K odboji na Plzeňsku a k povstání proti německé okupaci III

Jaroslav Maršák

Američané byli upozorněni na skutečnost, že se v budově gestapa skrývají příslušníci SS, gestapa a vězeňské stráže. Po krátkém odporu se příslušníci gestapa vzdali a byli internováni. Příchodem jednotek americké armády bylo definitivně odstraněno nebezpečí ozbrojené srážky s velkými počty německých vojáků umístěnými v kasárnách. Občané Plzně radostně vítali americké vojáky, jejichž přítomnost byla pro ně symbolem porážky fašismu i potvrzením konce nacistické okupace.

Jak to již bývá zvykem, vyskytly se po válce snahy o přeceňování úlohy povstání, ale na druhé straně i jeho zlehčování. Obvykle tyto soudy vyslovují lidé a tzv. historici, kteří u toho přímo nebyli. Jak se trefně říká „po válce je každý generálem“. Čirou pravdou a nezvratným faktem však navždy zůstane ta skutečnost, že mnoho statečných občanů města Plzně se do povstání aktivně zapojilo a to bez ohledu na nebezpečí ohrožení života. Obsazením důležitých objektů, některých kasáren, vojenských skladů, přerušením telefonického spojení mezi německými vojenskými jednotkami a získáním zpráv o počtech a rozmístění německých jednotek v Plzni a okolí, připravil Revoluční národní výbor a štáb povstání příznivé podmínky pro nekomplikovaný příjezd jednotek americké armády, pro informovanost jejich velitelů o tom, kde se nalézají německé jednotky a pro úzkou spolupráci při konečné likvidaci zákeřných nacistických odstřelovačů. Dokladem toho je pamětní deska umístěná na schodišti plzeňské radnice s tímto textem: Věnováno 16. pancéřovou divizí U.S.A. Občanům města Plzně Československé republiky, na paměť jejich účasti při osvobození Plzně 6. května 1945.

Jak to bylo s obsazováním kasáren povstaleckými jednotkami

Kasárna na Slovanech

Velitelem všech členů odbojových skupin které se zúčastnili v průběhu 5. května obsazení kasáren na Slovanech, byl člen Druhé lehké tajné divize (2.LTD) št.kpt Josef TRNKA, který se se svojí skupinou dostavil do kasáren jako první a vyjednal s velitelem německé jednotky složení zbraní a převzetí střežení kasáren povstaleckými jednotkami do příchodu americké armády.

Obdobnou činnost popisuje por. Peták Adolf, který ve svém pamětním spisu uvádí: 5.5.1945 v 10 hod. jsem se svou skupinou v sestavě - štábní strážmistr policie Urabnides Vítěslav, Čermák Miloslav, Krafka Jan, Karnold Jaroslav, npor. Strejčkem a s civilistou Čapíkem - vydal do kasáren na Slovanech za účelem jejich obsazení. V kasárnách se již nalézala skupina škpt. Trnky, který asi po dvouhodinovém vyjednávání s velitelem v hodnosti majora dosáhl předběžné kapitulace německé jednotky a jejich odzbrojení. Poté jsme otevřeli bránu kasáren a vpustili dovnitř další dobrovolníky, kteří v počtu asi 300 mužů čekali před kasárny na výsledek jednání s velitelem. Tito byli ihned vyzbrojeni. Potom jsem odjel jako spojka na radnici, kde jsem podal hlášení, že kasárna na Slovanech jsou v rukou českých povstalců.

Kleil Josef ve svém pamětním spisu uvádí:

Po vyhlášení začátku povstání v Plzni, jsem si oblékl stejnokroj příslušníka Čsl. armády a jel jsem do města, abych se do povstání zapojil. U Homolky jsem potkal oddíl, který postupoval pod vedením por. Chrta směrem ke kasárnám na Slovanech. Přidal jsem se k nim a vnikli jsme do kasáren. První můj úkol byl odbavování aut s německými vojáky, kterým byl povolen odjezd beze zbraní. Pokud měli větší zásobu benzinu, nebo dokonce zbraně, tak jsme auto nechali v kasárnách.

