České národní listy

K německo-ruským vztahům  

Po pádu berlínské zdi to vypadalo, jakoby slavný spis Emmanuela Kanta „O věčném míru“ se stal skutečností. Patnáct měsíců, až do války v Perském zálivu, panovala nepopsatelná euforie. Helmut Kohl ve svém deseti bodovém programu k obnovení jednoty Německa označil Konferenci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (KBSE) za srdce evropské architektury. Michail Gorbačov mluvil „o evropském společném domě.“ Ministři zahraničí Hans Ditrich Genscher  (SRN) a James Baker (USA) snili o „evropsko-atlantické bezpečnostní (obranné) společnosti od Vancouru až po Vladivostok. Společné všem těmto snům bylo jedno – Rusko – říše zla, byla přijata do okruhu civilizovaných národů. Ale Gorbačov a Genscher, tehdy nejoblíbenější politici Němců, koncem roku 1991 zcela nečekaně zmizeli z politického jeviště. V roce 1992 začíná nový, jiný čas. Začíná obnovením staleté rivality mezi Ruskem a Německem. Znovu spojené Německo hodlá Rusko vytlačit z Evropy. Nemocný muž v Moskvě se proti tomu nemůže bránit (Putin dneška,není Jelcinem minulosti-red.). Je přetížen i vnitřními problémy země, takže se zdá, že Německo má na východě volnou ruku. Předvojem jeho úsilí je hospodářská politika. Více než 130 miliard marek Německo napumpovalo do států bývalého Sovětského svazu a východní Evropy. To je víc, než nabídly všechny ostatní státy společně.

V roce 1994 dosáhl obchod poprvé hranice 100 miliard marek. Die Zeit mluvíl  o „tažení k vysněným trhům“. Padají i jiná hesla: „Průlom na východ“ nebo „operace východ“. Drážďanská banka v celostránkových inzerátech uvádí dvojsmyslné titulky: „K Polsku jsou si věřitelé zajedno“. V Ukrajině stojí němečtí obchodníci a podnikatelé na startovní čáře.

Nápadné je, že německý kapitál se koncentrovaně zakupuje v oblastech těch, které v dřívější době patřily pod nadvládu Rakouska- Uherska a Německa, např. ve Slezsku, Maďarsku a v Čechách. Berlínský vydavatel Wolf Jobst prohlásil, že Německo bude muset převzít klíčové funkce v Maďarsku, v Čechách, na Moravě, ale především v Polsku. Orientace těchto zemí na Německo je zásadně jednoznačná.

Seidler, který vydal deseti dílné monumentální dílo „Německé dějiny ve východní Evropě“, jde ještě dál: „Až se překlenou potíže znovusjednocení, ovládne Německo hospodářsky východní Evropu a touto cestou se mu pravděpodobně podaří to, co se Třetí říši s několika sty divizemi nepodařilo – totiž ovládnutí nekonečného prostoru mezi Bugem, Dněprem a Donem.

V lednu 1994 zformulovali čtyři poslanci CDU/CSU program k tzv „Königsbergské otázce“ (Kaliningradu a jeho okolí –pozn. red.) Připomínají návrh dřívějšího předsedy Německé banky udělat z oblasti kolem Baltického moře zónu volného obchodu.

F.Pflïger, poslanec CDU/CSU, však vyslovil obavy, že by se východní Prusko (součást Ruska, pozn. red.) mohlo stát oblastí napětí a tak by se proces demokratizace a integrace střední a východní Evropy zastavil a hospodářská asanace zemí bývalého východního bloku by se dramaticky ztížila. Experti proto z tohoto důvodu připomínají, že řešení „Köngsbergské otázky“ nevyžaduje ruskou odpověď, nýbrž evropskou.

Rusové se cítí ukřivděni. Jsou názoru, že se s nimi špatně jedná. Stěžují si, že větší část finanční pomoci západních států směřovala především do východní Evropy a na ně se dostaly jen drobky. Rusko je považováno za ostrov přírodního bohatství, který má být vykořisťován, nikoliv vybudován. Ruskému zemědělství je export na západ ztěžován, a import technických výrobků rušen zbytečnými kontrolami. Co bylo pro Rusko obzvlášť ponižující, že se Německo rozloučilo s ruskými jednotkami jako s částmi vítězné mocnosti druhé třídy, přísně separované od západních spojenců. Prezident Jelcin prohlásil, že Rusko nežádá žádná zvláštní práva, ale požaduje stejná práva jako ostatní evropské země. Přitom je Rusko světovou mocností, která musí být respektována.

