Jan Campbell - ŠOS a Samarkandská deklarace

20.9.2022 08:20

ŠOS je mezinárodní organizace založená v roce 2001. Jejími členy jsou Čína, Indie, Kazachstán, Kyrgyzstán, Pákistán, Rusko, Tádžikistán a Uzbekistán. Pozorovatelskými zeměmi jsou Afghánistán, Bělorusko, Írán a Mongolsko; partnerskými zeměmi jsou Arménie, Ázerbájdžán, Kambodža, Nepál, Srí Lanka a Turecko. Na summitu ŠOS v Dušanbe v září 2021 byla zahájena procedura přijetí Íránu do organizace a udělení statusu partnera pro dialog Egyptu, Kataru a Saúdské Arábii. Letos Bělorusko oficiálně požádalo o vstup do ŠOS jako plnoprávný člen.

V Samarkandu 15. září byl zahájen summit Rady hlav států ŠOS, první postsovětský summit po třech letech. V předvečer summitu se Írán připojil k organizaci podpisem memoranda. Ibrahim Raisi, prezident této významné euroasijské země v blízkosti Kavkazu, která hraje vlivnou roli v regionální geopolitice, se letos dostal k moci a podnikl významné kroky k posílení vazeb s Ruskem i k rozšíření Velké Eurasie. Za jeho vlády Írán výrazně posílil svůj vliv a stal se pilířem stability v nejproblematičtější části kontinentu. To vše navzdory odporu USA a Izraele, jakož i prudce zesílené britské expanzi ve stylu Velké hry 19. století.

Důležité před summitem

V předvečer summitu, 14. září, se uskutečnila první zahraniční cesta čínského prezidenta Si Ťin-pchinga po epidemické pauze. Prezident Si navštívil Kazachstán. V komentáři k obratu této republiky na Západ, směrem k Washingtonu a Londýnu, který prezident Tokajev oznámil v červnu na Petrohradském ekonomickém fóru, je tzv. odborná veřejnost přesvědčena, že čínský vůdce přijel do Astany (která se vrátila ke svému původnímu názvu v sobotu), jak se říká, za vzdělávacími účely. Ne učit se, ale učit. Proč?

Vzhledem k očekávanému nárůstu kontaktů Kazachstánu se staro-novými britskými úřady a zpravodajskými službami v říjnu, a to před, nebo během 20. sjezdu KS Číny se Peking nemůže neobávat nových pokusů o destabilizaci Sin-ťiangu. Ohlášená návštěva šéfa MI6 Richarda Moora v Astaně, která bude předcházet návštěvě premiérky Elizabeth Trussové, je prologem přeměny Astany po vzoru Kyjeva na stejnou protiruskou, ale i protičínskou základnu. Jak se říká: USA se snaží zabít dvě mouchy jednou ranou. V tomto smyslu jsou příznačné další věci.

Za prvé: Tokajevovo setkání se Si Ťin-pchingem se konalo ve stejný den, kdy kazašský prezident vystoupil na VII. summitu vůdců světových náboženství, který se také konal v Astaně. Na jeho pozvání se ho zúčastnil i papež František. Celé pokrytectví oficiální Astany ilustruje skutečnost, že prezident Tokajev jak na summitu, tak během jednání s prezidentem Si naléhal na nepřijatelnost jednostranných sankcí a přirovnal je k použití síly.

A jakmile Si odletěl, Tokajev bez mrknutí oka přísahal na spravedlivou politiku západních sankcí. V kontextu návštěvy je třeba zmínit také oportunismus zahraniční politiky Svatého stolce vůči Číně: Svatý stolec stále uznává tchajwanský režim, který provokuje a podporuje aktivity římskokatolické církve v Číně. Svatý stolec trvá na monopolizaci církevní personální politiky i v Číně, a tím podporuje snahu o vytvoření páté kolony v Číně. Tu nelze označit za přátelskou. Proto nedošlo ani k náhodnému setkání papeže s prezidentem Si. Při pohledu na tyto skutečnosti lze si představit, že načasování bylo přizpůsobeno situaci, kdy příjezd Si byl vyvážen přítomností Františka tak, aby byla demonstrována loajalita vůči Západu.

