Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jaká je duše Ruska? Aneb rusofobie bude vždy, dokud se Rusové nerozhodnou stát Američany.

27. 11. 2019

Jaká je duše Ruska? Aneb rusofobie bude vždy, dokud se Rusové nerozhodnou stát Američany.

Vladimír Franta

Názory

18:54 26.11.2019(aktualizováno 10:03 27.11.2019)  

Mezinárodní Mediální fórum o žurnalistické problematice v Praze (8)

 

Nedávno bylo těžké si představit nynější zvýšenou míru migrace, terorismu, rusofobie či historické demagogie. Proč se přepisují národní historie států? Proč se podporuje LGBT či tzv. politická korektnost? Proč se tyto jevy dějí teď, jaká je role médií? Trvá kolize Západu a Východu?

 

Tento článek je referátem, jejž autor přednesl na pražském Mediálním fóru 2019.

 

Náš svět se homogenizuje. Díky digitálním technologiím směřuje k unipolárnímu uspořádání. Je tu však protichůdný proces, kterým je rusko-americký dualismus. Ten způsobuje buď bipolárnost či dokonce multipolárnosti, již preferuje Rusko. Dokud Rusové budou Rusy, dokud se nestanou Američany, vztah Ameriky a Ruské federace bude polární. Jako reportér Sputniku slýchávám časté narážky právě na Rusko, můj dnešní referát je pokusem ozřejmit kritikům jejich vlastní zaujatost.

 

Zápas o počet hegemonů určuje současné problémy geopolitiky. Zda je Rusko komunistické, či ne, nemá význam. Dokud Rusko existuje, představuje konkurující subjekt. Proto jsou Rusko a USA přirozenými antipody. Různost pramení z odlišnosti kultur těchto dvou civilizací. Že jsou RF a USA různé civilizace, čteme u Samuela Huntingtona. Již Fjodor Ťutčev si všiml, že Rusko je svébytné. Obecně řečeno, nelze jej odbýt tak, že mu přičteme status pouhopouhé regionální velmoci. Proč to nemáme dělat?

 

Friedmanovsky vzato: USA i Rusko kontrolují nejbližší vesmír, USA Internet. Od roku 2015 existují Vzdušně-kosmické síly Ruské federace. O vytvoření kosmických vojsk (United States Space Force) se nyní pokoušejí Spojené státy. Před rokem to oznámil viceprezident USA Mike Pence. Tato fakta potvrzují pokračující rivalitu USA a Ruska. Studená válka neskončila. Rusko je rozhodně mocností.

 

Situaci komplikují moderní masmédia, která často nebývají nestranná. Neinformují o událostech, rovnou je vytvářejí, na zakázku. Různá média navíc neplní roli prvotního zdroje, když mechanicky přebírají již existující obsahy. Neprojevují kritické myšlení. Neanalyzují, neinterpretují, fakta poctivě neověřují. Hovořím o mainstreamu, jenž má také problém s akceptováním faktů pro něj nepříjemných. To platí i pro – zdůrazňuji – některá ruská média, která navíc nechápou, že na proruské propagandě není nic špatného, pokud je tato proruská propagand pravdivá. Takováto média se v podstatě podbízejí Západu. Čtenářům, kteří čtou s nadějí tyto zdroje, to vadí čím dál více a od sledování takovýchto médií upouští.

 

Co se geopolitických strategií dále týká, dík klimatickým změnám postupně rozmrzá severní ledová cesta, což v budoucnu prospěje ruské armádě i obchodu. Přirozenému geopolitickému rivalovi Ruska, kterým jsou od konce druhé světové války USA a jejich spojenci, to vadí. Alespoň se jim podařilo na svou stranu přetáhnout státy bývalého komunistického bloku tak, že jim poskytli novou identitu výměnou za amnézii na minulost.

 

Rusko má menší ekonomiku než USA, důležitý je zde ale ruský obchodní potenciál, ať historický či současný. Lze vzpomenout Britskou Moskevskou obchodní společnost, založenou roku 1555, či fakt, že v ruském Novgorodě byl roku 1494 otevřen hanzovní dvůr. Rusko nebylo nikdy úplně izolováno, není ani dnes. Spolu s Čínou a Indií, se zeměmi BRICS, a také na svém postsovětském prostoru Rusko může dosáhnout oživení, což nenechává v klidu homogenní světovou politickou a ekonomickou lobby, která udělá vše, aby kvůli Rusku nedošlo k oslabení její pozice. Pomocí médií prosazuje tezi, že celý svět je pouze Euroatlantický prostor, že jiné kontinenty neexistují. Západ je vůči Rusku rivalsky agresivní, dělá, co je pro něj nejlepší. Právě proto by totéž neměl vyčítat Rusku, jakožto jednomu ze symbolů Východu.