Na pomoc Plzni jsem vybavili tři auta s ozbrojenými povstalci. Zadržovali jsme též jednotlivé německé vojáky, kteří se se zbraní v ruce snažili uprchnout přes oplocení kasáren. Rozestavili jsme hlídky a hledali další zbraně. K večeru u některých povstalců revoluční nálada poklesla, protože jsme měli promočené oblečení a byli jsme bez jídla. Zůstalo nás asi 50 a k večeru přijela z Plzně posila. Asi kolem půlnoci se přišlo do kasáren schovat několik německých důstojníků v domnění, že jsou obsazena dosud německými vojáky. Řekli nám, že za nimi postupují další, již odzbrojení vojáci. 7. května V 9,30 hodin přijeli do kasáren tři terénní auta s americkými vojáky. Po další hodině začalo přicházet do kasáren hodně našich důstojníků, které jsme až na několik výjimek dosud postrádali. Většina nevojáků, mladých lidí, si v průběhu obsazování kasáren počínala velmi skvěle. Po předání kasáren Američanům naše poslání skončilo

Kasárna 18. pěšího pluku (u dnešního zimního stadionu)

Obsadit tato kasárna dostala za úkol skupina která byla součástí odboje dělnických tělocvičných jednot (dále DTJ). Konkretně to byla skupina členů DTJ.VI. v Doudlevcích, která měla své sídlo na břehu řeky Radbuzy, naproti plzeňské papírně. Z rozhodnutí Revolučního národního výboru byla jako řada jiných odbojových skupin zařazena v plánu povstání pod velení Druhé lehké tajné divize.

To, že bojová skupina DTJ dostala příkaz tato kasárna obsadit, pramenilo zřejmě z důvodu, že ještě před vypuknutím povstání měla za úkol sledovat a zjistit přibližný počet německých vojáků v těchto kasárnách dislokovaných. Mimo úkol obsadit kasárna, kde byly soustředěni němečtí vojáci, měla skupina obsadit ještě kasárna státní německé ochranné policie, tzv Schuppo, která měla své sídlo ve škole na Doudlevecké třídě.

Z vojenského hlediska byl tento úkol těžko splnitelný a vůči skupině mladých lidí ve stáří od 15 do 22 let lehkomyslný. Povstání vypuklo živelně již 5. května. Skupina v počtu 15 členů DTJ se v brzkých ranních hodinách sešla na určeném místě poblíž kasáren německé policie. S velikou úlevou zjistili, že příslušníci policie zřejmě v noci ze školy, která byla za války proměněna za kasárna, zmizeli. Prohledali celou budovu a v jedné místnosti objevili ještě nepoužité oděvní součástky stejnokrojů pro příslušníky německé policie. Byli to hnědé košile, rajtky, holinky a tmavomodré lodičky.

Neváhali a oblékli se do těchto stejnokrojů, aby získali vzhled jakési vojenské jednotky. Na lodičky si připevnili trikolórové pásky, na rukávy košil si navlékli červenobílé pásky, opatřené kulatým razítkem Revolučního národního výboru a vydali se splnit nelehký úkol - obsadit kasárna, kde se nalézalo v té době asi 1.200 německých vojáků. Vedoucím skupiny byl Jaroslav Holub, který již několik dní byl ve spojení s vedoucími činiteli 2.LTD a RNV, od nichž obdržel rozkaz k provedení nastávající akce.

U kasáren držel službu policejní praporčík Beránek a k provedení akce se dostavil další příslušník 2.LTD četař aspirant Racek. Po krátké poradě bylo rozhodnuto, že jako oficielní parlamentáři se k jednání s velitelem vojenské jednotky odebere skupina ve složení Jaroslav Holub, velitel skupiny, policejní prap.Beránek, čet.asp. Racek a jako tlumočník Jaroslav Maršák. V této sestavě jsme se vydali vstříc nejistému osudu. Požádali jsme strážného u vchodu, aby zavolal nějakého důstojníka, který by nás odvedl k veliteli. Dostavil se poručík, kterému jsem oznámil, že jsme se z pověření RNV dostavili jako parlamentáři s požadavkem, aby nás zavedl k veliteli jednotky. Velitelem vojenského útvaru byl důstojník v hodnosti majora. Vyšší důstojníci zřejmě své vojáky opustili. Představili jsme se jako parlamentáři s požadavkem, aby vojáci složili všechny zbraně do určené místnosti a vyčkali v klidu příchodu americké armády, která provede jejich oficiální převzetí do zajetí. Velitel jednotky zásadně odmítal vzdát se naší skupině. Po delším jednání pak souhlasil s tím, že všechny zbraně včetně munice budou soustředěny v jedné místnosti na konci přízemní chodby kasáren. Jako podmínku si kladl to, že nebudeme vynášet tyto zbraně z kasáren civilnímu obyvatelstvu, že převezmeme střežení kasáren a zajistíme vojákům a německým civilistům bezpečnost. Na tuto podmínku jsme rádi přistoupili. Všechny zbraně a munice byla dle dohody soustředěny do určeného skladu, který ihned obsadili příslušníci naší skupiny a který se dal vzhledem ke své poloze (na konci chodby) v případě nutnosti dobře bránit. Z tohoto skladu se pak dokonale vyzbrojila celá naše skupina. Žádné hrdinství se nekonalo. Měli jsme zkrátka štěstí, že velitel jednotky v kasárnách 18.p.pl. nebyl zřejmě žádný fanatický nacista a rozumně zhodnotil reálnost současné situace.

