České národní listy

17.6.2019 6:32

Tweet na Twitteru

 Místopředseda Ústavního soudu a významný odborník v oblasti trestního práva Jaroslav Fenyk

Česká justice exkluzivně přináší komentář místopředsedy Ústavního soudu Jaroslava Fenyka.

Nevypůjčil jsem si název článku ze slavné divadelní hry Edwarda Franklina Albee „Kdo se bojí Virginie Woolfové?“ náhodou. Známé absurdní drama o malých i velkých společenských vztazích, v němž aktéři postupně ztrácejí zábrany, jako by vypadlo z pera scénáristy demonstrací, které se v pravidelných intervalech konají v mnoha městech této země. Lidé skandují jména předsedy vlády a ministryně spravedlnosti a jejich projevy nabírají na obrátkách. Premiéra chtějí za katr a ministryni spravedlnosti Marii Benešové vyčítají, že již svým příchodem do funkce ohrožuje nezávislost justice, že přišla proto, aby pomohla premiérovi ovlivnit justici v jeho prospěch.

Předsedu vlády neznám a nemám potřebu se k jeho osobě vyjadřovat. Zato paní ministryni znám pětadvacet let a konečně (Marie mi to váhání snad promine) mi došlo, že pokud mám zapadat do scénáře oné divadelní tříaktovky, budu muset i já odhodit své zábrany, přijmout roli, která mi náleží, a připomenout veřejnosti, kdo vlastně je Marie Benešová.

Když jsem v roce 1994 nastoupil jako státní zástupce na Vrchní státní zastupitelství v Praze, byl jsem poněkud zmaten tím, jaká atmosféra tady přes všechny demokratické společenské změny panovala. Tehdy podléhalo státní zastupitelství ze zákona dohledu ministerstva spravedlnosti a dohled v pojetí VSZ byl běžně považován za prostředek, jak si vylepšit kádrový profil a dosáhnout rychlejšího služebního postupu. Jako z jiného světa zde působila prostořeká a svérázná Marie Benešová, která se nebála jakékoli tlaky odmítat a zpravidla přidala i trefný komentář. Marie se díky tomu postupně dostala do ostrého sporu s vrchním státním zástupcem Liborem Grygárkem, a protože nebyla ochotna právo ohýbat, musela nakonec odejít do advokacie. Toho, že byl především díky jejím výhradám posléze Libor Grygárek odvolán, už se jako státní zástupkyně nedočkala.

Ve funkci ministrů spravedlnosti se pak vystřídalo několik osob.  V roce 1999 se jím stal Otakar Motejl, člověk vysokých mravních zásad, muž, jemuž na srdci ležela nezávislost justice jako snad nikomu jinému. Právě pro Mariin dřívější neohrožený postoj jí nabídl funkci nejvyšší státní zástupkyně. Funkci přijala pod podmínkou, že budu jejím náměstkem. Následujících několik let naší spolupráce považuji za nejvýznamnější období mého profesního života. Přijali jsme funkce proto, abychom veřejnosti ukázali, že státní zastupitelství nemusí být jen služkou mocných, ale že to může být profesně zdatný, emancipovaný, nezávislý, respektovaný a současně odpovědný nástroj výkonu trestní spravedlnosti. Marie s oblibou říkala, že justice musí postupovat stylem „ padni komu padni.“

Tehdejší vláda Miloše Zemana chystala k nápravě privatizačních skandálů z devadesátých let poněkud svérázný projekt, zjevně okoukaný ze soudobé  italské protimafiánské rétoriky – akci „Čisté ruce.“ Tzv. Baštova komise shromažďovala informace o neskončených trestních privatizačních kauzách s cílem zjistit, proč jsou ve vyšetřování letité průtahy. Upozornil jsem Marii Benešovou na své pochybnosti o zákonnosti tohoto projektu a nabídl jí odpovídající právní řešení. Byla to ona, kdo rázně interpeloval Miloše Zemana, aby akci v této podobě zastavil. Ten na její návrhy přistoupil a vláda uvolnila prostředky na zřízení specializovaných odborů závažné finanční kriminality u vrchních státních zastupitelství, jež se začaly privatizačními kauzami zabývat mnohem účinněji a které mimochodem působí dodnes.