Za druhé: Opatření spojená s vývozem produktů do Ruska, o kterých se zmíním ještě později, která oznámila Astana, jsou v zásadním rozporu s vytvořením tranzitních obchodních tras. Ty podporuje čínská iniciativa Jedno pásmo, jedna cesta. S projektem přišel Si Ťin-pching přesně před devíti lety, v roce 2013, a to právě v Astaně. Připomínám, že Kazachstán z této iniciativy hodně získal. Následující čísla to dokazují:

V roce 2014 Kazachstán jako první země podepsal s Čínou dohody o spolupráci v oblasti výrobních kapacit. Následně Čína vyčlenila 2 miliardy USD z Fondu pro infrastrukturu Hedvábné stezky. V roce 2019 kazašská vláda potvrdila 55 čínských investic v zemi, z nichž 59 % připadá na chemický, petrochemický a energetický průmysl a přibližně 22 % na těžební průmysl. Podle údajů China Railway Express z Číny do Evropy projelo v roce 2021 Kazachstánem 15 000 kontejnerových nákladních vlaků, což je o 22 % více než o rok dříve.

Podle čínských celních údajů dosáhl dvoustranný obchod v roce 2021 hodnoty 25,25 miliardy USD, což je o 17,4 % více než o rok dříve. Podle čínského velvyslanectví v Kazachstánu dosáhly investice v zemi v letech 2005-2020 celkové výše 19,2 miliardy USD. Do příštího roku by mělo být dokončeno přibližně 56 projektů podpořených Čínou v celkové hodnotě více než 24,5 miliardy USD.

Za třetí. Peking si velmi dobře uvědomuje, že zkušenost s posilováním nacionalistů u moci, podobně jako v Kyjevě, představuje v případě Sin-ťiangu plno problémů. Ty tvoří měkká síla, kterou Astana již využívá proti ČLR, a vojenská otázka. Není tajemstvím, že USA vynakládají velké úsilí na rozmělnění vojenské konfrontace ve spojení s Tchaj-wanem k dezorientaci Pekingu a rozptýlení jeho pozornosti a sil mezi dvě proti sobě stojící vojenská bojiště.

Sin-ťiang, kde s pravděpodobností hraničící s jistotou ještě dnes existuje podvratná síť Západu, byť byla s velkými obtížemi neutralizována, je v plánech USA dlouhodobě na mušce. Vím to z doby svého mnohaletého působení v Centrální Asii v devadesátých letech. Nabízí se logická a existenční otázka: Chápou lidé v Astaně, co je v sázce a jaké mohou být důsledky Tokajevových zahraničněpolitických experimentů, po pokusu o převrat v lednu 2022, na které si svého času Nazarbajev, úzce spjatý s Londýnem a závislý od něho, netroufl?

Připomínám tři skutečnosti. 1) V Chatham House v březnu 1994 Nazarbajev představil svůj euroasijský projekt. 2) V roce 2009 Nazarbajev byl přinucen změnit svůj názor a v předvečer londýnského summitu G-20 vystoupil jako mluvící hlava Moskvy a Pekingu. Touto změnou názoru (po)zastavil jedno z mála nejničivějších rozhodnutí, která tehdy kolektivní Západ připravoval. 3) Jak se nyní potvrzuje, Západ změnu názoru nezapomněl a neodpustil.