 

Mnohé nynější předsudky přetřásané mainstreamovými médii v ČR i na Západě jsou vůči Rusku neaktuální, ba nekorektní. Kdo se tu chová agresivně, na to odpovídá kultura, dokonce americká.

 

Již jsem nastínil, že je zcela jedno, zda je Rusko komunistické, či není. Americká kultura soudí, že Rusko je „špatné“, protože je Ruskem. Tato myšlenka zaznívá v americkém filmu Selhání vyloučeno (Fail Safe/ USA, 1964). Děj filmu popisuje omyl vojenského počítače, v jehož důsledku vzlétnou americké bombardéry mířící na SSSR. Jedno letadlo se nepodaří odvolat, to pak shodí jadernou bombu na Moskvu. Americký prezident se Rusům omluví. Aby se vyhnul ruské jaderné odvetě, navrhne Sovětům, že nechá jaderně vybombardovat New-York, což vzápětí učiní.

 

V americkém kinematografu USA zaútočily jaderně na SSSR hned několikrát. Nukleární útok na SSSR líčí film Dr. Divnoláska, aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu (Dr. Strangelove or: How I Learned to Stop Worrying and Love the Bomb/ USA, 1964) či ve snímku Den poté (The Day After /USA, 1983). Pamětníci si jistě vzpomenou na vtípek exprezidenta USA Ronalda Reagana, který do zapnutého mikrofonu ohlásil: „Mí drazí Američané, je mi ctí vám oznámit, že jsem podepsal dokument, který navždy staví Rusko mimo zákon. Za pět minut začneme s bombardováním (Ruska).“ Umíte si představit takovýto „vtípek“ z úst ruských představitelů?

 

Buďme pozitivní. V knize „Jak jsem vyhrál válku“ od spisovatele Patricka Ryana čteme, že ti nejlepší Rusové v zásadě odpovídají průměrným Američanům… Proč o tom hovořím? Pokud je mi známo, sovětský kinematograf nikdy nepřišel s filmem, kde dochází k preventivnímu jadernému úderu proti velkoměstům USA. Může se někdy Západ sblížit s Východem, tedy Ruskem? Jde o to, zda ona vůle volající po sblížení bude přítomna na obou stranách. Jak na Západě, tak na Východě.

 

Rusko nikdy vojensky neintervenovalo do USA. Spojené státy však do Ruska ano. Intervenovaly do Ruska v letech 1918-1920. Američtí vojáci prováděli vojenské operace na ruském teritoriu. Je to historický fakt. Dočteme se ale o tom dnes v západních médiích? Ani omylem. Západní média aktivně informují o tom, když je někde posprejován nebo rozbit památník vojákům Rudé armády. V Praze máme zkušenost s odstraněním pamětní desky maršála Koněva (2019) či se nyní hovoří o tom, že bude přemístěna jeho socha z městské části Praha 6.

 

Mainstreamová média nemají pravdu, když tvrdí, že Praha by se osvobodila sama i bez Sovětů (Rusů). Český rozhlas v květnových dnech roku 1945 volal na pomoc Rudou armádu slovy: „Rudá armádo, slyš naši relaci! Německá vojska ve velkém počtu pomocí tanků a letadel útočí na Prahu. Posíláme vřelý pozdrav slavné Rudé armádě! Potřebujeme vaši pomoc. Potřebujeme podporu vašeho letectva proti německým vojskům, blížícím se k Praze. Praha nepodlehne zbraním, Praha se nevzdá…“

 

Rozpad SSSR odstartoval světové změny. V 90. letech Rusko udělalo vše, co Západ chtěl. Západ očekával další drolení Ruska. Česká média kolem roku 1999 přinášela mapky, na které subjekty by se Ruská federace mohla dezintegrovat. Nic takového se nestalo. Změnu v přístupu k Rusku spustil legendární proslov Vladimíra Putina v Mnichově v roce 2007, ruský prezident tenkrát přišel s myšlenkou multipolárního světa. Vzápětí byl učiněn pokus destabilizovat Rusko cestou osmidenní války s Gruzií. Později měl destruktivní funkci sehrát ukrajinský Majdan (r. 2014). Když ani to se nepodařilo, přišly na řadu sankce. Mainstream zaujal rusofóbní pozici – „Rusové jsou špatní, protože jsou Rusové!“ Jako reportér Sputniku v ČR o tom vím své. Miroslav Topolánek, bývalý premiér ČR, na svém Twitteru letos opovrhoval Rusy žijícími na Praze 6. Tvrdil, že „mu jsou nepříjemní“. Helena Langšádlová, česká politička, by proti Rusku použila i jaderné bomby (2015). Pracovník Památníku Lidice Filip Petlička bránil Nočním vlkům položit věnce (2019) na počest nacisty umučených obyvatel vesnice Lidice. Dalo by se dále pokračovat.

