Jiří Beneš - V německém zajetí
Jiří Beneš - V německém zajetí
Ženy v Birkenau u Auschwitzu musily vůbec konat všechny práce, jaké konali muži. Bylo tam velké zemědělské hospodářství. Zapřáhli tři ženy do pluhu, čtvrtá pluh držela v zemi a řídila. Země tam byla těžká. Byla by to hrozná práce pro muže. Pro ženy to znamenalo v krátké době vysílení a smrt.
Zapřáhli šest až osm žen do velkého vozu a ženy musily vozit řepu, brambory, hlínu či uhlí. Táhly za provazy či za dráty a kolem pobíhala vorarbeitrová s bičem. Musily kopat kilometry dlouhé odvodňovací příkopy, stát při tom po celé dny nad kolena v ledové vodě a pak večer místo odpočinku stát mokré v blátě a za sychravého větru hodinu za hodinou apel. V táboře v Birkenau nebylo vody, nemohly se umýt, byly hrozně zavšivené a denně po stech umíraly na skvrnitý tyf, na břišní tyf a na zápal plic.
Tak také zemřela na skvrnitý tyfus moje teta a moje sestřenice, tak zemřela i žena bývalého ministra inž. Nečase a jeho dcera Věra…
»Paní Marie Benešová a její dcera Jarmila Krajčová byly stejně jako obě Nečasové v komandě Buny. To bylo naše trestní komando a kromě toho tam byly dodány všechny Češky. Měly tam hroznou práci a v táboře bez vody byla nesmírná špína. Všechny dostaly skvrnitý tyf.«
»Ležely u nás v nemocnici a my jsme neměly žádných léků, abychom jim mohly aspoň trochu snížit horečky. Všechny se tolik těšily aspoň na dopis z domova. Ale nedostaly nic. Teprve dlouho po jejich smrti přišlo nám několik jejich dopisů. To si dovedeš představit, kolik pro takovou nemocnou dopis z domova znamenal, a ty bestie esesmanky je nechaly celé měsíce ležet a nedaly jim je.«
»První umřela paní Nečasová. Právě 28. října. Ostatní umřely později. Jejich mrtvoly daly esesmanky vyhodit v pokrývkách ven před barák. Bylo tam tolik krys a ty je ohryzaly. Věru Nečasovou jsem ráno poznala podle svetru, který jsem jí sama dala. Bylo jí, chudince, před smrtí tolik zima a proto jsem jí dala svůj svetr. Ty ostatní nebylo už možno poznat.«
V téže době, kdy v Birkenau umíralo tolik žen ve špíně, kdy tábor byl zamořen skvrnitým tyfem a vši v milionech se hemžily v šatech, v lůžkách, v prádle a na tělech žen, v téže době ve vzdálenosti pouhých čtyř kilometrů v našem mužském táboře ubíjeli sta a sta mužů pro sebemenší nečistotu.
Vypravoval mi Jan Píšala, odborný učitel z Radvanic u Moravské Ostravy:
»V prosinci 1942, když byly veliké mrazy, zdálo se blokovému z bloku 7a), že několik židů se neumývalo dost pečlivě. Na tomto bloku byla zednická škola, kde já byl šrajbrem. Blokový Alfred Olszewski vybral proto 80 vězňů. Nařídil jim svléknout se do nahá, odvedl je na půdu, kde všechna okna byla vytlučena. Tam musilo si všech osmdesát vězňů lehnout na beton a blokový je poléval studenou vodou. Musili tam zůstat mokří a nazí v mrazu až do druhého dne do rána. Druhého dne dopoledne je odnesli všechny do nemocnice. Většina z nich v několika dnech zemřela.«
Nyní jsem viděl po prvé ženy při práci. A všichni, kdo je toho dne a tak často později viděli pracovat a padat vysílením, špinavé, špatně ostříhané, žluté v obličejích, s netečnýma očima v propadlých důlcích, my všichni máme teď po válce, kdy vidíme, za jakých dobrých podmínek pracují Němci, pocit veliké nespravedlnosti