V kontextu úvahy se nacházejí prohlubující se složité procesy, které probíhají v Kazachstánu. O nich a očekávaných následcích jsem psal dostatečně v lednu 2022. Proto měl nadcházející summit ŠOS zvláštní geopolitický význam. S malou znalostí problematiky Kazachstánu se dá vzhledem k rychlému rozšíření organizace hovořit o vzniku kontinentálně-eurasijské iniciativy proti dřívější nadvládě a diktátu Západu. Ale…

Ke štěstí účast Kazachstánu v ŠOS výrazně zpomaluje jeho směřování do sítě západního vlivu. Ke svému a republiky neštěstí ale, Tokajev neuváženě rozhodl získat čas tím, že se promění v druhého Juščenka. Risknul ignorovat skutečnost, že ŠOS dává Moskvě a Pekingu určitý náskok. Proto si lze představit, že více vektorové chytračení Tokajeva ho přivede k osudu Zelenského a Kazachstán se brzo octne v dramatické situaci. Neexistence společného pohraničního a komunikačního systému s NATO a zrada mu neumožní další záchranu Putinem.

Mnozí vědí, že Čína sousedí s Kazachstánem. Během více než dvaceti let Západ s pomocí kazašských úřadů zkoumá zranitelnost hranice v celkové délce téměř 1 800 km. Za tímto účelem Astaninské úřady spekulativně využívají kazašskou etnickou menšinu v Sin-ťiangu. Na domácí půdě proto docházelo k proti-čínským demonstracím. V roce 2019 Astana nepodpořila společnou výzvu téměř čtyřiceti států v čele s Ruskem a Saúdskou Arábií adresovanou Vysokému komisaři pro lidská práva na podporu ČLR, která byla reakcí na dopis dvou desítek západních zemí oportunisticky obviňujících Peking z údajných represí v Sin-ťiangu.

V kontextu uvedeného připomínám několik skutečností: 1) Vysoká komisařka Michelle Bacheletová navštívila Čínu v květnu a strávila několik dní v Sin-ťiangu. Na tiskové konferenci potvrdila, že v regionu nedochází k žádným represím, o nichž bezostyšně spekulují západní média. 2) Čínská a kazašská strana během jednání v rámci státní návštěvy (2022) podepsaly řadu dohod a Tokajev udělil Si nejvyšší vyznamenání Kazachstánu. Tím byla oficiální část ukončena. 3) Bezprostředně poté, co prezident Si odletěl z Astany do Samarkandu, kazašská strana učinila symbolicky nepřátelské gesto vůči Moskvě: odmítla vyvážet do Ruska nomenklaturu sankcionovaného zboží a souhlasila s americkou kontrolou. Ministr zahraničí Tleuberdi, přezdívaný jako kazašský Kozyrev, potvrdil: Bez souhlasu amerických představitelů se dohody neplní. Cílem není dostat se do sekundárních sankcí.

Proč je demarše Tokajeva nejen protiruská, ale i protičínská

Zaprvé. Plně v souladu s americkými pokusy se jedná o pokus znepřátelit si Moskvu a Peking. Kazašská strana to formulovala tak, aby ruské straně vsugerovala, že toto rozhodnutí bylo učiněno v důsledku jednání s prezidentem Si nebo to s ním bylo alespoň dohodnuto, přestože Si v Astaně prosazoval pravý opak. Proč? Čína má určité a vlastní zkušenosti s příhraničními obchodními styky a humanitárními výměnami s Kazachstánem pod kontrolou amerického vybavení na celních terminálech. Od nich Washington získává důvěrné informace. Proto kolaborace Kazachů s Američany způsobila výrazné snížení obchodního obratu.

Za druhé. Když v lednu vypukl pokus o převrat, o kterém jsem psal v několika příspěvcích, málokdo věnoval pozornost tomu, že v případě návratu k moci sil spojených s exprezidentem Nazarbajevem by hrozba destabilizace Sin-ťiangu z kazašského území nevyhnutelně a výrazně vzrostla. Sám Tokajev dnes z vděčnosti za svou záchranu (která se tehdy setkala s pochopením a podporou Pekingu) se snaží obrátit vektor zahraniční politiky směrem k Západu. Nabízí se logická otázka: Má Rusko a Čína se záchrany Tokajeva prospěch, nebo utrpení, když krátce po záchraně ohlášená reforma politického systému nazývaná reset, je jednoznačně zaměřena na maximální posílení prozápadních tendencí a budí dojem veřejné legitimity? Proto opakuji zmínku o návštěvě šéfa MI6 Richarda Moora a premiérky Elizabeth Trussové v Astaně.

