K česko - německým vztahům, část 1
K česko - německým vztahům, část 1
Prof. PhDr. Jaroslav Valenta, DrSc.
Živě si vzpomínám na svou návštěvu Sudetoněmeckého dne v Norimberku r. 1998: chtěl jsem to prostě jednou vidět na vlastní oči, vnímat atmosféru, všímat si, na co posluchači zvlášť živě reagují, nejen číst výtahy z projevů a u stolu v Praze psané komentáře.[2] Navštívil jsem i specializované přednášky a semináře. Nikdy v životě jsem neslyšel tolik nehorázných otřepaných lží o Češích, Československu a českých dějinách (historikům ovšem dobře známých) jako v hodinovém programu Witikobundu, tohoto "tvrdého jádra" SKS, který v podstatě pokračuje v henleinovských tradicích. Naplněný sál pro 900 osob až vibroval frenetickým potleskem a řevem souhlasu s řečníkem, předsedou Witikobundu Übelackerem, který hlásal, že bylo otázkou života a smrti pro Německo zlikvidovat Tschechei, která prý dala k dispozici svá letiště pouhou letovou hodinu od Berlína "stovkám bolševických bombardérů"; to není lež nová, ale se vším všudy převzatá z goebbelsovské propagandy. Na československých letištích nebyl v r. 1938 ani jediný sovětský bombardér. Řečník tvrdil, že nikdy se Češi neměli tak skvěle, jako v protektorátu za okupace, o čemž prý nejlépe svědčí tehdejší exploze porodnosti. Že těhotenství bylo tehdy jedinou záchranou českých dívek před totálním nasazením na otrockou prací v říši (ta asi desetina, která se dožila dneška, se dočkala skrovného odškodnění), přirozeně neřekl; vzhledem k posluchačům převážně středního věku to sotvakdo z nich věděl z autopsie. Bylo velmi poučné také poslouchat poslance Evropského parlamentu, který se holedbal, že jako majitel export-importní firmy do Latinské Ameriky mluví skvěle španělsky i portugalsky, čehož využívá mezi španělskými a portugalskými kolegy-poslanci ve Štrasburku, aby je informoval o křivdách, jež na sudetských Němcích Češi odjakživa páchali. Činí-li to způsobem, jako svrchu zmíněný referent, můžeme si gratulovat, že rezoluce Evropského parlamentu nejsou pro nás ještě horší.
Tón sjezdu udal ostatně už ve zdravici v Sudetendeutsche Zeitung spolkový ministr T. Waigel větou, že v předmnichovském Československu prý neměli sudetští Němci "ani elementární menšinová práva". Nic než nestydatá lež. Československé menšinové zákony patřily tehdy k nejliberálnějším v Evropě vůbec. Německá menšina v Československu ovšem byla do hloubi duše uražena a dotčena tím, že je "pouze menšinou", že není národem vládnoucím nebo aspoň spoluvládnoucím, ačkoliv se na vládách od r. 1926 a ještě šíře od 1929 přímo podílela. Také to byla vzácná výjimka, kromě naší republiky nakrátko jen v malém Estonsku, nikde jinde. První republika velmi usilovala o prosazování občanských principů do života a mechanismu státu, každý občan měl plná práva bez ohledu na rasu, vyznání či národnost. To bohužel nestačilo ani aktivistickým německým stranám, i ty se domáhaly kolektivních práv menšin, zvláštních kolektivních práv pro "němectví". To bylo neblahé dědictví tzv. völkisch (jen nepřesně asi: národovecké) ideologie, která mezi nimi byla po desetiletí zakořeněna. Takový princip ovšem naprosto odporoval tehdejšímu chápání demokratické občanské rovnosti.
