České národní listy

K odboji na Plzeňsku a k povstání proti německé okupaci I

Jaroslav Maršák

Předmluva

Byl v tom tehdy i kus symboliky, že druhá světová válka končila na našem území. Že právě v jihozápadních Čechách došlo k setkání dvou armád ze zemí spojených v boji proti nacismu. V tom má tato krajina bezesporu primát, jakýsi punc výjimečnosti.

V úvodu k těmto vzpomínkám je ovšem třeba připomenout, že v uplynulých desetiletích od máje 1945 se měnil úhel pohledu. Ba docházelo někdy i k jinému výkladu a hodnocení. Byl to odraz politických zvratů a ideologického nazírání v tehdy rozděleném světě. Odrazilo se to i v písemných záznamech, kronikách, leccos bylo zachyceno nepřesně, jen z „doslechu“. Ovlivnění zavinily mnohdy osobní postoje či politický názor těch, kteří záznamy prováděli. Historie si ale žádá, je to u ní i nutnost, aby se při jejím výkladu dbalo na přesnost a nestrannost.

Proto jsou přínosným vkladem i cenné vzpomínky Jaroslava Maršáka. Jako 18letý mladík byl v dubnu 1942 nasazen na otrocké práce do Německa. Se svým osudem se nemínil smířit a několikrát z pracovního nasazení utekl, za což byl internován v trestním táboře. V březnu 1945 krátce po propuštění z tzv.“zvláštního tábora“ v Nordhausenu utekl (v pořadí již po třetí) domů, do Plzně. Zapojil se ve skupině mladých členů Dělnické tělocvičné jednoty – (DTJ–VI.Plzeň) do přípravy na povstání. Tato skupina obsadila 5. května kasárna 18.p.pl., ve kterých se bez boje vzdalo a odevzdalo zbraně 1.200 německých vojáků. Podařilo se to po hodinovému vyjednávání parlamentářů skupiny s velitelem německé jednotky. Díky velmi dobré znalosti německého jazyka, byl Jaroslav Maršák určen jako tlumočník. Následující den, 6. května, kolem 10 hodiny převzali vojáci americké armády již odzbrojenou jednotku německé armády bez problémů do zajetí. Tento dílčí zážitek z osvobození města Plzně se hluboce vryl do paměti J. Maršáka, protože byl i pro něho konečnou tečkou za německou okupací.

Autor vzpomínek o povstání 5. května 1945 působil 6 let jako předseda oblastního výboru. Po složení funkce ze zdravotních důvodů a vysokého věku, byl jmenován „čestným předsedou“ a pověřen funkcí správce archivu ČSBS Plzeň. Díky tomu má nyní možnost, seznámit se s písemnými vzpomínkami desítek odbojářů, vojáků, partyzánů, koncentráčníků a přímých účastníků květnového povstání. Spolu se svými osobní zážitky vydal svědectví o přípravě a průběhu povstání plzeňských občanů které se uskutečnilo v květnu 1945. Jeho vzpomínky vycházely letos na pokračování v plzeňském krajském deníku. Lze jen litovat, že poslední – desátá kapitola – nebyla redakcí zařazena. V té právě Jaroslav Maršák poukázal na ony zvraty a změny v minulosti. Při tom snaha o objektivní vylíčení je v textu jednotlivých kapitol zřejmá. Na závěr uveďme jednu výstižnou větu ze vzpomínek:“...Životní cesta každého člověka sestává ze šťastných a nešťastných náhod...“ V jeho životě v máji 1945 došlo k tomu, že se ocitl přímo v dění událostí. Další šťastnou náhodou pak, na rozdíl od oněch 32 Plzeňanů, kteří v ulicích města zahynuli na samém prahu svobody, on přežil. Třeba často musel riskovat. Díky tomu se dozvíme, jak tenkrát revoluce probíhala, jak v metropoli západních Čech a okolí končily šílené plány nacistů a jejich „tisícileté říši“ na zničení Slovanů. Drobné dílko neposlouží v současné době jen nám. Jistě po něm sáhnou zájemci zejména z řad mládeže i v budoucnu. Což bude jenom dobře.