Co se odehrálo v Samarkandu

15. září v Samarkandu, v rámci summitu ŠOS, se setkali prezidenti Vladimir Putin a Si Ťin-pching. Setkání proběhlo v přísném utajení a nedávalo žádný důvod k dlouholetým závěrům. Média toužící po senzacích byla na dietě. Média, převážně západních, ale i některá ruská, se snažila kompenzovat a někdy i nahradit nedostatek skutečných informací, které, podotýkám, nikdo nemá. S výjimkou nejužšího okruhu osob na obou stranách, které mají právo organizovat a účastnit se jednání vedoucích představitelů. Protože setkání prezidentů z pohledu USA pravděpodobně vyvolalo větší zájem než všechny ostatní bilaterální kontakty na summitu dohromady, byla přijata bezprecedentní opatření v oblasti informační bezpečnosti. Proto to, co novináři slyšeli a předali svým agenturám během extrémně zkrácené veřejné části, si navzájem několikrát odsouhlasili, a to do posledního písmene. Proč taková opatření?

Za prvé: Vojenský konflikt na území bývalého SSSR, který přitahuje pozornost právě kvůli přímému zapojení Západu, je pro rusko-čínské vztahy zaměřené na proměnu celého světového řádu pouze taktickou záležitostí. Tato otázka není důležitá kvůli angažovanosti, kterou Západ přisuzuje Číně a která má zakrýt vlastní podíl Západu na její iniciaci a průběhu, ale proto, že se snaží podstrčit rozkol mezi Moskvou a Pekingem. Zájem o to, o čem Putin a Si hovořili, je dán tím, že všechny pokusy Západu o oslabení vzájemných vztahů mezi oběma zeměmi se ukázaly jako marné. Výhledy na změnu se rovnají nule.

Za druhé: Washington, který již zahájil projekt dlouhodobé konfrontace s Ruskem a Čínou, provádí vojenskou kontrolu satelitů. A právě tyto satelity, jak se ukazuje, již bývalé, posílají svého nedávného patrona pryč, otáčejí se o 180 stupňů a přecházejí do ŠOS, v jehož čele stojí nenáviděná Moskva a Peking. Dnes po summitu ŠOS, druhý summit demokracií, ohlášený loni v prosinci, proto nepřipadá v úvahu.

Za třetí: Nepochybná důkladnost obou stran o tom, co by mělo být řečeno v oficiální, veřejné části schůzky vychází ze skutečnosti, že jednou z technik, které Západ používá proti Moskvě a Pekingu, je snaha, když už ne znepřátelit, tak od sebe vzdálit jejich strategické zájmy. Ještě zhruba před měsícem bylo celé informační pole doslova zaplaveno komentáři o cestě Nancy Pelosiové na Tchaj-wan. Západ očekával, že Rusko bude mlčet. Nemlčelo, podpořilo Čínu a jasně prohlásilo, že akce USA jsou záměrnou provokací. Celá západní informační mašinérie, jako by zapomněla na Tchaj-wan, obrátila se ke Kyjevu a pokračovala v povzbuzení Pekingu, distancovat se od Moskvy a radovat se, že se ho to netýká . I když ve skutečnosti se Pekingu dotýká například již průjezd amerických torpédoborců Tchajwanským průlivem.

