Jaroslav Med přechází k pokusu o morální a politické očištění druhorepublikového aktivismu skupiny katolických literátů 2

Z díla „Literární politika aneb odpustek a heroizace místo mementa“,

Prof. PhDr. Jan Rataj, CSc.

Není rovněž důvodu nadhodnocovat fakt, že Národní kulturní rada (NKR) jako střechová kulturní instituce SNJ ve svém nacionálně konzervativním manifestu z 20.12.1938, který chtěl vymýtat vše moderní a cizí, nemá výslovně "žádné antisemitské invektivy" (s.87). Ty nalezneme v článcích většiny představitelů NKR a v dobovém kontextu, z něhož vyplývalo nadmíru jasně, kdo patří do českého národa a kdo se tam vetřel a musí být vykázán.

Své čtenáře o mnohé informace Jaroslav Med ochuzuje. Například, že v druhé republice bylo vlastní rasové pojetí národa i katolickým publicistům. Podle Rudolfa Voříška "Národ...je to především společný původ kmenový, společná krev, je to půda, řeč, křesťanská tradice.“3). Listujeme-li tehdejšími články katolických literátů a katolického kléru, který jinak nacistický režim kritizoval za nerespektování zájmů katolické církve, pak se setkáme s velkým porozuměním pro Hitlerova a Mussolliniho protižidovská diskriminační a perzekuční opatření, oceňovány jsou i norimberské zákony a je apelováno do vlastních řad na znesnadňování či úplné zamezení konverze pronásledovaných židů ke katolicismu.

Řada Medových kategorických soudů se nabízí přímo k oponentuře. Druhá republika opustila integrující státní ideu vzniku demokraticky modernizované republiky 28. října a nahradila ji svatováclavskou tradicí s proněmeckou deformací a návratem k české historické státnosti. Tímto krokem, podle mého soudu, byla i z české strany opuštěna idea velkého společného státního celku. Jaroslav Med soudí, že naopak svatováclavská státnost" byla přijatelná pro všechny tři národnostní entity [Čechy, Slováky a Němce - J.R.], mohla být jedním ze základních kamenů nového státu, jeho svrchovanosti i soudržnosti" (s. 126). Je snad český středověký patron na nebesích rovněž patronem katolických Slováků? Byl snad takovým symbolem pro HSLS Andreje Hlinky a Jozefa Tisa?

Nalezneme snad svatováclavský motiv v ornamentech a rituálech slovenské státnosti? Co znamenal český patron pro české Němce, o tom podal svědectví Jaroslav Durych, podle něhož němečtí katoličtí kněží a bohoslovci odmítali světit 28. září, neboť v něm viděli nikoli svátek zemského patrona, ale Čecha. V mnohých obcích pohraničí dokonce němečtí katolíci odmítli manifestačně v tento den jít do kostela.4)

Četl jsem přehršel soudobých německých a českých výpadů a kritik proti Edvardovi Benešovi, ale nikomu ještě nenapadlo podpásově vytýkat tomuto příkladně zásadnímu odpůrci německého nacismu, že nepoukazoval „na totalitní zrůdnost nacistického systému" (s.220).

Jaroslav Med je český literární historik, a proto je záhadou, proč ve své práci důsledně užívá německých protičeských politických a geopolitických termínů prokazatelně nacistické provenience jako je např. "sudetský prostor" a všechny další odvozeniny od slova Sudety místo české pohraničí, český Němec?

Klást E. Benešovi za vinu, že popřel krizi liberální demokracie tím, že stejně jako TGM si uvědomoval, že demokracii nelze omezit na pouhé mechanické budování institucí, ale spojovat ji s osvojování demokratické politické kultury elitami i řadovými občany, není na místě. Kromě toho E. Beneš patřil v československé partitokracii k prvním českým analytickým kritikům defektů politického stranictví.

Na první liberální republiku nehledí Jaroslav Med tak empaticky ohleduplně jako na republiku druhou. Vytýká jí myšlenku českoslovenství a nevyřešenou národnostní otázku, v níž spatřuje i příčinu jejího zániku (s.213) . S odkazem na Jana Patočku zpochybňuje měla -li vůbec nějakou státní ideu (s. 291). Obávám se, že autorovi v tomto případě chybí spíše vůle vnímat pozitivně jim neuznávané a nechtěné. Příčina neúspěchu Masarykova modernizačního demokratického zakladatelského konceptu spočívala spíše v chronické hospodářské neprosperitě ČSR třicátých let, v proměnách geopolitických sfér vlivu ve střední Evropě, které dostaly československou demokracii do mezinárodní izolace a také nepříliš funkčním, nerozvíjeném a neošetřovaném mechanismu parlamentní demokracie s autoritativními příměsemi. Národnostní otázku řešila ČSR v evropském kontextu velkoryse a příkladně. Jaká práva měly garantovány národnosti v tehdejším Německu, Rakousku, Polsku a Maďarsku? Byli například čeští a slovenští Němci s jejich převažujícím typem politické kultury a kmenovou velkoněmeckou posedlostí do československé liberální demokracie státotvomě integrovatelní?

Po pokusu o revizi pohledů na republiku první a druhou přechází Jaroslav Med k jádru své monografie - pokusu o morální a politické očištění druhorepublikového aktivismu skupiny katolických literátů.

Nový etablissement druhé republiky v čele s R. Beranem slíbil katolické církvi, že v autoritářském režimu obnoví předválečnou úzkou vazbu mezi církví a státem. Arcibiskup Karel Kašpar odsoudil první republiku jako sekularizovaný stát, jímž český národ zhřešil, a veřejně deklaroval sympatie politickému radikálně konzervativnímu zvratu. Jeho součástí se stal i program odsekularizování české společnosti podle hesla "Katolictví zákonem!". Po pádu liberálně demokratického systému církevní hierarchie opustila podporu specifické katolické politické strany - ČSL. Vzájemností s autoritářským režimem a státostranou mohla svými zájmy zavazovat již celou společnost. Do popředí českého katolicismu se dostal jeho konzervativní klérus, militantní protidemokratický politický proud, včetně výbojné mladé vysokoškolské katolické inteligence. Nastala osudová příležitost pro veřejné angažmá fundamentálních katolických literátů, kteří k předešlé Československé zlaicizované republice a demokracii zastávali chronicky neloajální a odmítavé postoje a necítili k ní pražádnou odpovědnost. Jak Jaroslav Med velmi výstižně konstatoval uznávali pouze „absolutní svrchovanost církevního magisteria" (s.248). V této souvislosti je pro integrálně katolickou politickou angažovanost katolických literátů v druhé republice zcela nepodstatné, zda byli registrovanými členy vládnoucí státostrany - SNJ či nikoli. Změnu vztahu mezi státem a katolickou církví v druhé republice Jaroslav Med neřeší. Připomíná pouze "jistou verbální spojitost katolické pravice s oficiální vládní politikou" (s.285).