K některým představám o Německu po druhé světové válce 4

Ve Spojených státech se objevily silné protiněmecké postoje. Norman Cousins, redaktor časopisu Saturday Review of Literature, volal po "hluboké nenávisti" vůči Němcům, která by umocnila boj proti nim. Tato rétorika zesílila ve chvíli, kdy se Rex Stout a Clifton Fadiman spolu s dalšími šestnácti významnými literáty spojili ve Válečné radě amerických spisovatelů, což bylo oddělení Úřadu pro válečné informace, zodpovědné za propagandu. Rada poskytla Úřadu válečných informací pomoc ve chvílích, kdy bylo třeba nasadit zručná literátská pera. Podlé Jamese Martina "někteří Fadimana považovali za jednoho z nejvýznamnějších germanofobů celé války, zatímco podle jiných názorů v této činnosti vynikali z Anglie například lord Vansittart nebo Američané jako Shirer, Kaufman, Quentin Reynolds, Walter Winchell, Ben Hecht, Rex Stout, Louis Nizer a Henry Morgenthau. Jejich jména by se však mohla počítat na stovky".

Termín "kolektivní vina", určený k použití na německý lid, vytvořil lord Robert Vansittart, tajemník premiérů Stanleyho Baldwina a Ramsaye McDonalda, poté sloužil jako stálý podtajemník ministerstva zahraničí až do roku 1937, kdy byl kvůli své otevřené gnmanofobii a nepřátelským postojům vůči stoupencům appeasementu

Odstaven na vedlejší kolej zdánlivým povýšením na „poradce ministerstva zahraničí“. (Objevují se náznaky, že už tehdy, nebo během války se podílel na činnosti výzvědných služeb; kanadský tisk o něm v roce 1945 psal jako o "mluvčím britské tajné služby".)

Pohledy na Hitlera a Německo byly v Británii poloviny třicátých let velmi rozporné a spory mezi těmito opačnými postoj i bývaly často velice ostré. Vlajkovou lodí proněmeckého tábora se stal deník Times, na jeho stránkách se objevovaly přímo prohitlerovské názory, zatímco Churchill, Vansittart a další prosazovali pevně protiněmeckou orientaci, varovali před nebezpečími, která představuje Hitler a vyhlídka na probouzející se vojenský avanturismus Německa. Vývoj událostí jim dal za pravdu, ale Vansittartovy argumenty šly mnohem dál, za nezbytnost porážky nacistického Německa. Žádal opatření, která rozhodně a natrvalo zabrání Německu znovu se vzepnout jako vojenská hrozba.

V roce 1940 byl Vansittart povýšen do šlechtického stavu a Horní sněmovnu používal jako pódium k navrhování krutých opatření proti Německu, jakmile válka skončí. Jeho názory byly tak nesmiřitelné, že extrémním verzím germanofóbie se začalo říkat "vansittartismus". Ve své knize Bones of Contention (Jablka sváru - vyšla těsně před koncem války, v březnu 1945) napsal: "Germáni jsou tak barbarští, že pro každého, kdo s nimi nemá osobní zkušenost, je to téměř nepochopitelné, a jsou to rození zákeřníci." To však nebyla jeho vlastní slova, citoval římského historika z prvního století Patercula. Uvedl také podobné výroky dalších antických historiků, filozofů a spisovatelů - Tacita, Seneky, Klaudiána, Nazaria, Ammiana, Marcellina, Ennodia, Quintiliana a Flavia Josefa.

10. března 1943, v Dolní sněmovně, při debatě o otázkách poválečného Německa, řekl:

Nepřeji si Německo zničit. Toužím pouze... zničit Německo zcela a navždy jako vojenskou mocnost. A dále toužím... navždy ukončit veškeré domnělé nároky Němců, jejich intriky a snahu získat ekonomickou hegemonii v Evropě... Podvoluji se těmto nicotným výhradám a přivítám přežití Německa, avšak pouze pod jednou podmínkou, a to tou, že to bude zcela jiné Německo.

Myšlenkám "kolektivní viny" a "vadné národní povahy" je příbuzná premisa knihy Daniela Goldhagena Hitler's Willing Executioners: Ordinary Germans and the Holocaust (Hitlerovi ochotní katani: Obyčejní Němci a holocaust), která vyšla v roce 1996. Přisuzuje celému německému národu prakticky genetický antisemitismus a tím i schopnost vykonávat genocidu, na níž byl každý "obyčejný Němec" svou povahou schopen se podílet, a proto je za vše zodpovědná povaha německého lidu…“.

(A.C.Grayling, „Obklopeni mrtvými městy“, podtitulek „Bylo spojenecké bombardování civilistů za 2. světové války nezbytností, nebo zločinem?“, 2006, nakladatelství Bloomsbery, nakladatelství Ševčík, Praha – Plzeň, 2008) str. 122-127,

*

Pokud si prostudujeme článek „Názory obyvatelstva po druhé světové válce na Německo a německý národ“, jehož autorkou je paní doc. PhDr. Eva Broklová, DrSc., pak přímo ze statistických údajů můžeme číst o nenávisti např. Francouzů, Holanďanů a Američanů vůči Němcům.

Podobně mluví, ale to ještě výrazněji, výsledky průzkumu o přesvědčení Francouzů, Angličanů, Američanů, Kanaďanů i Holanďanů, že Němci v budoucnosti nebudou mírumilovným národem, nýbrž opět útočným.

Další článek od téže autorky „Osud českého národa v německých záměrech“ přesvědčivě mluví o snahách i úsilí Němců zničit český národ. V Čechách, na Moravě i ve Slezsku Němci po staletí náš národ utiskovali. Ohrožovali a válkami pustošili i Belgii, Holandsko, Francii, zvláště pak Polsko. Po generace seli nenávist a sklidili po druhé světové válce bouři hněvu a odplaty. Lze se tomu divit? Nikoliv! Příčina a následek působí v dějinách zcela zákonitě. V takto krajně vyhrocených situacích nebylo možné se vyhnout ani excesům. Došlo k nim. Dnes je s politováním můžeme vzít na vědomí. Jejich připravovateli však byli i sami Němci.

Připravil dr. O. Tuleškov