Josef Sedlák, expředseda základní organizace Kruhu občanů ČR vyhnaných z pohraničí v Plzni

Několik poznámek k odboji na Plzeňsku

Činnost všech odbojových skupin v plzeňském kraji byla po celé období německé okupace zaměřena na přípravu a zahájení ozbrojeného povstání proti vojenským posádkám a ostatním mocenským ozbrojeným složkám – gestapu, policii a jejich přisluhovačům..

Úspěšné splnění tohoto konečného cíle vyžadovalo provádět mimo další úkoly i vojenskou přípravu všech členů odbojových skupin a získávání zbraní. Nebyla to samozřejmě jednoduchá záležitost, protože tato činnost byla závislá na místních a dobových podmínkách. Velmi důležitým úkolem bylo získávání zpráv o počtech a dislokaci vojenských a policejních jednotek a jejich výzbroji.

Pošťácký odboj a vznik 2. lehké tajné divize

Důležitou vojenskou odbojovou organizací byla tzv. Druhá lehká tajná divize (2.LTD) Někteří její vedoucí představitelé – Jindřich Krejčík, Miroslav Ferra, Josef Matas, byli před jejím založení ilegálně činní ve významném odbojovém hnutí plzeňských pošťáků. Mnozí zaměstnanci hlavní pošty a telegrafního stavebního úřadu v Plzni, se zaměřili na nejvýhodnější využití spojů pro odboj. Pošťáci pomáhali při doručování ilegálních tiskovin a pokud se jim to podařilo zjistit, ničili anonymní udání. Zaměstnanci telegrafního stavebního úřadu, poškozovali telekomunikační zařízení, odposlouchávali a narušovali hovory pracovníků nacistických úřadů, montovali důvěryhodným osobám náhradní zařízení do rozhlasových přijímačů, umožňující poslech zahraničního vysílání a pod.

Odposloucháváním důležitých zpráv získávali poštovní a telegrafní zaměstnanci pro odboj velmi důležité informace politického, hospodářského a vojenského rázu. V létě roku 1942 došlo k zatýkání ilegálně činných poštovních a telegrafních zaměstnanců. Miroslavu Ferrovi se podařilo uniknout gestapu a přejít od července 1942 do ilegality, v níž žil až do konce války. Obětavou a rozsáhlou odbojovou činnost poštovních a telegrafních zaměstnanců nejprůkazněji vystihuje skutečnost, že z jejich řad bylo 17 obětí. Jejich jména jsou uvedena na pamětní desce ve vestibulu hlavní pošty v Solní ulici.

