Jdi na obsah Jdi na menu
 


K poklidnému soužití Čechů a Němců v r. 1938 v pohraničí, 15

12. 12. 2024

K poklidnému soužití Čechů a Němců v r. 1938 v pohraničí, 15

 

Vyhošťovací akce během druhé republiky byly zaznamenány ve větším měřítku v západních Čechách a na jižní Moravě

 

Po atentátu na von Ratha se ve Velenicích zvýšila nenávist proti českým živnostníkům a židům. Tak se stalo, že v noci  na dnešek, tj 11. listopadu 1938, přišli ke mně ve 2 hodiny v noci členové Freikorpsu a byl jsem zatčen. Tam jsem byl vsazen do auta a zavezen až ke hranicím u mostu směrem k Halámkám, kde stála německá finanční stráž. Tam jsem byl asi ve 3/4 na 4. hodiny ráno strčen za hraniční přepážku při čemž na mě Wallner zdvihaje revolver volal: ‚Wehe Ihnen, wenn Sie zurückkommen, dann erschiesse ich Sie.‘ Celý zmučen a zablácen vlekl jsem se ke stání silnici k Halámkám,“ uvedl vyhnaný obchodník.

Hlášení prezidia zemského úřadu v Praze uvádělo, že z Velenic byli vyháněni také nepohodlní Němci (nejspíše židé). „Ordneři z okupovaného pohraničí vyhnali dnes 19. 11. 1938 celkem 7 rodin do Československa za demarkační čáru mezi obcemi Německé a Suchdol nad Lužnicí. Jde o rodiny nejenom české, nýbrž také o Němce, kteří jsou z různého důvodu nepohodlní. Svršky těchto vyhnaných rodin byly jim naloženy na vozy a u demarkační čáry složeny na silnici. Vyhnaní si pak sehnali nějaké vozy do Suchdola a tam svůj mobiliář složili.“

Hlášení okresního četnického velitele v Třeboni uvádí, že v období od 10. do 20. listopadu 1938 bylo z Vitorazska vyhnáno celkem 16 osob s 10 rodinnými příslušníky, z nichž někteří byli donuceni opustit mecké území „bez prádla a oděvu“, jakož i bytového zařízení.

Zástupci třeboňského okresního úřadu záhy jednali s německými orgány s cílem domoci se návratu vyhnanců. Němečtí delegáti buď vyhnání popřeli, nebo je odůvodnili vymýšlením trestných činů, pro něž byly osoby vyhoštěny. Jednání briskně ukončili prohlášením, podle kterého by návrat připadal v úvahu jen u těch lidí, proti kterým by nebylo námitek nebo se „neprovinili“ vůči německému obyvatelstvu za československé éry. „Takovýmto osobám nemůže být dovolen vstup z důvodu zachování veřejného klidu a pořádku.“

V Břeclavi bylo uvězněno 108 osob, z nichž převážná většina aktivně působila v národních spolcích. Jak vypověděl jeden z uvězněných, teprve po 8–14 dnech utrpení byli vyslechnuti gestapem a po podepsání výslechového protokolu se museli vystěhovat. Někteří během 24 hodin, jiní se lhůtou 7 nebo 14 dnů. Záhy je následovalo také 35 rodin deputátníků Jánského vršku, kteří byli nuceni prodat pod cenou vepřový dobytek a zásoby. Z okupovaného pohraničí nacisté vypudili i české duchovní. Někteří z nich byli dáni do koncentračních táborů zřízených v okupovaném území, jiní do táborů v Německu (bývalém Rakousku). Přes krátkodobé zklidnění před prosincovými volbami se situace místy opětovně vyostřovala. V únoru 1939 v Chotiměři (okres Litoměřice) došlo k insultování tří Čechů ordnery, kteří je vyháněli do Čech. Zatčený Václav Jandík z Českolipska dostal po propuštění výzvu, aby se do 18. hodiny vystěhoval ze sudetského

území, s výhružkou opětovného zatčení. Na Žatecku se místní německé obyvatelstvo pokoušelo vyhnat ze zemědělských statků Čechy, kteří se na nich usadili za pozemkové reformy. V obci Horní Sukolom (okr. Šternberk) dalo gestapo českým kolonistům lhůty k vystěhování. Jako „oplátku“ za srpen a září 1938 vnikli 14. března 1939 v Zuckerhandlu (Sucholazy – severně od Znojma) ordneři do české kolonie a nařídili Čechům, aby ihned odešli. 130 Čechů tak učinilo a odebralo se do Kuchařovic (okr. Moravské Budějovice). „Kdo neuposlechl, byl ordnery zbit.“

Z uvedených skutečností vyplývá, že vyhošťování postihlo především pracovníky národních jednot, vlasteneckých a tělovýchovných organizací, zemědělce, kteří majetek nabyli na základě pozemkové reformy či obecně lidí, kteří se do pohraničí přistěhovali po vzniku republiky. Nedá se ale říci, že by všichni vypovězení Češi přišli do obsazeného území až po konstituování československého státu. Vypovídání probíhalo jak z popudu ordnerů, tak obecních orgánů, i pod dohledem gestapa, které k němu „mělo“ oprávnění. Československé úřady se snažily docílit návratu vyhoštěných osob a vůbec proti takovému jednání protestovaly. V některých případech se podařilo zrušit jen „doposud“ nerealizované výměry. S tím omezením, že se to týkalo pouze těch, které vydali ordneři. Vyhošťovací akce během druhé republiky byly zaznamenány ve větším měřítku v západních Čechách a na jižní Moravě, v jiných částech odstoupeného území se jednalo o jednotlivé případy. Kdybychom se měli pokusit určitým způsobem vyčíslit rozsah vyhošťování z pohraničí zabraného Německem, dá se předpokládat, že se pohyboval mezi 700 až 800 Čechy (pochopitelně není zde bráno v úvahu židovské obyvatelstvo). Čísla, která používal Mastný v Berlíně, totiž neodpovídala počtu vyhoštěných osob, jimiž disponovaly příslušné místní československé úřady. Uvedené zprávy naznačují, že nešlo o trend typický pro celou Říšskou župu Sudety. Na druhou stranu byl častější v území připojeném k župě Niederdonau. Musíme si uvědomit, že se jedná pouze o údaje k údobí druhé republiky, neboť k vypovídání větších skupin českéhokého obyvatelstva z okupovaného pohraničí docházelo i po její likvidaci v březnu 1939.

Zaznamenané případy vyhánění českého obyvatelstva představovaly nejspíše izolované jevy, které nebyly centrálně organizovány. Pachateli byli ordneři a příslušníci SdF. Obdobně jako v případech vyhošťování panovala nejnapjatější situace na okupované jižní Moravě. Převážná vět šina českých obyvatel prchala z okupovaného území pod vlivem obav a později už pod vlivem skutečných obtíží.

Pokud bychom se zabývali otázkou, zda byli vyhošťováni, či vyháněni antifašističtí Němci, prameny nedávají přesnou odpověď. Z dalších materiálů a literatury se dá dovodit, že tato kategorie obyvatelstva spíše utíkala před reálným nebezpečím, než že by byla vyhošťována. Celá řada německých komunistů a sociálních demokratů byla zatčena a vězněna.

 

Z knihy "Útěky a vyhánění z pohraničí českých zemí 1938-1939, Jan Benda, vydala Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, Praha 2013, str.94-97