 

Postoj Západu k Rusku nebyl vždy negativní. Ve 30. letech 20. století měly USA nadstandardní vztahy s SSSR, odkazuji na knihu Mission to Moscow. Napsal ji na přání amerického prezidenta Franklina Roosevelta americký ambasador v Moskvě Joseph Davies. V čase tuhého stalinismu a sovětských politických procesů, GULAGů, Spojené Státy se přátelily se Sovětským svazem. Uvalovat na SSSR sankce je ani nenapadlo. Tak proč veškerá rusofobie a otevřená nevraživost vůči Ruské federaci nyní? Odpověď je nasnadě. Rusko si polepšilo. Vzmohlo se. Má se lépe než v minulosti. A tento úspěch se nepromíjí. Nic jiného v tom není.

 

V americko-ruském zápolení Amerika ideově vyhrává. Proč? USA nerady vidí, jak jí roste ruský konkurent. Snaží se ovlivnit Rusy zevnitř Ruska. Daří se to pomocí západní popkultury a prozápadních masmédií. Konkurenta lze umořit konzumem. Západ se pokouší donutit ruskou společnost přestat myslet na vlastní historii, náboženství či systém hodnot. Teorie Overtonova okna je již dostatečně známa i metodologické postupy, jak vymýt celé kultuře mozek, jak od základu přepsat její kulturní kód. Některá ruská média jdou tomuto trendu bohužel vstříc. Místo toho, aby inteligentně bránila vlastní civilizaci.

 

Lev Nikolajevič Tolstoj v povídce Luzern (1857) psal, že v západní Evropě vládne nespravedlnost a nerovnost, přesto ruští západnici vydávají Evropu za vzor pokroku, přitom tam nevládne srdečnost. Současný ruský liberalismus není ničím novým pod sluncem, tyto ideje byly v Rusku vždy. Deziluze ze Západu měli již v 19. století takoví ruští spisovatelé jako Gleb Uspenskij či Michail Saltykov-Ščedrin.

Západ využívá toho, že v Rusku existuje vrstva občanů, která nesnáší svůj vlastní stát. Tím se Rusko vymyká jiným kulturám. Kdo dnes navštíví Moskvu, vidí zřetelné známky westernizace, což je úspěchem Západu v rámci soupeření s Ruskem. Otázkou je, čemu v ruské metropoli prospívá, když čtete na vývěskách v azbuce anglické názvy institucí jako „Хоум Кредит бэнк“ (Home Credit Bank) apod.

 

Když nejde porazit protivníka vojensky, lze to udělat ideologicky tak, že jej zbavíte historické paměti, probudíte v něm pocit viny. Ukradnete mu identitu. V ČR si řada lidí myslí, že historie ČR se počítá od ledna 1993. Vše co bylo před tím získává téměř kriminální charakter. V ČR platí antikomunistický zákon, přitom každý 10. náš občan byl ve své době komunistou.

 

Jak probíhá mazání paměti společnosti v České republice? Prozápadní politici počkali, až vymřou pamětníci druhé světové války. Mainstreamoví komentátoři jsou jako generálové po válce, kteří si mohou nyní říkat, co chtějí, aniž by za to nesli jakoukoli odpovědnost. Společnost otupená konzumem bez historické paměti nese silně depersonalizovaný charakter. Bezpečnostní služby v ČR mají tendenci zasahovat do znění učebnic historie. Europoslanci (mezi nimi Češi) odhlasovali Evropské usnesení o významu evropské paměti pro budoucnost Evropy (2019/2819), kde se pokusili srovnat nacistické Německo se Sovětským svazem, který je přitom od dob jednání v Postupimi pořád ještě formálním spojencem ve vítězném tažení proti nacistickému Německu.

 

Položit rovnítko mezi nacisty a SSSR se snaží nyní kdekterý intelektuál.