V únoru 1943 přijela do Plzně spojka pražského Ústředí vedení odboje domácího (ÚVOD) Josef Plánek z ministerstva pošt, který informoval Krejčíka a jeho spolupracovníky o předpokládané invazi západních velmocí do Evropy. Krátce na to došel z ústředí ÚVODu pokyn k ustavení vojenské organizace v západních Čechách. Ke splnění tohoto úkolu se přistoupilo k postupnému získávání vhodných a spolehlivých důstojníků bývalé Čsl. armády. Postupně byl vytvořen štáb tzv. Druhé lehké tajné divize (2.LTD) v čele s plk. Václavem Kučerou. Do června 1943 byla vybudována organizační síť vojenské organizace, která by v případě potřeby umožňovala zorganizovat mobilizaci prostřednictvím početné skupiny spojek. Velitel 2.LTD plk.V. Kučera pečlivě vypracoval plány dislokace, mobilizace a nástupu do pohraničních oblastí, útočných i obranných operací, rozmístění letišť a pod. Při objektivním hodnocení záměrů štábu 2.LTD je nutno vzít v úvahu, že se tehdy všeobecně očekávalo, že dojde k invazi a spolu s tím k vojenskému a politickému zhroucení nacistického Německa. Dokončení organizačních příprav 2.LTD zmařilo gestapo, které zatklo v červnu 1944 několik desítek členů této organizace, bývalých aktivních důstojníků i civilistů. Gestapo zatýkalo podle písemných záznamů jednoho ze zatčených čelných představitelů organizace. V písemném organizačním schématu byla uvedena jména i adresy vedoucích pracovníků 2.LTD v Plzni i v obvodech. Nedodržením konspiračních zásad bylo gestapu usnadněno zatčení celého štábu a velitelského sboru 2.LTD. Tímto zásahem gestapo ochromilo celou organizaci natolik, že nebyla schopna takřka do konce války rozvinout významnější činnost. Z vedení 2.LTD se uchránil jen Jindřich Krejčík, který přešel od dubna 1943 do ilegality a ukrýval se až do konce války střídavě v několika bytech dalších odbojových spolupracovníků. Na jaře 1945 podnítil J.Krejčík za pomoci převážně nových pomocníků opatření k oživení činnosti organizace a k navázání spojení s dalšími odbojovými skupinami. Podařilo se mu uskutečnit spolupráci s některými příslušníky policejního sboru a s veliteli dvou hasičských rot. Členové oživené 2.LTD vytiskli větší množství letáků a zhotovili tisíc kusů červenobílých rukávových pásek pro aktivní účastníky připravovaného povstání. Na sklonku války se Druhá lehká tajná divize stala vedle komunistických Bojových skupin (BS) nejvýznamnější plzeňskou odbojovou skupinou. Její někdejší rozvětvená vojenská organizace (až do velitelů čet včetně) byla sice rozbita avšak novému vedení v čele s Jindřichem Krejčíkem se podařilo znovu sdružit skupinu obětavých odbojářů, kteří se aktivně podíleli na ustavení a činnosti Revolučního národního výboru (RNV) v Plzni a na organizaci květnového povstání.

Vznik a činnost Revolučního národního výboru v Plzni, příprava na povstání proti německé okupaci

Revoluční národní výbor (RNV) byl ustaven dne 14.dubna 1945. V jeho čele stál rev.pplk. Jindřich Krejčík. Do funkce místopředsedů byli zvoleni V.Hrbek, Filip, Eduard Kotora a Duchek. Politicky byli členové RNV rozděleni na 18 členů KSČ, 13 sociálních demokratů, 11 socialistů, jeden lidovec a 19 nestraníků.

Na prvním zasedání došlo ke koordinaci činnosti všech odbojových složek v Plzni a v nejbližších okresech. Hlavním bodem jednání bylo připravit podmínky pro jednotné a organizované vystoupení v povstání. V průběhu jednání RNV se v té době projevovaly dvě odlišné koncepce národně osvobozovacího boje. Zatím co se komunistické jednoznačně orientovali na bývalý Sovětský svaz a moskevskou politickou skupinu a prosazovali myšlenku, že v závěrečném období války je třeba vtáhnout do odboje co největší počet obyvatel a zorganizovat masový všelidový odpor proti nacistickým okupantům, zaměřovalo se vedení vojenské odbojové skupiny tzv. 2.LTD na londýnskou odbojovou skupinu s tím, že v revoluci i po osvobození budou mít v plzeňském kraji rozhodující vliv důstojníci, kteří zaujmou rozhodující postavení ve vojenském, ale i v politickém životě západních Čech. Jindřich Krejčík, bývalý poručík československé armády, byl za války povýšen představiteli londýnského odboje na podplukovníka československé armády na vnitřní frontě (rev.pplk.).

