České národní listy

Jak z nás postupně chtějí udělat spoluviníky německých zločinů

Samozřejmě druhá světová válka byla pouhou přípravnou epizodou před vyhnáním naprosto nevinného německého obyvatelstva z Československa. Velcí přátelé českého národa, za které pana Horsta Seehofera a Berndta Posselta mnozí sudetomilové považují, mluví o tom, že jsme se  dopustili chladných válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Dokonce „naši milí krajané“ sněmovali i pod mottem, které nás obviňuje  z genocidy. Jsou snad ještě hrůznější zločiny než ty, kterých jsme údajně měli dopustil?  Tvořivost tzv. sudetoněmecké národnostní skupiny je tak velká, že jsme v očekávání dalšího a dalšího obviňování.

Když v září 1938 po Mnichovu prchali z pohraničí i němečtí antifašisté, spolu s dalšími Čechoslováky, aby se dostali do českého vnitrozemí, stěží si uprchlíci dokázali představit, jaké změny v krátké době ve zbytkové republice nastanou. Zatímco v dřívější době němečtí uprchlíci z hitlerovské říše se těšili u nás  pohostinnosti, v době pomnichovské šlo vše jinak. Rozkazy  a nejrůznější přání  Němců plnili zbytkověrepulikánští činitelé, jak jen nejlépe mohli. A tak se stalo, že na přání německých úřadů  dokonce začali vracet i německé uprchlíky. Co je v hitlerovské říši čekalo, všichni věděli. Přesto tak činili. Někteří čeští četníci, kteří transportované německé antifašisty strážili, jim umožnili utéct. Tak se část z nich zachránila. Ti šťastnější a předvídavější opustili Československou republiku ještě před Mnichovem.

A tak je na nás házena vina za to, že jsme německé antifašisty vraceli do rukou gestapa. Toto tvrzení má zřejmě překrýt zločinné jednání znacizovaných henleinovců, kteří bili německé antifašisty, obviňovali je ze zrady německého národa a po notném, zpravidla krvavém výprasku, je pak předávali gestapu. Velké množství německých antifašistů, československých státních občanů, díky henleinovcům zahynulo v procesu koncentráčnické převýchovy. A o tom „naši milí krajané“ jen velmi neradi mluví. Ti němečtí antifašisté, kteří přetrvali válku, se nikdy neoznačovali za sudetské Němce. Mluvili o sobě jako o československých občanech německé národnosti. Zato landsmani se snaží zahrnout mezi „sudetské Němce“ i německé antifašisty. Nyní je to již lehčí, když z bývalých desítek tisíc německých antifašistů, zbyla jen hrstka. Proto další kroky v tomto směru můžeme očekávat.

Jedna  z prvních větších srážek o naše dějiny se strhla o Lety u Písku. Zatímco naši historici vycházeli z toho, že šlo o donucovací pracovní tábor, sebemrskači dokazovali, že to byl koncentrační tábor, který jsme my, Češi, provozovali ve vlastní režií, a jeho ostraha se svou tvrdostí vyrovnala esesáckým strážcům koncentračních táborů.

Současnou novinkou pro nás je obvinění, že můžeme také za holocaust. Dokonce kniha, která to údajně dokazuje, bude dnes předvedena světu na německém velvyslanectví v Praze, o tom mluví. Kdo z nich, kteří na ambasádě  budou, však ví, že 8. března 1944 byla provedena největší hromadná vražda československých občanů. „Ten den bylo v rámci „konečného řešení židovské otázky“ zavražděno 3792 našich spoluobčanů. Místem tohoto zločinu se staly plynové komory koncentračního tábora Auschwitz (Osvětim) – Birkenau.“  P. Votava ve svém článku „Osvětim: stateční i v hodině smrti“ dále píše o tom, že naši, českoslovenští Židé, když šli na smrt, zpívali naši hymnu. Snad bychom mohli položit Němcům, nejen těm, kteří tam dnes budou, otázku, kolik německých Židů ve chvíli blížíci se smrti zpívalo hymnu „Deutschland, Deutschland über alles…“. A tím bychom mohli již bez dalšího uzavřít tuto snahu udělat z českého národa spoluviníka Němců při vyvražďování Židů.

Nezapomeňme však na jedno. Když na každou lež nebudeme odpovídat pravdou, pak časem ze lži se může stát „pravda“ a z pravdy „lež“.

J. Skalský