Napůl prosebně, napůl výhrůžně usiluje Jelcin a jeho ministr zahraničí o spolupráci Ruska, Německa a ostatní Evropy. V roce 1994 prohlásil Kozyrev, tehdejším ministr zahraničí, že kdo pochybuje o rusko-německém partnerství, ten pokládá minu k základům evropské stability. Přesto však izolace Ruska  je  již  jasnou skutečností.

V březnu 1994 zveřejnil bývalý americký bezpečnostní poradce Zbigniev Brzezinski tezi, v níž se s ohledem na možné selhání demokratizačního procesu v Rusku, žádá přezkoumání americké zahraniční politiky vůči Moskvě.Vztah k Rusku se změnil. Líbánky skončily. V létě 1994 se vznáší na Rusko největší kritika od časů Brežněva. Všude se objevují ruští pašeráci částic atomových zbraní a způsobují paniku.  Také extremismus červeno-hnědých, pod vedením Žirinovského, Hitlera Rusů, nahání Němcům studený pot na zádech. Na konci léta napsal Josef Joffe: „Rusko nemůže být integrováno ani v EU, ani v NATO. Rusko musí zůstat venku.“ M. Gorbačov, dříve oslavovaný hrdiny, zareagoval: „Kdo se pokusí Rusko izolovat, dostane se do potíží.“ Nastane situace, před kterou západ varuje – nový ruský imperialismus může znovu vzniknout.

Tři roky po rozpadu Sovětského svazu dosáhlo Společenství nezávislých států svých starých rozměrů. S výjimkou baltských států  přicházejí staří odpadlíci méně nebo více dobrovolně zpět do náruče velkého bratra. Cíleným rozpoutáváním konfliktu na Kavkaze, ve střední Asii a na Krymu, přerušováním dodávek nafty na Ukrajině a Bělorusku, nasazením ruských posádek  „k zajištění míru“ v Azerbejdžánu, Tadžikistánu a Moldavii, jsou bývalé sovětské republiky uvařeny do měkka.

Od listopadu 1993 platí následující vojenská doktrína. Bývalé sovětské republiky jsou považovány za „blízkou cizinu“. To znamená, že jejich suverenita je ohraničena. Rusko má v úmyslu násilně intervenovat, kdyby došlo k ohrožení ruské menšiny nebo ruských vojenských základen.  To se může stát právě tak na Ukrajině, kde žije 12 milionů Rusů, jako v Moldávii, kde ruská 14. armáda obsadila část země.

Pružně reagují Rusové ve východní Evropě. Na prostor mezi Ruskem a Německem otevřeně prohlašuje svůj nárok mocný soused Ruska, Německo. Proto Rusko se snaží působit k zachování stability v této části Evropy.  K tomu užívá starokomunistickou variantu strategie. Ovlivňuje levicové síly. Exkomunisté, za pomoci starých struktur, soustavnou mravenčí prací ovládli mnohé parlamenty. S výjimkou České republiky, Lotyšska a Estonska, vládnou od Litvy na severu, až po Bulharsko na jihu.

Další krok Ruska spočívá v ovlivňování východoevropských států svou NATO a „evro“ skepsí. Tak se snaží držet západní struktury co nejdále od sebe.

Stejně jako Francie a Anglie vidí Rusové své zájmy daleko od Evropy. Čína je pro Rusko mnohem zajímavější než Evropa. Novými nejsou ani toto myšlení, ani tato politika. J. Joffe v září 1994 napsal: „Politika nového Ruska není odlišná od politiky Alexandra II. v 19. století, když Rusko ve své nouzi hledalo spásu na jihu a na východě.“ Joffe jen zapomněl dodat, že také dnešní německá politika není odlišná od politiky Bismarckovy.  V době založení říše byly mezi Německem a Ruskem ty nejlepší vztahy. Rusko vznik německé říše umožnilo, protože se v průběhu německo-francouzské války chovalo neutrálně. Německo pak bylo, potom co car svou Krymskou válku proti Anglii, Francii a Rakousko-Uhersku prohrál, jediným přítelem Ruska na západě. Alexander II. věřil, že si Němce vděčností zavázal na celé věky. Bismarck se však nespokojil s úlohou juniora a hledal třetího partnera. Našel ho v Rakousku-Uhersku.  Tento svazek tří mocností byl od počátku jen politickým, nouzovým řešením. Zájmy Rakouska a Ruska se střetávaly na Balkáně. Když se Bosna, Srbsko a později i Bulharsko postavily proti turecké nadvládě, využilo Rusko této příležitosti a vytlačilo Osmanskou říši z Evropy. Výsledek války, který byl v roce 1877 potvrzen mírovou smlouvou, se nehodil ani Rakušanům, ani Angličanům, protože Rusko po vzniku „Velkého Bulharska“, mělo volnou cestu ke Středozemnímu moři. Obě mocnosti žádaly Bismarcka o pomoc. Bismarck věřil, že je schopný tento těžký konflikt vyřešit.  Nakonec se však při jeho řešení ukázal jako příliš „malý“. Nestál, jak ubezpečoval,  nad zájmy Balkánu. Stál uprostřed. Nakonec se rozhodl pro Rakousko-Uhersko, nikoliv pro Rusko. Toto rozhodnutí podnítilo „zákopového společenství“ a o 36 let vedlo ke světové válce.