 

V knihovně Václava Havla v Praze ruský historik Andrej Zubov vyslovil myšlenku proti vlastní zemi, která šokovala dokonce německou akademičku z Univerzity ve Wuppertalu Tatjanou Tönsmeyerovou, která se účastnila besedy na téma „Zapomenutá válka? Evropa mezi Berlínem a Moskvou“ a která nevěřícně kroutila hlavou nad výrokem ruského historika. Paradoxně to byla ona, Němka, která se zastala SSSR a která potvrdila, že za druhou světovou válku může Adolf Hitler, nikoli Sovětský svaz. Její názor české publikum přijalo velmi vlažně, podobně jako neochotně na Pražském hradě „zatleskalo“ tehdejšímu prezidentovi ČR panu Václavu Klausovi. Klaus v projevu u příležitosti 40. výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR v roce 2008 řekl, že za tuto invazi nemohl sovětský lid, ale sovětská politická moc. Média moc nezajímá, že souběžně s těmito událostmi se odehrával útoku USA na Vietnam, nikdo neřeší tamní počet obětí…

 

Sbírají se biometrická data pro vyřízení občanek a pasů. Záměrně se destruuje představa o intimních a rodinných vztazích, viz protěžování LGBT. Determinuje se vnější nepřítel. Do hry se vnáší princip řízeného chaosu a strachu. Silné státy EU se z „ničeho nic“ začaly potýkat s migrací, která přináší do Evropy jiné náboženství, jiné vidění světa, násilné trestné činy. Klasická sexuální schémata plynoucí z evoluce jsou úředně a kulturně zpochybňována. Roste míra a pravděpodobnost teroristických útoků. Jiné teroristické akty se v EU již staly a pojišťovny v nich vidí pojistné události… Násilná smrt je nyní v EU zřejmě realitou.

 

V EU se vytvořily pověstné „no-go zones“, kde již neplatí národní právo či právo EU. A co takovéto realitě předcházelo? Postkatastrofické dezinformující snímky, jež vychovávají myšlení nové generace, které potenciálně nevadí destrukce světa tak, jak jej známe. Egoistický divák má pocit, že on je ten vyvolený, který vše přežije. Tyto filmy postapokalyptický svět romantizují. Mají dobrodružnou povahu. Mladý divák se na to rád dívá. Nevadí mu představa světového kataklyzmatu. Skrze tyto filmy je na tuto eventualitu připravován, což je přesně podkopávání normálního obecného vkusu. Primitivizace myšlení masy usnadňuje globalizaci a práci nadnárodních struktur.

 

Co se týká Východu: Východ svou existenci začal paradoxně sám popírat a v ideologickém soutěžení se Západem výrazně prohrává. Děje se to také v Rusku, které přitom mělo a stále má světu co nabídnout. Mnoho Rusů se naučilo studu za svoji zem, ba nemá zájem o vlastní náboženství, historii a kulturu. Přesto tito lidé stále hovoří rusky a je otázkou, zda budou schopni plné asimilace, pokud se rozhodnout pro emigraci či pokud již v emigraci jsou.

 

Dmitrij Medveděv i Vladimir Putin říkávají, že Rusko je největší rozdělený národ na světě. I česká společnost je nyní polarizována. Půlka Čechů nesnáší svého prezidenta a premiéra. Nejstrašnější na dané skutečnosti je, že neexistuje žádný dialog mezi názorovými tábory. Začíná to připomínat situaci kdo s koho. Není na tom nic humanistického. Je to tvrdý boj založený na komerci a finanční výhodě, za kterou se schovávají plochá klišé o pravdě a lásce. Václav Havel věřil, že „pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí…“ Bylo by to jistě krásné.

 

Mainstreamová média nyní vydávají černé za bílé, když ztotožňují nacismus se sovětským zřízením. Tyto fenomény vyplývají přitom z jiných ideologií. Výsledkem tohoto překrucování je zvýšená pravděpodobnost občanských konfliktů ukrajinského typu. Z dané situace existuje jen jedna cesta spočívající v posilování národních tradic, jazyka, pocitu historické sounáležitosti.

 

Vladimir Putin nedávno jednal s učiteli ruštiny. Diskutující se shodli, že je třeba propagovat ruštinu i mimo hranice RF, například na spřátelených univerzitách ve světě. Soudržnost civilizace je dána jazykem.

 

Závěrem: Rusko pomůže světu i sobě, pokud bude sebevědomé, když se nebude obávat vlastní pravdivé proruské propagandy. Nezbývá než věřit, že není pozdě zvrátit vývoj tak, aby Západ i Východ sblížily společné humanitní a civilizacím prospívající hodnoty. Pokud Rusko neuspěje, bude vždy hrát druhé housle i v ekonomice, kde se podřizuje cizím pravidlům.  Ruská integrita je zárukou světové stability, což by si měli uvědomit ti, kteří rádi sledují dobrodružné filmy o moderním armageddonu.

 

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.