Jak se bránit 6
Jak se bránit 6
Ing. Dalibor Plichta
.
Z toho, co je z Německa kolem jednání o "deklaraci" slyšet, dá se se stále větší jistotou usuzovat, že by podle tamních představ měla být pokud možno dokonalým výrazem triumfu německé vnitřně nesmířené a navenek, vůči nám, nesmiřitelné politiky, jak o ní byla řeč výše.
Potvrzují to i nedávná slova nejbližšího spolupracovníka kancléře H. Kohla, ministra Friedricha Bohla (30), který je šéfem úřadu spolkového kancléře. Řekl totiž, že německá vláda nepřistoupí na společnou deklaraci s Českou republikou bez souhlasu bývalých českých Němců. Přitom svá slova pronesl na shromáždění, jež v závěrečné rezoluci vyjádřilo své požadavky takto: Právo na vlast, které musí být něčím víc než všeobecnou svobodou usídlování v rámci Evropské unie. Sudetským Němcům, kteří se vrátí do České republiky, musí být vedle německého uděleno i české státní občanství. Otázka majetku sudetských Němců musí být uspokojivě vyřešena ještě před vstupem České republiky do Evropské ume.
Německá strana zřejmě není ochotna uznat, že historii je možno pouze vykládat, nikoli měnit. Pro německou stranu, zdá se, druhá světová válka neskončila a není možno se na ni dívat jako na odbytou minulost a udělat za ní tečku.
Pokud se někdo domníval, že tu nějaká tečka byla udělána (například a především už "Postupimskou dohodou"), je podle nesmířených Němců nutno tuhle "špinavou skvrnu" vygumovat.
Německé straně jde o to, aby to dlouhé, tisícileté nelibozvučné německé souvětí, které se nám vždycky tak špatně poslouchalo, protože bylo plné imperativů a rozsudků smrti, mohlo bez tečky pokračovat.
Za těchto okolností je víc než pochybné, má-li se vůbec hledat nějaká diplomatická formule podobná té z roku 1973, kdy byla vynalezena nulita, která není nulitou, formule, kterou si dnes německá strana pochvaluje, protože jí dovoluje pokračovat v kladení a stupňování požadavků a ve vykonávání tlaku na Českou republiku.
Každá nová obdoba "nulity s omezením", nulity, která není nulitou, byla by jen příměřím bez přerušení bojů, příměřím, které není příměřím a které už vůbec není mírem, dobrým sousedstvím a přátelskou spoluprácí.
Mělo by nám být jasné, že to, co je nám vnucováno jako rozhovor, jako spor o výklad minulosti, je ve skutečnosti sporem a zápasem o naši budoucnost. Nejde o hledání pravdy o minulosti. Nejde ani o žádnou otázku mravní. Jde o záležitost ryze mocenskou, o pokračování ve staré německé politice, v níž přežívá zakořeněná představa, že Němci jsou povoláni k tomu, aby v Evropě zavedli svůj pořádek.
Spíše než "deklaraci" potřebujeme čas. Čas na rozkoukání, na porozhlédnutí, na nabrání sil.
Čas k tomu, abychom po půl století, kdy jsme žili ve voliéře, izolováni od poloviny Evropy, dokázali obnovit své obranné reflexy, které jsou ve volné přírodě, do níž jsme byli opět vypuštěni, nezbytně nutné.
Už sice nejsme v zajetí voliéry, jsme však v zajetí iluzí, že volná příroda je světem svobody. Chybějí nám nové zkušenosti, abychom opět pochopili, že volná příroda může být i něčím jiným než svobodou.
Padesát let pohledu na rozdělené Německo z nás udělalo bezstarostné důvěřivce, co si ještě nesáhli na rozžhavené železo kamen. Ostatně ta kamna nebyla za časů našeho života ve voliéře zdaleka tak rozžhavená jako nyní, kdy německému přikládání do ohně nic nestojí v cestě.
Potřebujeme čas - a přitom se na nás velice spěchá, abychom šli dál a rychle si sedli, než vůbec zpozorníme, nesedáme-li na lep.
I ten spěch a tlak, ta nedočkavost druhé strany, abychom honem řekli ke všemu ano, měly by nás varovat.
Z publikace Nesmířenost a nesmiřitelnost německé politiky, Fénix, Praha 1996
Poznámky:
28. 15.3.1990 v Praze na shromáždění ve Vladislavském sále.
29. „Dějiny zemí koruny české“, vydané nakladatelstvím Paseka 1992, str. 102. Praví se zde, v této učebnici pro střední školy: „Právě za panování tohoto císaře prožíval český národ svůj zlatý věk.“
30. Ne hesenském zemském shromáždění Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Marburku 4.-5. května 1996.