Berlínský kongres v roce 1878 znamenal v mnohém obrat. Zklamání nad „vyhozením“ z Evropy, blokáda německého trhu pro ruské obilí, odmítání dalších půjček, to vše zradikalizovalo náladu v Rusku. Přestože Alexander II. a jeho ministr zahraničí, stejně jako Jelcin a Kozyrev, se snažili rusko-německé vztahy zachránit, bylo však již pozdě. Co bylo osudovým pro ukončení dobrých rusko-německých vztahů? Orientace Německa i Ruska na jih. Německo se stalo osamoceným v Evropě. Jeho zájmy směřovaly na východ a jihovýchod. Střízlivou politiku Bismarcka vystřídala imperialistická politika císaře Viléma II, nasměrovaná na Orient. Na Balkáně a v Turecku se střetly nejsilnější mocnosti kontinentu, Rusko a Německo.

Ještě v červnu 1991, když už situace na Balkáně se stávala téměř bezvýchodnou, pokusila se Evropská unie všemi prostředky podpořit Jugoslávii jako jednotný stát. Prezident komise EU Jaques Deloros lákal dohadující se strany programy okamžité pomoci, nabízel půjčky několik miliard dolarů a rychlou asociaci země do EU: Přesto Slovinci a Chorvati byli k neudržení. 25. 6. 1991 vyhlásili svoji  samostatnost a odmítli se zúčastnit jakýchkoliv jednání  o možné společné budoucnosti všech jugoslávských národů.  Tím začala v Jugoslávii válka. Tím opět byla nastolena otázka Orientu. Evropské mocnosti se nedohodly na tom, co je nutné dělat. Velká Británie, Francie a Holandsko trvaly na zachování jednoty státu, stejně jako USA a generální tajemník OSN.  Němci se však vyslovili pro uznání nezávislosti Slovinska a Chorvatska. Stanovisko ostatních států se jim podařilo zvrátit. 15. ledna 1992 uznala EU Chorvatsko a Slovinsko, Makedonie a Bosna následovaly. JUGOSLÁVIE ZANIKA. Válka o Bosnu mohla začít.

24.5.1992 prohlásil německý ministr zahraničních věcí, že je nutné srazit Srbsko na kolena. Tento požadavek se brzy stal požadavkem veřejnosti. Jak k tomu došlo? V srpnu viděl celý svět vyhublé postavy vězňů ze srbských koncentračních táborů. Na podzim se veřejnost dozvěděla o masovém znásilňování muslimských žen Srby. V lednu 1993 vypracoval poslanec CDU Stefan Schwarz zprávu o pokusech na lidech, prováděných jedním „srbským Josefem Mengelem“. V únoru 1994 přinesly televizní stanice snad na celém světě drastické záběry roztrhaných mrtvol na tržišti v Sarajevu.  V dubnu svět slyšel zoufalé volání o pomoc z obklíčeného Goražde. Podněcují se zprávy o národnostních čistkách, o vyvražďování národnostních skupin (nepoměrně méně byla veřejnost informována o zločinech chorvatské a muslimské strany, pozn. red.)

Otázkou bylo, jak dostat tuto válku pod kontrolu. Mají do bojů zasáhnout bojové jednotky NATO, mají být vytvořeny ochranné zóny, má být dodržováno embargo nebo mají být na Balkán dodávány i těžké zbraně? Odpověď byla dlouho hledána.

Wolfgang Schäuble v dubnu 1994 prohlásil: „Pro nás je Bosna důležitější než cokoli jiného.“ Proč je Bosna tak důležitá? Nejde jen o Balkán. Jde o celou Osmanskou říši. Bosna je jen místem řezu, na kterém jedna světová mocnost jiné mocnosti odřezává cestu. Jedna chce ke Středozemnímu moři, druhá k Perskému zálivu. Jednou mocností je Rusko, druhou Německo. Zde na Balkáně opět ožívá stará rivalita. Německo opět sní svůj starý císařský sen o vytvoření Středoevropského svazku.