Jinými slovy: USA v současné situaci potřebují od Číny jen jedno, čeho se jim ale nedostane: odsouzení Ruska. Hlavní historický princip Anglosasů - Rozděl a panuj! - a jeho účinnost se v poslední době výrazně snížila. Proč? Protože Anglosasové mají jen jednu zásadu: dvojí metr. Ten představuje to, co je vloženo do známé jezuitské formulace míru (světa) založeného na pravidlech. Ten má být jednostranně nastolen, ale kdykoli a podle vlastního uvážení měněn.

Podstatné je, že na Rusko již byly uvaleny všechny možné i nemožné sankce. Západ si velmi přeje uvalit takové sankce na Čínu. Ta byla (vy)provokována, aby naletěla na triky v podobě tance na pověstné červené linii. Připomínám, že skutečnou červenou linií v tchajwanské otázce je buď uznání nezávislosti ostrova ze strany USA a jejich satelitů v rozporu se všemi čínsko-americkými dohodami a normami mezinárodního práva, nebo vlastní vyhlášení nezávislosti separatistickými orgány, na které Washington každý den tlačí.

Čína na jedné straně nedává USA důvod k sankčnímu programu, na druhé straně ale důsledně hájí svou suverenitu a národní zájmy. Právě to Washington dráždí nejvíce. V amerických a západních hlavních městech roste přesvědčení, že se nepodaří Peking vyprovokovat. Co může Západ v takové situaci dělat? Západ rozhodl, že si najde nebo vyfabuluje fakta o vojenské nebo vojensko-technické podpoře Ruska ze strany Číny, nafoukne je lživými informacemi a na základě toho prodá a ospravedlní sankce proti Pekingu. Bez sankcí se totiž celá geopolitická hra Západu rozpadá. A tady se dostáváme přímo k tomu, co se odehrálo na summitu-ŠOS.

Organizace za dobu své existence se rozšířila pouze jednou, když byly do jejích řad přijaty Indie a Pákistán. Od loňského roku, kdy Joe Biden uspořádal summit demokracií, riskoval zahájení podkopávání OSN. Proč? Cílem USA je přeformátovat mezinárodní společenství tak, aby z něj bylo vyloučeno Rusko a Čína, izolovat a odsunout je na okraj světa, raději ale do archivu dějin. Uplyne rok a místo cesty na okraj světa nebo do archivu dějin, desítky zemí stojí ve frontě na vstup do organizace, která se, opakuji, dříve téměř nerozšiřovala. Proč se nerozšiřovala?

Mimo jiné proto, že jakákoli expanze přináší kromě nových příležitostí také nová rizika, z nichž hlavním je zvýšená vnitřní amorfnost diktovaná rozdílnými zájmy. Tyto procesy potřebují čas, aby se usadily, neplánované excesy musí být a priori vyloučeny. EU ignoruje tuto skutečnost.

Putin v Samarkandu a speciální vojenská operace na Ukrajině

Vladimir Putin slíbil, že bude hovořit o průběhu speciální vojenské operace na Ukrajině otevřeně a upřímně. Rozhovor se ale bude týkat pouze obou vůdců, Číny a Ruska. Všechny ostatní požádal uklidnit se a nestrkat nos do věcí, do kterých jim nic není a které se jich netýkají. Proč se strany tak dohodly a co to znamená?

Čínský oficiální deník Global Times nedávno zveřejnil úvodník o vývoji kolem speciální vojenské operace. Nevím, zda bylo o úvodníku referováno v českých médiích. Mnozí mohou název považovat za dvojsmyslný - Čína se nikdy nezapojila do konfliktu (v bývalém SSSR), ačkoli ve skutečnosti nejde o žádnou dvojznačnost. Čína se skutečně neangažuje v na Ukrajině, ani v RF, stejně jako Rusko se neangažuje v událostech kolem Tchaj-wanu. To však nebrání stranám, které chápou, že obě situace mají společného iniciátora a beneficienta - USA, aby úzce koordinovaly své zahraničněpolitické kroky. A vzájemně si poskytovaly morální a politickou podporu. Ta je velmi důležitá, zejména vzhledem k extrémní odlehlosti obou epicenter, vojenské soběstačnosti zemí a zřejmé zoufalosti hegemona v odcházení, USA.

