Jak si žili Češi v Němci zabraném pohraničí 2, Německá škola musí být
9. 1. 2020
Jak si žili Češi v Němci zabraném pohraničí
Německá škola musí být
Přišlo nařízení z Opavy. Německá škola musí být bezpodmínečně zřízena. Počala velká agitace pro. Proti se ozval článek v olomouckém Pozoru a letáky po obci. Přijelo gestapo a vyšetřovalo tehdy ještě českého tajemníka na obecním úřadě Kryla č. 94, knihovníka a české učitelstvo pro domnělé rozmnožování letáků: "Zle, matičko, zle, brandenburci zde" atd. "Nevyhrožujeme, ale varujeme" (dle nacistického příkladu). "Žádné dítě do německé školy" - a ještě jinaké. Velmi byli udiveni dvojjazyčným označením obecního úřadu. Brzy poté muselo být jen německé. Nic nevyšetřili. Byla tehdy skutečná národní jednota. Někdo to musel ale odpykat.
19. března 1939 uvrhlo gestapo do vazby ve Šternberku R. Plháka, učitele R. Spurného, jehož udal správce školy Kunstfeld, že vlastní padělanou propustku přes hranici, vystavenou v Lítovli, protože měl zakázány jízdy do Protektorátu. Bylo to dílo zrádné české učitelky P.
Po třech týdnech vazby byli na Bílou sobotu před svátky propuštěni. Učitel F. Spurný zbaven vyučování i platu, byl nucen se vystěhovat za nedalekou hranici. Učitelka P. dělala při prvním letákovém vyšetřování hrdinku, až všechny udivovala. Zanedlouho vlivem nových vedoucích činitelů v obci bezpříkladně zradila tak, že se to popsat nedá.
Vychvalovanou svornost okupantů udržovala jen diktatura. Projevovalo se to u nás v obci, kde měli být vzorem. My byli tehdy svornější. Oni podléhali žárlivosti, malichernostem a závisti pro lepší funkce. My podléhali více citu pro utlačované, jim jako vedoucí složce nadřazené cit chyběl, jak to vždy bývá.
Kdo se nepřizpůsobil, byl stále na pozorování. Byla k nám vystěhována židovská rodina Hekschova z Moravské Libiny na prázdný statek čís. 105 (L. Kyselý). Libinští, nacismem zfanatizováni, je vyhnali. U nás našli cit a porozumění před hrozným koncem jejich života.
Byl velký boj o moc a nadřazenost mezi našimi mocipány. Pošta a škola, to byly dvě fronty, které se snažily získat četnictvo bydlící do února 1939 v Břevenci, potom v Šumvaldě. I byly zváženy velké hříchy osazenstva poštovního úřadu - ku cti velitele četnické stanice Hummela, říšského Němce od Bodamského jezera, nutno přiznat jeho nezaujatost vůči nám a cit pro spravedlnost, spravedlivé a rázné jeho zásluhy o jich vypovězení z poštovního úřadu. Občané s povděkem si oddychli.
Než druhá fronta oberlehrera Kunstfelda si z toho příklad nevzala. Mimo mnoha jiného vyhodil českou školnici. Bylo po pohřbu 28. února 1939, kdy asi 20 občanů si dovolilo u tohoto učitele protestovat. Tehdy ještě v nás doznívala nějaká tzv. suverenita a nebojácnost v záležitostech obecních. On ale nás sprostě vykázal ze školy, že to je jeho věc.
Večer týž den se školní výbor usnesl na pasivní rezistenci vůči škole, když mu odpírána poslední malá práva.
Po velké agitaci bylo získáno pro německou školu 25 žáků. V únoru se přestěhoval německý správce školy učitel Röder, jemuž byla nucena česká učitelka uvolnit byt ve staré škole
Zapomenuté pohraničí,Jan Kouřil, Josef Bartoš, Jaroslava Čajová
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