Společně s Rakousko-Uherskem , Bulharskem a Turecko-Osmanskou říší, která zahrnovala Sýrii, Palestinu a Izrael, ústřední mocnosti v čele s Německem  téměř dosáhly cíle sledované první světovou válkou. Vojensky a ekonomicky měl tento obrovský podnik dosáhnout „Bagdádské linie“, která by umožnila vybudování železnice z Berlína až k Perskému zálivu. Bagdádská linie měla světu ukázat: vše, co leží nalevo i napravo od kolejí, je naše.

Tento německý plán měl ale jedno slabé místo: S R B S K O. Tato malá země ležela jako časovaná bomba na kolejích a ohrožovala projekt.

Také Rusko usiluje o svou zónu vlivu – od Moskvy až na pobřeží Středozemního moře.Také Rusko sní svůj starý carský sen o „osvobození“ Konstantinopolu. V roce 1878 bylo Rusko blízko svému cíli. S Bismarckovou pomocí však bylo zatlačeno zpět. Jestliže však Rusko chtělo svého cíle dosáhnout, muselo odříznout Německo od Orientu. Do cesty sledované Německem se dostalo Srbsko.Tak se dostala tato malá balkánská zem do středu pozornosti dvou imperialistických velmocí.  Německé a ruské sny na sebe narazily. Srbsko je v pravém slova smyslu „křížem Balkánu“. Jeho poloha je důvodem, proč se v Bosně tak bojuje. Rusko by bylo u cíle, kdyby Srbsko dostalo přístav Adrii. Díky této skutečnosti je Albánie nezávislá. Evropské mocnosti ji považuji za závoru proti Rusku. Bulharsko, největší přítel Ruska na Balkáně,  nezískalo ze stejných důvodů přístup ke Středozemnímu moři. Řecko, kulturou i jinak na Rusku vázané, muselo proto vstoupit do NATO. Na oplátku toho měli Němci, po tom, co již Chorvatsko a Slovinsko hospodářsky anektovali, vzdát se Bosny.  Němci nesmí získat rozhodující vliv na trase, která vede na Kavkaz nebo dokonce do Tádžikistánu, která odděluje Rusko od teplého jihu., ale která především otevírá Německu  možnost pro vytvoření ohromné ekonomické zóny vlivu.

Jedním z těžišť německé strategie, podobně jako za doby císařství, je bratrství ve zbrani s Tureckem. Vojensky Turecko patří k NATO. Od roku 1964 vyvezlo Německo do Turecka zbraně a válečný materiál v hodnotě 6 miliard DM. Od rozpuštění Lidové armády Německé demokratické republiky je Turecko přímo přecpáno zbraněmi z její výzbroje. V roce 1993 se SRN v obchodu se zbraněmi dostala z 5. na 2. místo ve světě.

Celá turecká armáda byla vyzbrojena. Získala 2.400 tanků, 4.500 bojových letadel, 70 lodí, 51.000 vojenských vozidel. V průběhu války proti Iráku dostalo Turecko v rámci „zvláštní pomoci“ ještě 1.000 nákladních vozidel, 300 pancéřů, 5.000 kulometů, 100.000 granátů, 250.000 protitankových raket, 250.000 kalašnikovů a mnoho desítek tun munice. Vše za 1,5 miliard marek. Obrana Ankaru dnes přijde na 1/4 státního rozpočtu.

 Mnohé zbraně, které dodávají Němci do Turecka, nasazují Turci proti Kurdům, což ovšem německou vládu nijak neznepokojuje. Podle slov politika Křesťanskodemokratické strany, Karla Lamerrse, pracujícího na ministerstvu  zahraničí SRN, je Kurdům úplně jedno, zda budou zabiti německými nebo ruskými zbraněmi. Němci chtějí být důslední při dodržování lidských práv. Proto při každém masakru, jako např. při kurdské slavnosti Nového roku, dodávky zbraní zastavují. Bohužel však nejdéle na dva měsíce.  Pak zbraně dodávají dál a ještě pilněji. Turecko slibuje, že bude německé zbraně používat pouze v rámci NATO:  Tento rámec se ale od roku 1991 rozšířil i na boj proti teroristům. Zbraně spolkové armády, ale neslouží k potlačování Kurdů ve východní Anatolii: Bohužel se dostávaly oklikou přes Istanbul i do Kosova a tím do rukou bosenských Muslimů.

V obou směrech spolupracuje Německo a Turecko ruku v ruce. Společně usilovali o nasazení jednotek NATO v Bosně, společně chtěli zrušit embargo proti Muslimům, společně pěstují své vztahy v Iráku.Zatímco se Turecko považuje za ochranou mocnost všech Muslimů na Balkáně. Německo se snaží být mocností garanční.

Výňatek z knihy „Německo a příští válka“, Wolfgang Michal, Berlín 1995