V této souvislosti nelze neříci, že v ohledu náležitého informování mezinárodní veřejnosti bylo v uplynulých 12 letech všemi polistopadovými vládami bez výjimky doslova trestuhodně zanedbáno vše, co vůbec zanedbáno být mohlo. Za celých 12 let nebyla vydána pro zahraničí ve světových jazycích ani jediná základní informační brožura o otázce odsunu a problémech s tím souvisejících, ačkoliv celých 12 let se ozývají především z Mnichova požadavky, nejednou připomínající spíše ultimata. Přitom je už léta dostatek nejnovějších a z nejrůznějších hledisek psaných prací českých historiků a právníků, po nichž bylo možno sáhnout a dát je přeložit, jako informační materiál je poskytnout k dispozici diplomatickým misím v Praze, Českým centrům v cizině, rozeslat do předních redakcí v zahraničí atd. Ano, něco by to stálo; jsem ovšem přesvědčen, že na věci elementárního státního zájmu se příslušné prostředky prostě musí najít. I velmi velkorysá informační kampaň v tomto eminentním celostátním zájmu by nestála ani zlomek toho, co jedna vytunelovaná kampelička či nepodařená jubilejní výstava 1991. Chyběla pouze politická vůle a elementární smysl pro obhajobu prvořadého státního zájmu. Stále dokola se jen opakovaly fráze o potřebě dialogu. Ano, ale dialog není možný s tím, kdo neposlouchá mé argumenty a pouze diktuje své požadavky. Historikové už po léta burcovali a bili na poplach, upozorňovali, že SKS vydává své brožury a foldery vedle němčiny nejen anglicky a francouzsky, ale dokonce i ve španělštině. Tři mladí historikové napsali takovou stručnou a přehlednou základní informaci už před léty, nakonec práci vydal v r. 1999 Historický ústav AV ČR[3] v nákladu, na nějž stačily velmi omezené ústavní prostředky. Brožura byla předána ihned po vytištění jak zahraničnímu výboru poslanecké sněmovny, tak ministerstvu zahraničních věcí k překladu. Už několik týdnů (psáno na přelomu března/dubna 2002) slyším, že jak anglický, tak německý překlad "každým dnem" - tedy snad aspoň "za pět minut dvanáct" vyjdou. Zatím jsem je však neviděl; uvěřím, až je budu mít v rukou. Ano, z plodné činnosti česko-německé komise historiků vzešla řada sborníků s materiály zasedání, kde je množství cenných, leckdy doslova objevných informací. Tyto práce vycházejí paralelně rovněž v němčině v SRN, ovšem v miniaturních nákladech několika set výtisků, které se tak mohou dostat do rukou pouze úzkému okruhu odborníků. V současné debatě se ozvaly stížnosti, že i středoškolští učitelé leckdy o těchto otázkách při dějepisu neučí: odkud mají brát informace? Takové stručné, dobře informativní knížky jako zmíněná práce tří mladých autorů by měly být opravdu v každé školní a obecní knihovně. Učitel mimo pár univerzitních měst se vůbec ani nedoví, že vyšly.
