České národní listy

K pojmům „Sudety“, „sudetský Němec“

Vedle henleinovců a jejich příznivců, kteří se považovali za „sudetské Němce“, žili v našem pohraničí i antifašističtí Němci. Jak čas běžel k Mnichovu, tak počet znacizovaných Němců rostl a řady německých antifašistů tály.

V obecních volbách, které se konaly v květnu 1938, získala „Sudetoněmecká strana“ přibližně 90 procent německých hlasů.  Mezi odpůrce SdP, kterých tedy bylo celkem kolem 10%, patřili především němečtí sociální demokraté, komunisté a zbylí členové bývalých německých aktivistických stran.

Situace mezi „sudeťáky“ a antifašisty se postupem doby vyostřovala. Henleinovci začali napadat akce německých antifašistů, včetně jejich schůzí. To vedlo antifašisty k rozhodnutí vytvořit sbor, který by ochraňoval aktivity antifašistů a jejich rodin. Světlo světa počátkem 30. let minulého století spatřila „Rote Wehr“, později přejmenovaná na „Republikanische Wehr“. V době ohrožení republiky henleinovci byli němečtí antifašisté připraveni ji hájit po boku našich ozbrojených sil proti „sudetským“ Němcům. Ke srážkám mezi henleinovskými ordnery a později freikorpsy na jedné straně a Republikanische Wehr na druhé, docházelo průběžně .

„Sudetští Němci“ viděli v německých antifašistech zrádce němectví a podle toho tak s nimi i jednali. Bitky mezi nimi byly neojedinělé. Antifašisté se bránili. Tahali však v té době za kratší kus provazu Byli to právě antifašisté, a často i členové jejich rodin, kteří jen těžko mohli čelit velké převaze na straně protivníka a proto i prohrávali.

Když přišel Mnichov, henleinovci se vrhli na německé antifašisty, pokud tito nestačili se včas evakuovat do našeho vnitrozemí,  zbili je opakovaně, předávali gestapu. Antifašisté byli podle nich zrádci. Proto značné množství z nich se dostalo na dlouhodobou „převýchovu“ do koncentračních táborů. Jejich rodiny trpěly a byly též napadány.

Z uvedeného vyplývá, že českoslovenští občané německé národnosti byli léta rozdělení do dvou táborů – henleinovský a antifašistický. Brzy po Mnichovu organizace antifašistů přestaly existovat. Byly rozpuštěny. Jejich členové byli nacistickou vichřicí rozptýleni po Evropě. Po určitou dobu  se zdálo, že vítězství henleinovců je definitivní. Vznikla tzv. „Sudetengau“ v čele s K. Henleinem, henleinovci se přelili do hitlerovské NSDAP. Více než milion sudetů bylo vyznamenáno Hitlerem za jejich boj za „osvobození Sudet“. Karel Herman Frank, jeden z představitelů SdP, se stal význačným činitelem v tzv. protektorátu Čechy a Morava. Řada tzv. sudetských Němců pracovala v úřadovnách gestapa, SD na protektorátním území. Tisíce sudeťáků vstoupilo do jednotek SS. Na frontách Evropy i v Africe bojovali „sudetští“ Němci též v uniformách wehrmachtu. 

V době poválečné řada tzv. sudetských Němců utekla do Německa. Měli proč. Mnozí z nich se dopustili zločinů proti republice a zvláště vůči jejich bývalým spoluobčanům, našim hraničářům. Přibližně 2,5 milionů německého obyvatelstva z republiky jsme v souladu s rozhodnutím Postupimské konference a podle pokynů Spojenecké kontrolní rady přesídlili do Německa. Zbylo zde asi 250 000 Němců, značnou část z nich tvořili němečtí antifašisté a členové jejich rodin. Někteří z nich dobrovolně přesídlili do Německa, zvláště pak do sovětské zóny na základě výzvy, aby pomohli budovat nové německé orgány.

Takže po říjnu 1946 v Československé republice zbylo asi jen na 200 tisíc Němců. Žádný z nich neoznačoval sám sebe a své rodiny za „sudetské“. Sudetismus jsme v republice přesídlením Němců znulovali. Sudetengau  zničením velkoněmecké říše zanikla. Naše pohraničí se stalo opět plně českým.  Termín „Sudety“ a „sudetští Němci“ téměř vymizel z našeho vědomí. Neužívali jsme ho. Nebyl pro to žádný důvod.