Druhým zásadním projektem posílení postavení státního zastupitelství se stala novela zákona o státním zastupitelství z dílny nejvyššího státního zastupitelství, přijatá v roce 2002. Ono označení „ novela“ vlastně není výstižné, protože z desítek paragrafů starého zákona o státním zastupitelství zůstalo jen pár závěrečných; všechny ostatní byly nahrazeny novými. Paragraf o dohledu ministerstva nad státním zastupitelstvím byl zrušen, což znamenalo významný posun k nezávislosti. Pozice řadového státního zástupce se velmi přiblížila pozici soudce (neodvolatelnost, nepřemístitelnost, právo odmítnout nezákonné pokyny nadřízeného, podstatné zvýšení platu státních zástupců…). Všem vedoucím státním zástupcům (okresní, krajský a vrchní státní zástupce) byla jako pojistka proti možnému politicky motivovanému odvolání stanovena zákonná pravidla. Ta podléhala soudnímu přezkumu (využil ho později úspěšně Ivo Ištvan). Výjimkou byl však nejvyšší státní zástupce. Přes osobní intervence Marie Benešové v poslanecké sněmovně, tato pojistka u nejvyššího státního zástupce napříč tehdejším politickým spektrem pochopení nenašla. Také funkční doba pro vedoucí státní zástupce nebyla zákonodárcům po chuti. Dosud mám v živé paměti odmítavá vystoupení některých politiků (ale i současných vysokých justičních funkcionářů), z nichž někteří teď chodí mezi demonstranty a jiní spekulují o riziku odvolání současného nejvyššího státního zástupce a chválí požadavky demonstrantů.  Jejich tehdejší argument byl ale úplně jiný než dnes : „nechceme silného a nezávislého nejvyššího státního zástupce, protože závislost na vládě má své výhody.“ Přesto byla novela, inspirovaná především zahraničními modely, moderní úpravou a byla posunem k nezávislosti justice jako celku, protože jen nezávislý státní zástupce umožní soudci rozhodnout o jeho žalobě nezávisle a objektivně.

 Pavel Zeman s Marií Benešovou Foto: MSP

S rozpaky sleduji mediální vystoupení současného nejvyššího státního zástupce, který má po příchodu Marie Benešové na ministerstvo také obavy, že bude odvolán. Byla to totiž opět Marie Benešová, která ho, jako řadového státního zástupce v Plzni v roce 2004 vyhledala, oslovila s  nabídkou práce na nejvyšším státním zastupitelství a umožnila mu, aby se stal českým zástupcem v úřadu EU Eurojust, jako odrazového můstku do současné pozice.

V mediích dnes nenajdeme zmínku o tom, že se nejvyšší státní zastupitelství pod vedením Marie Benešové ještě před vstupem České republiky do Evropské unie stalo z pověření ministerstva spravedlnosti oficiálním centrálním partnerem Evropského úřadu pro vyšetřování podvodů proti evropským prostředkům (OLAF). Nedozvíme se ani to,  že vytvořilo soustavu kontaktních bodů na všech ministerstvech a NKÚ, vybavilo je odbornými znalostmi a zavedlo vlastní, vnitrostátní a velmi účinnou metodiku vyšetřování podezřelých transakcí s evropskými prostředky. Po odvolání Marie Benešové z funkce nejvyšší státní zástupkyně v roce 2005 byl tento systém v podstatě demontován a je to určitě jedna z příčin současných potíží naší země v oblasti tzv. eurofondů.

Nelze nevzpomenout na úlohu Marie Benešové v kauze tzv. Katarského prince, obžalovaného a nepravomocně odsouzeného za pohlavní zneužívání nezletilých děvčat. Tehdy se nejvyšší státní zástupkyně společně se soudkyní, jíž byl případ přidělen, razantně postavily proti záměru ministra spravedlnosti předat případ ke skončení do Kataru. Přesto byl případ našim orgánům odňat a posléze „ zavát pískem“ kdesi v Katarské poušti.

Právě pro svou snahu o nezávislost justice byla Marie Benešová v roce 2005 odvolána a já jsem jí po několika měsících zkušeností s novým vedením rád následoval.

Mohl bych ve výčtu činů Marie Benešové jako nejvyšší státní zástupkyně pokračovat. Mohl bych připomenout, že to byla právě ona, která dávno poté co státní zastupitelství opustila a mohla se starat jen sama o sebe a svou rodinu, označila skupinu vlivných osob, které si k obrazu svému přizpůsobovaly justici, za „justiční mafii.“ V tzv. Rusnokově úřednické vládě byla ministryní spravedlnosti. (Kauzu katarského prince podle tehdejšího vedení ministerstva Benešová účelově kritizovala kvůli tomu, aby se udržela ve funkci nejvyšší státní zástupkyně. Kauza tzv. justiční mafie skončila smírem obou stran pozn. red.)

Být jejím spolupracovníkem pro mne bylo ctí, i když to s ní nebylo vůbec jednoduché.  Je občas prostořeká, umí být pěkně upřímná a někdy i pořádně tvrdohlavá. Neměli jsme na všechno shodné názory, dokonce jsme občas na NSZ vedli i „ tichou domácnost.“ Jedno se jí ale musí přiznat. Marie se nebojí. Nebojí se prosadit to, co je pro justici dobré a potřebné.

Výčet jejích výsledků v oblasti trestní spravedlnosti si nezasluhuje, aby byl přehlížen.  Jeden by očekával, že veřejnost, zejména ta právnická, bude považovat za velký úspěch, že se Marie Benešová dala přesvědčit a nabídku na post ministryně znovu přijala. Přitom každé úterý na demonstracích slyšíme volání po její demisi a důvody, které ty mladé zapálené lidi do ulic vedou, už nelze svalovat jen na nedostatek informací.

Tak, a teď už si snad mohu s klidným svědomím spolu s postavou George ze zmíněné divadelní hry E.F. Albee zanotovat : „Kdo se (opravdu) bojí Marie Benešové, Benešové, Benešové?“

Jaroslav Fenyk, místopředseda Ústavního soudu ČR