České národní listy

K dekretům prezidenta republiky

Představitelé spolků Němců odsunutých z Československa již dlouhodobě všemožně usilují o zrušení dekretů prezidenta republiky. Tento jejich požadavek je, jak v roce 1998 řekl prof. JUDr. V. Pavlíček, DrSc. „součástí komplexního plánu obsaženého v jedné expertize, kterou měla německá vláda v roce 1991 k dispozici při jednání o československo-německé smlouvě a má sloužit k znovuzískání majetku Němců. Řada kroků německé strany postupuje podle tehdy zpracovaného scénáře“. (Sborník Česko-německé vztahy: Česká stanoviska, vydal Kruh občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí, Praha 1998. str. 28).

Ve hře o dekrety však nejde pouze o majetek. Prof. dr. V. Pavlíček, CSc. výslovně uvádí: „Dekrety prezidenta republiky... vyjadřují diskontinuitu s nacistickým a od něho odvozeným protektorátním právním řádem prosazeným ve válce na našem území. Vyjadřují právo národa na odpor proti agresorovi. Upravovaly ve válce způsob obrany proti Německu a jeho spojencům, po válce postavily základy obnovy demokratického státu.... Německý právní řád naopak vychází z kontinuity s právním řádem a státností Německé říše jako celku.... Odsoudit nebo odmítnout dekrety by znamenalo postavit se na stanovisko legality a legitimity nacistického a protektorátního řádu, který byl dekrety prohlášen za nicotný a uznat, že odpor proti Německu byl nelegální a trestný. Něco takového by bylo v demokratické Evropě nemyslitelné...“ (c.d. str. 27).

Na adresu kancléře Schrödera dr. Neubauer ještě v roli mluvčího prohlásil: „...Evropský parlament proto oprávněně požadoval zrušení těchto dekretů. Je nepochopitelné, že kancléř Schröder zůstává za tímto státně právním minimálním požadavkem a fakticky působí dokonce jako obhájce těchto bezprávních aktů. Toto škodí neposledně silám v České republice, připraveným ke smíření a skutečně evropansky smýšlejícím, které by tyto dekrety právně odstranily.“ (Mnichov, 11. 5. 2000). V souvislosti s uvedeným vzniká otázka, kteří politici k těmto silám patří. Snažme se ji zodpovědět! Je možné, že k těmto silám patří i část představitelů některých církví?

Může Česká republika vůbec měnit jednostranně nebo rušit dekrety prezidenta republiky? Odpověď nám poskytuje profesor mezinárodního práva na UK JUDr. M. Potočný, DrSc. ve svém článku „Ještě k Benešovým dekretům“ (Benešovy dekrety – nezbytná československá mezinárodně právní opatření k zajištění budoucího míru a bezpečnosti v Evropě!): „Ty zůstávají a zůstanou dovoleným mezinárodně právním chováním, které by ostatně Československo jako jedna ze smluvních stran Postupimské dohody, nemohlo bez souhlasu autorů Postupimské dohody, jakož i Polska i Maďarska k nim se připojivším, ani jednostranně měnit, natož rušit.“ (TREND 5/1994).

Bez ohledu na obecně uznávané zásady mezinárodního práva, část přesídlenců z ČSR neustále opakuje požadavek na zrušení „Benešových dekretů“, což dokazuje „že nemá jít o prosté technicko právní zrušení, nýbrž o politicko morální akt na vysoké státní úrovni o české odsouzení českých postupů. Spor o platnost neplatnost dekretů je tedy sporem o kontinuitu – diskontinuitu v pojetí a obraně národních zájmů a národní identity. Rozhodne o tom, zda minulé generace přímo konfrontované s nacistickou bestialitou mají nárok na důstojnou památku nebo zda se jejich vůdčí představitelé ocitnou v jedné řadě s genocidními velkořezníky – to už se stalo Benešovi.“ (Prof. dr. Fr. Šamalík, DrSc. PF UK, „Deset let česko-německých vztahů: zamlženo“, sborník z konference, vydal Kruh občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí, Praha, 1999).

Připravil Dr. O. Tuleškov