Jiná situace vznikla v poválečném Německu, kam jsme přesídlili německé obyvatelstvo. Mnozí z nich se brzy začali aktivizovat. Počátkem 50. let vznikaly první základní dokumenty „sudetských Němců“. Jejich signatáři byli ze značné části bývalí členové SdP, NSDAP, příslušníci SS, gestapa, SD. Kořeny vznikajícího „sudetoněmeckého“ hnutí byly nacistické a dlouho jimi zůstaly. O tom velmi dobře píše paní PhDr. Eva Hahnová:

„Henleinova strana poté, co se přežila, se opětně v poválečném západním Německu etablovala, a dodneška sudetoněmecký landsmanšaft (SL) drží její kontinuitu. K této rekonstitucionalizaci došlo vinou politické situace. Do roku 1948 byly sudetoněmecké a jakékoli jiné aktivity, navazující na nacistickou éru, okupačními orgány striktně potírány. Po stažení železné opony se však Velká Británie a USA rozhodly podporovat revizionistické požadavky proti svým bývalým spojencům a v rámci toho se dostalo i podpory SL. Podpora pak trvala i po vzniku Spolkové republiky Německo, a to jak finanční, tak politická. To vedlo k tomu, že se SL nikdo nepokusil zreformovat. Dnes vymírají nositelé původních henleinovských idejí, ale přicházejí nové generace. Dokud bude SL existovat, najdou si ty ideje nové nositele. Toto je třeba učinit předmětem česko-německé diskuse!...“ (PhDr. Eva Hahnová, historička dlouhodobě již působící ve SRN, v diskusi na konferenci „Odsun Němců – 65 let poté“, která se konala v listopadu 2011 v Ústí nad Labem.)

Takže henleinismus v „sudetoněmeckém landsmanšaftu (SL)“ žije. Je zde však podstatný rozdíl mezi dobou první republiky a současnosti. Jedním z nejvýznamnějších je, že novodobí sudeti nežijí v „Sudetech“, ale v Německu a z menší části i v Rakousku. Čeho se SL však drží, je jím proklamované právo na původní vlast, kde sudeti tvoří druhý státotvorný národ.

Za této situace ten, kdo použije termín „Sudety“ „sudetští“ Němci, podporuje jejich aspirace na původní vlast, pomáhá obnovovat používání termínu „Sudety“ a jeho odvozenin. Přechází bez dalšího aktivity antifašistických Němců, zaměřené i na obranu Československé republiky. A v tehdejším jejich souboji   se znacizovanými henleinovci, kteří sami sebe označovali za „sudetské“Němce, se staví  do jedné řady se zrádci republiky. 

V poválečném období pak používání termínu „Sudety“ a jeho odvozenin podporuje současné aspirace SL, včetně zrušení dekretů prezidenta republiky. Položme si v této souvislosti jednoduchou otázku: Kam patří „sudetští“ Němci, odpověď se přímo vnucuje : Do „Sudet“, zrovna tak jak Poláci do Polska a Němci do Německa. Na tomto příkladu lze ukázat, kam až terminologické chyby mohou vést. Pakliže však stojíme na stanovisku, že „Sudety“ jako územně-správní termín neexistovaly a ani neexistují, že ani neexistují nějací „sudetští“ Němci, pak odrážíme existující situaci v rovině právní i faktické. Nenecháváme tak prostor pro žádné revizionistické či dokonce revanšistické snahy SL, které do určité míry podporuje značná část našich politických elit, ústavních činitelů. Toto nebezpečí jejich spojením obrovsky vzrostlo. Pokud některé vlastenecké subjekty budou i nadále používat sudeťácké termíny, znamená to jen potvrzení současného rozdělení vlasteneckých subjektů a snad i nevědomou podporu současného úsilí SL. V tomto případě však nemůžeme souhlasit s tvrzením, že nevědomost hříchu nečiní.

Dr. O. Tuleškov