Dne 4. května 1945 došlo k poslední významné schůzi RNV. Na této schůzi byl vypracován a schválen bojový plán ozbrojeného povstání v Plzni. Jednotlivým odbojovým skupinám a ozbrojeným útvarům policie a dvou požárních rot, byli určeny konkrétní úkoly v povstání. Předpokládalo se, že k němu dojde nejdříve 7. května. V bojovém plánu byly rozděleny úkoly takto: Členové Revolučního národního výboru obsadí za pomoci ozbrojených členů 2.LTD plzeňskou radnici a zatknou vrchního starostu dr. Waltera Sturma a jeho zástupce dr. Wilda. Ilegální skupina českých protektorátních policistů zajistí obsazení všech strážnic, důležitých objektů a křižovatek silnic. Bojové skupiny železničářů obsadí topírny a dílny, železniční uzel a hlavní nádražní budovu. Škodovácké ilegální skupiny zajistí obsazení závodu a odzbrojení německé závodní stráže, tzv. „Werkschutz“. Vojenský oddíl doubravecké odbojové skupiny měl za úkol střežit úsek silnice Plzeň–Praha a všechny výpadové silnice v tomto prostoru. Zvláštní skupina odborníků měla za úkol obsazení plzeňského vysílače „Na Obcizně“ a rozhlasové budovy, obsazení pivovaru a dalších důležitých objektů. Na této poslední schůzi byly rovněž přiděleny funkce jednotlivým členům ilegálního RNV, jež měli vykonávat ihned po osvobození naší vlasti.

***

Pátý a šestý květen každého roku, počínaje rokem 1945 se stal pro občany města Plzně významným dnem.

U příležitosti výročí oslav SVOBODY si každým rokem připomínáme obětí 2.světové války a její závěrečné episody :

– 5.května 1945 v brzkých, ranních hodinách vypuklo v Plzni živelné povstání občanů města.

– 6. května v 8 hodin příchodem americké armády se uskutečnilo konečné osvobození města Plzně .

Po celou dobu války působila na teritoriu Plzeňského kraje řada odbojových ilegálních skupin, jejichž konečným cílem bylo v příhodný čas vyhnat ve spolupráci s celonárodním odbojem nacistické okupanty z naší vlasti. Na Plzeňsku byla situace v odbojovém hnutí před koncem války zvlášť neutěšená. Všechny odbojové složky byly v průběhu okupace citelně zasaženy zatčením mnoha ilegálních pracovníků jak komunistického, tak i nekomunistického odboje. Přestože byly údery gestapa proti jednotlivcům i odbojovým skupinám velmi ničivé, nepodařilo se je zcela vyvrátit. Ze zbytků odbojových organizací a jejich doplnění novými bojovníky se postupně obnovily podmínky pro nový rozmach antifašistické resistence. Velmi významnou odbojovou organizací která zaujala v plzeňském odboji místo po rozbitých organizacích Obrany národa, byla Druhá lehká tajná divize. Tato odbojová vojenská organizace byla zaměřena na Londýnský odboj a ve svých řadách soustřeďovala převážně bývalé vojáky z povolání.

Velký význam pro rozvoj národně osvobozeneckého hnutí v posledním období války a pro přípravu revoluce na Plzeňsku měla však i ilegální komunistická organizace, tzv. „Bojové skupiny“. Je přirozené, že mezi zástupci jednotlivých skupin s rozdílným sociálním a politickým zaměřením docházelo k názorovým rozporům, které však v té době nikdy nepřecházely v otevřenou roztržku.

V bojovém plánu povstání bylo rovněž počítáno s obsazením kasáren, pokud možno nenásilnou cestou. Nejdůležitějším a nejtěžším úkolem bylo zajištění dostatečného počtu zbraní. Události však předběhly vypracovaný plán revoluce. Živelný odpor plzeňského lidu nastal dle vzoru Prahy již 5. května v ranních hodinách. Nenávist a odpor k německým nacistickým okupantům se již natolik vystupňoval, že začalo docházet k živelným a nekoordinovaným akcím. Občané Plzně vyšli do ulic, vyvěšovali československé státní vlajky a strhávali německé nápisy. Byly hlášeny přepady a odzbrojování osamocených německých vojáků, příslušníků gestapa a německých civilistů. Nastala tak reálná hrozba zbytečného krveprolití, protože proti sedmi tisícové posádce německých ozbrojených sil, vyšli do ulic převážně neozbrojení občané. Hned v prvních hodinách povstání zahynulo pod střelbou německých vojáků několik desítek civilistů, jak o tom dodnes svědčí pamětní desky umístěné na domech v různých částech města.