K poklidnému soužití Čechů a Němců v r 1938 v pohraničí, 3
K poklidnému soužití Čechů a Němců v r 1938 v pohraničí, 3
Při jednání o korekturách hranic se jasně ukázalo, že německá strana je vedena strategickými, dopravními a hospodářskými požadavky a vychází také vstříc přáním henleinovských Němců.
Mnichovské rozhodnutí - rozsah území a jeho správa
Mnichovská dohoda stanovila obsazení pohraničí po etapách od 1. do 10. října 1938, přičemž v Mnichově byla určena pouze čtyři okupační pásma, jež měla být zabrána do 7. října 1938. Zbývající území převážně německého charakteru (tzv. páté pásmo), měl vymezit mezinárodní výbor, který byl vytvořen ze zástupců mocností a ČSR. Tato oblast měla být obsazena do 10. října 1938. Berlínský výbor, který zasedal od večerních hodin 30. září 1938, měl též označit teritoria, v nichž se mělo provést lidové hlasování.
Hlavní výbor si zřídil tři podvýbory, které měly řešit nejrůznější problémy spjaté s obsazováním pohraničních oblastí. V podvýboru A pro vojenské záležitosti, jenž se měl konkrétně zabývat určením modalit vojenské evakuace a okupce jím určených čtyř zón, zastupoval ČSR generál Husárek. V podvýboru B pro finanční a hospodářské záležitosti hájil zájmy státu vrchní ředitel Národní banky Peroutka. Nejdůležitější byl poslední podvýbor C pro otázky hranic a plebiscitu, kde se stal zástupcem vyslanec Heidrich.
Skrze jednání mezinárodního výboru získalo Německo prostor pro další zisk území blížící se požadavků, obsaženým v godesberském memorandu s jednoznačným cílem, co nejvíc omezit existenci zbytku Československé republiky. Počáteční jednání dávala naději na postup obvyklými diplomatickými metodami, , avšak již 3. října 1938 došlo ke změně. Němečtí zástupci vystoupili s kategorickými požadavky a příkazy v duchu směrnice Adolfa Hitlera o bezpodmínečném prosazení strategické hranice Německé říše s Československem. Výbor měl tento požadavek jen potvrdit. Mapa pátého pásma zohledňující výlučně německé požadavky byla předložena zástupcům Francie a Německa. Pokud by nebyla akceptována , pohrozilo Německo vypovězením Mnichovské dohody, což by znamenalo vypuknutí války, kterou si západní mocnosti nepřály, Vyslanci tento požadavek 5. října 1938 uznali.Posléze tak učinily i jejich vlády. Syrového vláda dostala 24 hodin na přijetí berlínského ultimata. Rozhodnutí o stanovení pátého pásma vzala na vědomí..
Zástupci Československa na jednání mezinárodního výboru považovali rozsah požadovaného území za základ nového národnostního problému v Evropě.. Vyslanec Mastný argumentoval tím, že do Německé říše se mělo dostat přes 700 000 Čechů. Expert německé strany ministerský rada Hans Krebs s tím nesouhlasil a tvrdil, že na území připojeném k Německu zůstane asi 350 000 Čechů, tedy recipročně stejně kolik zůstalo Němců v ČSR. Státní tajemník von Weizsäcker v zásadě Krebsova slova potvrzoval. Jeho výpočet vycházel z předpokladu, že při zamýšleném stanovení pátého pásma zůstane v odstoupeném území 465 000 Čechů, z nichž 140 000mělo patřit do kategorie veřejných zaměstnanců, s jejichž odsuneme německá vláda počítala, takže mělo zbývat 325 000 Čechů., což mělo odpovídat síle německého obyvatelstva ve druhé republice.
Páté pásmo bylo dvakrát větší než předcházející a zasáhlo hluboko do vnitrozemí, kde žilo velké množství Čechů. Návrh Československa, aby se stanovilo posle výsledků sčítání lidu v roce 1930 s 2/3 nebo s 3/4 počtem Němců, byl zamítnut. Stanovisko se opíralo o expertizu, podle níž přijetím anglofrancouzských návrhů z 19. září 1938 se republika zavázala odstoupit oblasti, které "mají více než 50 % německých obyvatel. Československé orgány proto považovaly při určování odstupovaného území v rámci pátého pásma za nezbytné vycházet z "nynějšího národnostního stavu". Mnichovská dohoda se totiž v návaznosti na předchozí přijaté anglofrancouzské návrhy uzavírala. Československá připomínka byla proto adekvátní.
Ultimatem došlo k prosazení návrhu na odtržení území s 51 % německých obyvatel dle stavu v roce 1918, tedy na základě sčítání provedeného v roce 1910, které zvýhodňovalo německou stranu, neboť jeho kritériem byla obcovací řeč. Říše tak dostala území, kde nebyl nadpoloviční počet Němců ani před rokem 1918, jako např. v okresech Opava, Bílovec a Zábřeh. Rozsah zabraného území dosáhl takové šíře, že případné plebiscitní území se notně smrsklo. Německá strana na konání lidového hlasování rezignovala. Mezinárodní výbor zrušil jeho provedení 13. října 1938.
Přesto územní požadavky Německa nebyly vyčerpány. 10. listopadu 1938 předložil von Richthofen - předseda podvýboru C - návrh hraniční čáry, který prakticky znamenal VI. okupační pásmo. Jeho součástí se měly stát ryze české obce na Chodsku, Českodubsku a Jílemnicku. Vláda pod pohrůžkou zabrání tohoto území za každé situace, se šestým pásmem souhlasila. Při jednání o korekturách hranic se jasně ukázalo, že německá strana je vedena strategickými, dopravními a hospodářskými požadavky a vychází také vstříc přáním henleinovských Němců. Po ukončení rozhovorů byla podepsána smlouva o hranicích mezi Německem a Československem z 21. listopadu 1938, která potvrzovala ochuzení státu o 28 680 km2 a 3 653 292 lidí. Dohodu doprovázel i závazek amnestie pro obě strany pro ty obyvatele, kteří žádali připojení či ponechání své obce v Německu, či ČSR. Hraniční protokol byl sice podepsán, ale věs s tím nebyla zdaleka ukončena. Svévolné obsazování obcí a další požadavky pokračovaly, po zbylou dobu existence druhé republiky.
Poznámka ČNL
Hitler nám v Mnichově se souhlasem Anglie, Francie, našich spojenců, ukradl pohraničí, které vždy bylo součástí českého státu. Německá zlodějna pokračovala i poté. Pomnichovský výbor a jeho podvýbory, v nichž byla zastoupena též Anglie a Francie, daly souhlas k tomu, aby Německo zabralo i páté pásmo, které bylo dvakrát větší než předcházející a zasáhlo hluboko do vnitrozemí, kde žilo velké množství Čechů. Poté následoval zábor i tzv. šestého pásma. To však nebyl konec. Hraniční protokol byl sice podepsán, ale věs s tím nebyla zdaleka ukončena. Svévolné obsazování obcí a další požadavky pokračovaly, po zbylou dobu existence druhé republiky. Kde byli, co dělali naši spojenci, Anglie a Francie, proti této mezinárodní zlodějně?
(Z knihy "Útěky a vyhánění z pohraničí českých zemí 1938-1939, Jan Benda, vydala Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, Praha 2013, str. 52-55)