Kasárna 35.p.pl.

Takové štěstí neměl parlamentář v uniformě českého četníka, kterého v kasárnách 35.p.pl. nechal fanatický nacistický velitel zastřelit. Z oken těchto kasáren se ještě 6.května po našich občanech a dokonce i amerických vojácích střílelo. S určitými obavami jsme přečkali noc a ráno 6. května 1945 jsme již slyšeli hukot amerických tanků postupujících na Plzeň. Asi v 9 hodin přijel za doprovodu české motorizované spojky americký tank a dva obrněné transportéry. Mezi velitelem tanku a velitelem německé jednotky došlo k oficielní kapitulaci. Mezitím přijeli ke kasárnám další vojáci, příslušníci 2.divize, tzv.indiáni. Již v 10 hodin nastoupili vojáci německé armády na silnici před kasárny k osobní prohlídce a přesunu do zajateckého tábora.

Najednou, obdobně jako v jiných částech města, začali nejen na americké vojáky a členy naší skupiny, ale i na německé vojáky střílet zákeřní střelci z věže kostela na Klatovské třídě u Redemthoristů. Mimo to stříleli od doudleveckého nádraží a vojenské nemocnice příslušníci jednotek SS. Tato jejich nepochopitelná a zoufalá akce byla v několika minutách velkorážnými kulomety umístěnými na obrněných transportérech, americkými vojáky zlikvidována. Kasárna jsme střežili ještě několik dní do doby, kdy si zástupci Československé armády nepřevzali ukořistěné zbraně. Většina z nás vstoupila 20. června 1945 dobrovolně do nově se rodící Československé armády, aby si odsloužila základní vojenskou službu.

Stalo se na Lochotíně v květnu 1945

Dne 5. května 1945, kdy vypuklo v Plzni povstání proti německým okupantům, se začalo aktivovat ilegální velení odboje, především vedoucích štábu druhé lehké tajné divize a členů Revolučního národního výboru. Jedním z trojice zakladatelů 2.LTD byl Miroslav Ferra, který se ukrýval před zatčením v ilegálním bytě u správce velkostatku v Bolevci. V uvedený den pro něho přijel František Bureš, který byl rovněž v ilegalitě s příkazem, aby se dostavili na radnici. Společně se členem (RNV) br. Čermákem a dalším spolupracovníkem stržm. Petrů nasedli do auta a jeli v radostné náladě na radnici. Když přijížděli k restauraci, která se v té době nacházela u křižovatky v blízkosti lékařské fakulty, zastoupil jim cestu německý poddůstojník hodnosti feldvébla. Nařídil jim vystoupit z auta. Ve svém pamětním spisu Miroslav Ferra uvádí, že na nějaký odpor nebylo možno pro zjevnou přesilu ani pomyslet. Doufali prý, že se jedná o nějaký formální úkon. Po vystoupení z auta jim odebrali zbraně (pistole) a každého z nich zavřeli jednotlivě do místností restaurace. Asi po hodině byli vyvedeni na dvůr za restauraci a postaveni ke zdi. Tři vojáci s puškami se prý připravovali ke střelbě. Zdálo se, že je čeká to nejhorší a že budou zastřeleni pro ilegální držení zbraní. Zatímco se dalo do deště. přišel velitel stráže a proti jejich očekávání je zahnal do místnosti, kde se nacházelo asi dvacet stejně zadržených občanů. Největším překvapením však bylo, když se otevřeli dveře a vstoupil německý poručík doprovázený členy RNV Františka Bureše a Vladislavem Šaškem, kteří byli oblečeni do vojenského stejnokroje důstojníka čsl. armády. Na jejich intervenci byli všichni internovaní propuštěni kromě stržm. Petra, br. Čermáka a Miroslava Ferry, protože u nich nalezli zbraně. Zbytek dne a celou noc prožili ve strachu a nejistotě, co se s nimi nakonec ještě stane. Nejkrásnější chvilku však prožili, když přišel ráno velitel stráže, který je dne 6. 5. 1945 brzy ráno propustil ze zajetí s tím, že se prý k Plzni blíží americká armáda.