Tato stať se nezabývá samotnými "Benešovými dekrety", to je úkolem statí dalších. Ostatně jsem přesvědčen, že na toto téma už bylo mnohokrát řečeno vše podstatné i méně podstatné, stejně tak ovšem bylo o nich vysloveno až příliš mnoho lží a nepravd a zejména polopravd. Ani právní, ani historické argumenty nelze do nekonečna množit, látka je ze všech hledisek tolikrát prozkoumána, byly vydány dokumenty z našich archivů, že jen zcela výjimečně se objeví nový, neotřelý argument nebo neznámý fakt. Teprve nyní vyšla najevo informace až dosud pečlivě skrývaná, že byli odškodněni nejen odsunutí sudetští Němci v SRN a v r. 1993 i v bývalé NDR, ale i tzv. Novorakušané, tj. osoby, které získaly rakouské občanství teprve po r. 1945, prakticky po odsunu, na něž se nevztahovaly čs.-rakouské smlouvy o odškodnění z r. 1964 a 1974, kdy ČSSR zaplatila Rakousku pro tzv. Starorakušany (tj. osoby, které byly rakouskými občany před anšlusem v r. 1938) miliardu šilinků. Novorakušané byli odškodněni na základě zvláštní rakousko-německé smlouvy v letech 1961-62. Odškodňování (podle zvláštního zákona, označovalo se eufemisticky jako Lastenausgleich, tj. "vyrovnání břemen") bylo velmi velkorysé. M. Moulis upozornil v referátu o publikaci Češi a Němci. Dějiny - kultura - politika, Praha, Paseka 2001[4], že do r. 1993 bylo v SRN všem vyhnancům vyplaceno jako odškodné celkem 141 miliard DEM. Sudetoněmecký podíl mi znám není, podle počtu osob činil asi čtvrtinu. Velikost sumy vysvitne, srovnáme-li to s 10 miliardami na odškodnění všech pracovních otroků z let války. Přesto jim to nebrání zvlášť hlasitě křičet o svém domnělém "právu na odškodnění" podruhé, či právu na totální majetkovou restituci od Česka. Podivné? Nepochybně ano, ale pro doslova vyděračské chování vůči Česku, nenáviděné "Tschechei", které se stává u některých našich sousedů zvykem, spíše příznačné.
V této stati si chci povšimnout protičeské kampaně samé a jejích charakteristických rysů, a to zejména v její formě česko-české diskuse mezi zastánci dvou protichůdných a jak se už po několikáté prokazuje, naprosto neslučitelných a nesmiřitelných stanovisek. Pro podrobnou analýzu protičeské kampaně zvenčí v německém a rakouském (nejnověji i maďarském) tisku nemám dostatek podkladů. Tyto obě diskuse, ta zvenčí i ta vnitřní, a to pokládám za důležité podtrhnout, vyšly vesměs zvenčí. Jestliže čteme v našem tisku, že z Bruselu vyzývají Čechy, Rakušany a Maďary (adresář však kupodivu není úplný), aby nerozněcovali nacionalismus, pak se necítím oprávněným adresátem takové výzvy, není jím ani česká veřejnost. Iniciativy v tomto směru vycházejí nejen od 1990, ale už desítky let předtím přímo či nepřímo zvenčí, obvykle z mnichovského sídla landsmanšaftu.
Není to ani zdaleka pouze kampaň žurnalistická, pouhý mediální pokřik nad okamžitou senzací, který zítra opadne, pozítří se jen ohřeje a za týden už bude zcela zapomenut. Už její vytrvalost a vleklost, neúnavné opakování neustále týchž stokrát slyšených otřepaných frází, zřetelně naznačují, že máme co činit s kampaní, která byla dlouhodobě, doslova po desetiletí připravována a promýšlena, dlouhodobě byla připravována půda a také patřičné hlásné trouby. Nemějme iluzí, že v této kampani nehraje žádnou roli, komu český tisk patří. Je spolehlivě prokázáno, že pouze dva české deníky, levicové Právo (náklad 207 000) a komunistické Haló noviny (náklad 35 000) patří českým vydavatelům, to je jen 13,77 % nákladu denního tisku, pouhá osmina! Všechen ostatní je v rukou cizího, v daleko převážné většině německého kapitálu.[5] Majitel přece vůbec nemusí intervenovat přímo, stačí vybrat redaktory s "vhodnými" názorovými orientacemi a preferencemi, ti pak sami určují redakční politiku listu a rozhodují, jaké informace a zejména komentáře otisknou a jaké texty nebo čtenářské ohlasy hodí do koše. Současná kampaň probíhá na nejrůznějších úrovních, také už byla v posledních dvanácti letech několikrát stupňována. Nyní se blíží, zdá se, svému apogeu, ale zatím ho stále nedosáhla. Zcela nepochybně se máme nač těšit v nejbližších týdnech a měsících; ofenzíva vydírání se zvýší.
Pokračování
