Jakoby absurdní účelový přívlastek sudetský k jejich národnosti měl být závazkem nenávisti a fanatismu
Jakoby absurdní účelový přívlastek sudetský k jejich národnosti měl být závazkem nenávisti a fanatismu
Do kronik krušnohorských vesniček se navíc nedostalo mnoho jiných zločinů zdejších bohabojných horalů, kteří začínali zprvu jen s řevem, čmáráním hákových křížů a pliváním do kočárků na miminka českých rodičů (!) a později řádili se svými říšskými soukmenovci po celé Evropě a ten jejich fanatismus jim, na rozdíl od většiny ostatních Němců „z říše“ vydržel ještě i po Hitlerově smrti. Jakoby absurdní účelový přívlastek sudetský k jejich národnosti měl být závazkem nenávisti a fanatismu.
Dokladem může být například absolutní bezcitnost vůči masám naprosto zubožených vězňů z koncentračních táborů, kteří na konci války klopýtali Krušnými horami a mnoha dalšími místy zgermanizovaného českého pohraničí. při pochodech smrti. Žádný soucit a pokusy pomocí trochou jídla jako v českém vnitrozemí. Naopak. Když útok hloubkových letců u Hory Sv. Šebestiána rozehnal v dubnu 1945 vězně jednoho pochodu do lesů, místní kluci z Hitlerjugend i pupkatí strejci uspořádali ochotně na ně divoký hon a vraždili bezbranné všemi dostupnými zbraněmi od holí až po brokovnice.
V nedalekém Výsluní poslední den války se do obce dobelhalo pár vyhladovělých polských vězňů a zoufale prosili o trochu jídla. Místní sedláci je však zavedli do lesa, tam je umlátili motykami a zahrabali.
Předtím v blízké Písečnici rodák z durynského Erfurtu německý generálmajor Reinhold Gothsche neprozřetelně před místními Němci s hrdým přívlastkem sudetský zmínil o tom, že by byla škoda, aby tak malebné městečko bylo na konci prohrané války zničeno Rusy. Místní sudeťáci jej okamžitě udali a polní soud ukončil život nejen generálův, ale popraven byl i jeho pobočník major Herbert Eisebit a dalších šest vojáků, kteří sdíleli stejný názor.
Když po válce museli takzvaní sudetští Němci pohlédnout pravdě do očí a jít povinně shlédnout dokument o koncentračních táborech, pohled na stovky nahých vyhublých mrtvol dojal málokoho. V severočeském Šluknově se například vylil zástup z kina a většina se drze smála, že jde o zaranžovanou propagandu. Několik týdnů předtím zachytili americký vojenský fotograf a kameraman v šumavském Vimperku jiný houf sudetských Němců, jak donucen americkými vojáky kráčí kolem otevřeného hrobu židovských žen, které zemřely hladem a vysílením bez pomoci těchto křesťanů, kamenné tváře nic nedojalo…
Tak bychom mohli pokračovat desítkami a desítkami podobných příkladů ze všech koutů českého pohraničí os Šumavy před Chebsko a Krušnohoří až po Orlické hory a severomoravské pohraničí, až by z předmluvy ke knize, kterou čtenář právě drží v ruce, vznikla kniha mnohem obsáhlejší a mnohem v obsahu krutější. Nepochybuji o tom, že by se poté ozval povyk, že jde o snahu „jitřit staré rány a budit staré vášně“. Vždyť přece vše špatné a ohavné v českém pohraničí, na kterém dodnes nesmyslně ulpívá účelový název Sudety, začalo prý až v květnu 1945 s odsunem německého obyvatelstva! Bez ohledu na to, že to se předtím nikdy nehodlalo smířit a sžít s obyvateli země, ve které jejich předci získali domov jako přistěhovalci v dobrém (na pozvání českých králů) i zlém (při germanizaci vylidněných oblastí po křižáckých výpravách a po třicetileté válce).