Doporučuji seznámit se s originálem úvodníku v anglickém jazyce, který mj. obsahuje výzvu Amerických expertů Číně (s jasnou narážkou na Tchaj-wan), aby se poučila z ruských zkušeností. Nebudu pokračovat. Shrnu obsah autorů čínského článku do jedné věty: Čistý zisk Washingtonu je nižší, než si svět dokáže představit.

Toto shrnutí velmi dobře vystihuje podstatu situace z různých úhlů pohledu. Vyvrací zejména ty dobrovolně pomýlené, kteří hledají a nacházejí prvky rozporů mezi Moskvou a Pekingem. Čínská strana, jak je patrné z tohoto citátu, chápe, že rozšiřování americké nadvlády a diktátu, i když je zabaleno do morálních zásad ochrany demokracie a lidských práv, má ve skutečnosti velmi servilní základ: nadále vlastnit planetu s jejími zdroji pro své vlastní koloniální zájmy.

To měl mimochodem Si nejspíše na mysli, když navrhoval Putinovi, aby společně hájili zájmy rozvojových zemí jako protiváhu. A právě v tomto kontextu se odehrál Putinův projev na plenárním zasedání ŠOS, když hovořil o přímé diskriminaci Západu (konkrétně EU) vůči rozvojovým zemím, pokud jde o boj s nedostatkem potravin.

A ještě jedna věc stojí za zmínku: Putinova slova o otázkách a obavách čínské strany ohledně speciální vojenské operace na Ukrajině. The New York Times interpretoval slova ve smyslu prohlášení o třenicích mezi Moskvou a Pekingem. Jeví se mi, že NYT se prostě chytili na návnadu, nebo mají deficit v interpretaci rétoriky. Proč? Protože Putin dal pouze najevo, že Čína této situaci oprávněně plně nerozumí, a současně neobjasnil, co je obsahem jeho obav.

Si byl nepochybně plně informován nejen o současné situaci na frontové linii, ale také o plánech Ruska v představitelné budoucnosti. My na Západě se o plánech dovíme později, až budou realizovány a stanou se skutečností. Ta se bude zásadně lišit od předpovědí politicky korektních analytiků a mediálních guru. Západ dnes může pouze vidět a hodnotit speciální vojenskou operaci na Ukrajině a dění na hranici Kyrgyzstánu a Tádžikistánu jako dělící linii.

Na skupinovém snímku před replikou historického pozadí v Samarkandu byli totiž prezidenti Tádžikistánu a Kyrgyzstánu co nejdále od sebe. Také během večerního rozhovoru byli od sebe náležitě vzdáleni: Kyrgyzský Sadyr Schaparov a jeho tádžický protějšek Emomali Rachmon se viditelně distancovali na zahajovacím večeru, protože ve stejné době na sebe stříleli vojáci a pohraničníci států, které reprezentují.

Recep Tayyip Erdoğan v Samarkandu

Turecký prezident Erdoğan přijel do Samarkandu jako zvláštní host na pozvání ruského prezidenta Putina a uzbeckého prezidenta Šavkata Mirzijojeva. Je to poprvé, co se Turecko účastnilo summitu Šanghajské organizace pro spolupráci na prezidentské úrovni od roku 2012. Tenkrát byl Turecku udělen status partnera ŠOS pro dialog. Na okraj summitu se 16. září konala dvoustranná jednání Erdoğana s vedoucími představiteli, včetně ruského prezidenta Putina. Prezident Erdoğan během summitu pronesl projev a řekl: Jsme připraveni na spolupráci ve všech oblastech. Výrok mj. interpretuji jako varování v předvečer prezidentských voleb v Turecku v příštím roce a kvůli silnému tlaku USA na tureckou vládu.

