Jak se vyhodnocují vojenské hrozby pro Českou republiku aneb Proti komu a kde chce Armáda ČR bojovat 1-2
Jak se vyhodnocují vojenské hrozby pro Českou republiku aneb Proti komu a kde chce Armáda ČR bojovat 1-2
Souhrnné hodnocení s odborným výkladem a předpovědí (22040)
V českých mediích opakovaně slýcháváme výroky prezidenta republiky, předsedy vlády, ministra obrany a vojenských hodnostářů Armády ČR o tom, jak je nutné nakupovat novou moderní výzbroj, aby byla česká armáda schopna bránit Českou republiku, zkrátka aby byla obranyschopná. Avšak to je neúplný myšlenkový proces, v tomto případě rozhodovací proces* vlády a vojenských funkcionářů Generálního štábu Armády ČR. Mít armádu s moderní bojovou technikou a výzbrojí je jedna věc, jenže k tomu je důležité vědět, proti jakému protivníkovi chceme tuto techniku a výzbroj použít a v jakém prostředí (terén včetně zastavěných a obydlených prostorů, klimatické podmínky a další skutečnosti daného prostředí).
Základním úkolem ozbrojených sil je připravovat se k obraně České republiky a bránit ji proti vnějšímu napadení (viz zákon č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách ČR). Pro úplnost uvádíme, že ozbrojené síly ČR jsou tvořeny Armádou ČR, Vojenskou kanceláří prezidenta republiky a Hradní stráží. Bránit republiku proti vnějšímu napadení znamená bránit ji proti aktivitám ozbrojených sil cizích mocností. A protože se v případě cizích států jedná o ozbrojené či vojenské síly, tak obecně mluvíme o vojenských hrozbách*, případně o vnějších vojenských hrozbách.
Vojenské hrozby by měly být definovány a konkretizovány, protože každý ozbrojený protivník bude používat konkrétní vojenskou techniku a výzbroj (samozřejmě s tím i určité způsoby vedení boje, což nazýváme vojenskou taktikou). Pokud chce Armáda ČR bojovat úspěšně, je prvořadou věcí, aby předem věděla, jaké cíle a v jakém prostředí (terénu) bude muset detekovat (zjišťovat/vyhledávat), identifikovat (určovat jejich druh a příslušnost ke konkrétní jednotce protivníka), sledovat (mít znalost o jejich pohybu a činnosti) a posléze i ničit nebo je jinak vyřazovat z bojové činnosti.
Konkretizovat vojenskou hrozbu znamená přesně určit, proti jaké zemi s jejími ozbrojenými silami se budeme nejpravděpodobněji bránit (nebo snad útočit?). Bude to Ruská federace, nebo sousední Polsko? Bude naším protivníkem Čína? Nebo nás snad napadne Írán? Mohlo by to být i více zemí najednou? Působí to zvláštně, že? Ale v další části produktu objasníme, jak to s těmi vojenskými hrozbami doopravdy je.
Ozbrojené síly každé země disponují přesně danými typy vojenské techniky a výzbroje, přičemž tyto typy mají své přednosti i slabiny. Každá výzbroj i jednotlivá technika mají svůj přesný bojový koeficient, kterým se následně vyčíslí bojový potenciál příslušné vojenské jednotky. Takto můžeme stanovit celkový bojový potenciál ozbrojených sil protivníka. Toto se už dotýká problematiky určování poměru sil, ale na základě tohoto poměru můžeme odhadnout, jak bychom na tom byli při střetnutí s konkrétním protivníkem (i třeba jenom s částí jeho sil) a jak bychom mohli obstát (od toho se pak odvíjí vojenská strategie* a taktika* plus další věci).
Další důležitou položkou je prostředí (terén). Budeme bojovat na území ČR, anebo v rámci jakéhosi uskupení NATO například ve východní Evropě? V Pobaltí se soustřeďuje stále více aliančních sil a čeští vojáci jsou součástí těchto sil. Hodně se mluví také o tom, že některé jednotky Armády ČR by mohly být v případě jakýchsi zájmů a potřeb NATO vyslány mimo Evropu – samozřejmě opět jako součást většího mezinárodního uskupení (ve skutečnosti se nikdy nejednalo o zájmy NATO, ale o zájmy USA – viz jeden z odstavců o misi v Afghánistánu v produktu 11159). Čeští vojáci už sice mimo Evropu působí, ale jedná se o operace jiné než válka*. Čeští politici i vojenští velitelé si tento termín často pletou se souslovím nebojové operace*, což je naprosto odlišný termín (podrobné vysvětlení viz produkt 42005 „Bojové operace versus nebojové operace“, další odborné výklady, které se pojí k tomu, jak politici a vojáci neumí nazvat konkrétní vojenskou činnost správným vojenským termínem viz produkt 42012 a produkt 11079).
Premiér Andrej Babiš v říjnu 2019 na slavnostním shromáždění u příležitosti 100. výročí vzniku Generálního štábu ve svém projevu sdělil, že jsme ve zbrojení zaspali dobu a že žijeme ve světě, kde musíme masivně zbrojit. Dále uvedl, že vláda chce vybavit Armádu ČR nejmodernějšími zbraněmi, a také zmínil, že bychom měli bránit Evropu. Už ale nezmínil, před kým bychom se měli bránit, případně proti komu bychom měli bojovat. A už vůbec nezmínil, jak chce bránit celou Evropu, když evropské země nedokážou zastavit ani „neozbrojené“ skupiny nelegálních migrantů*, které do Evropy pronikají, přičemž někteří migranti mají zkušenosti v působení v militantních organizacích*. Tohle moderní dělostřelecké systémy nevyřeší. V Evropě mezitím vzniká nebezpečná „pátá kolona“.
Babiš ve svém projevu mluvil dosti nesouvisle a jen naznačoval. A to je ten hlavní problém. Ani vláda, potažmo Ministerstvo obrany, ani Generální štáb nedefinovaly konkrétní vojenské hrozby. Prostě chtějí mít moderní výzbroj jako ostatní vyspělé země, ale nevědí proti komu a kde by měla být tato výzbroj nasazena a použita. Je to samozřejmě jedna velká přetvářka. Všichni dělají, kolik je kolem nás vojenských hrozeb, ale nedokážou otevřeně nazvat ani jednu. Všichni si podle reakcí vlády máme domyslet, že tou první aktuální hrozbou je Rusko, jelikož Severoatlantická aliance, respektive USA to tak chtějí.
V další části produktu objasníme, jak se vojenské hrozby pro Českou republiku vyhodnocují a jak to s těmi hrozbami doopravdy je. V souvislosti s modernizací výzbroje vysvětlíme, jak musí tato modernizace probíhat, aby bylo zajištěno, že armáda bude schopna provádět komplexní vojenskou operaci*, a nikoli jen její část (což by nedávalo smysl, přesto tak již dříve k tomu někteří generálové přistupovali). V navazujícím produktu na příkladu ukážeme výpočet bojového potenciálu a stanovení poměru sil mezi soupeřícími vojenskými uskupeními, k čemuž vysvětlíme termín „Generic Enemy Forces“ (zkráceně „GENFORCES“). A dále zmíníme jednu velkou nevýhodu pro Armádu ČR a pro samotnou Českou republiku, pokud by čeští vojáci měli bojovat mimo území ČR v rámci uskupení NATO (pokud používáme slovo „bojovat“, pak máme na mysli skutečné válečné operace*, a nikoli operace jiné než válka, které čeští vojáci prováděli například v Afghánistánu nebo Kosovu).