Zmiňuji se o návštěvě tureckého prezidenta také kvůli různým komentářům na sociálních sítích týkající se zájmu Turecka o ŠOS. V podstatě lze tvrdit, že zatímco někteří komentátoři viděli v návštěvě prezidenta rozvoj a novou příležitost pro zemi, jiní ji interpretovali jako rozchod Turecka se Západem, změnu kurzu a Erdoganovu osobní volbu.

Samarkandská deklarace

Vnější svět může najít odpověď z pěti zkušeností, které shrnul prezident Si Ťin-pching, a které představují ducha Šanghaje: Je třeba trvat na vzájemné politické důvěře. Je třeba trvat na vzájemně výhodné spolupráci., Je třeba trvat na rovném zacházení. Je třeba trvat na otevřenosti a inkluzivitě. Je třeba trvat na spravedlnosti.

Skutečnost, že dnešní svět není mírumilovný a deficit míru, rozvoje, důvěry a správy věcí veřejných nezmenšeně pokračuje a kontext předem zmíněného ducha Šanghaje ovlivnily formulaci textu Samarkandské deklarace. Zdůrazňuji, že o bývalém SSSR, Ukrajině ani o Tchaj-wanu se deklarace nezmiňuje ani slovem. Obecný popis globální situace je v Samarkandské deklaraci - v neautorizovaném překladu autora příspěvku - následující:

Svět dnes prochází globálními změnami a vstupuje do nové éry rychlého rozvoje a rozsáhlé transformace. Tyto základní procesy jsou doprovázeny rostoucí multipolaritou, větší propojeností, zrychlenou informatizací a digitalizací. V této souvislosti se současný systém mezinárodních výzev a hrozeb stává složitějším, stav věcí ve světě se nebezpečně zhoršuje, stávající místní konflikty a krize se prohlubují a vznikají nové.

Členské státy ŠOS v souladu se zásadami Charty ŠOS prosazují politiku, která vylučuje blokové, ideologizované a konfrontační přístupy k řešení problémů mezinárodního a regionálního rozvoje a k potírání tradičních i netradičních výzev a hrozeb pro bezpečnost.

Členské státy se zasazují o respektování práva národů na autonomní a demokratické rozhodování o svém politickém a socioekonomickém rozvoji a zdůrazňují, že základem udržitelného rozvoje mezinárodních vztahů jsou zásady vzájemného respektování svrchovanosti, nezávislosti, územní celistvosti států, rovnosti, vzájemného prospěchu, nevměšování se do vnitřních záležitostí, nepoužití síly ani hrozby jejího použití.

Členské státy se domnívají, že probíhající úsilí o posílení propojení mezi Střední a Jižní Asií přispívá ke společnému cíli zajistit prosperitu a bezpečnost v rozsáhlém regionu ŠOS prostřednictvím budování udržitelných obchodních, hospodářských, dopravních a komunikačních spojení a posilování dialogu mezi civilizacemi.

ŠOS jako odpovědný a vlivný aktér mezinárodního úsilí o zajištění míru a stabilního rozvoje v euroasijském prostoru bude i nadále podnikat koordinované kroky k řešení rostoucích hrozeb a výzev v regionu.

Shrnutí Samarkandské deklarace dovoluje oprávněně identifikovat zaměření ŠOS na budování Eurasie pro Eurasijce. Připomenu-li si, že Zbigniew Brzezinski ve Velké šachovnici při popisu důvodů a parametrů amerického vůdcovství zdůraznil, že nejsilnějším hráčem na euroasijském kontinentu se poprvé v historii stala neeurasijská mocnost - Spojené státy, pak lze konstatovat, že hlavním smyslem existence a posilování ŠOS je odstranit USA z euroasijského kontinentu. Jeví se mi, že samarkandský summit byl v tomto směru významným a úspěšným krokem, a na druhé straně jednoznačným varováním NATO a EU. Souhlasu netřeba.