České národní listy

Jak se bránit 5

Ing. Dalibor Plichta

Dnešní stav u nás je z tohoto hlediska hluboce neu­spokojivý. Hromadné sdělovací prostředky (máme na mysli především tisk) jsou snad z osmdesáti procent v cizích, převážně německých rukou. Česká veřejnost je nucena vytvářet si své mínění podle toho, co nám tyto sdělovací prostředky přinesou nebo nepřinesou. Jejich výběr informací ani jejich podání nemusí být, zvláště v kritických dobách nebo ve věcech pro nás citlivých, službou českým zájmům.

15. Měli bychom si vážit skutečnosti, že náš stát je v podstatě národnostně sourodý, že je to stát národní, a nenechat se v tom zviklat tvrzeními, k nimž nemáme nejmenší důvod se přiklánět a která ani nejsou pravdivá, totiž tvrzeními, že národní stát je věcí překo­nanou.

Národní stát naopak i nadále zůstává nejpřirozeněj­ším rámcem společného života těch, kdo mají spo­lečnou kulturu, společný jazyk, společné zájmy a spo­lečnou minulost. Jako zůstává přirozenou podobou kulturní a jazykové pospolitosti národ, stejně přiro­zeně tato pospolitost usiluje i o politickou podobu své jednoty, o vlastní, samostatný stát.

Zatímco i dnes např. Francouzi s uspokojením uvá­dějí, že Francie je národním státem par excellence a nemá proto problémy se svou identitou, kterou tvoří její dějiny, její kultura a její jazyk, u nás přesto, že jsme národ malý a jeho identita je nepoměrně více ohrožena, se objevují lidé, kteří přednosti a význam národního státu nechtějí vidět a dokonce je popírají. Z nějakých důvodů jim uniká, co by měl vědět i slepý, totiž že stav, kdy národ je zároveň samostatným poli­tickým subjektem, je stavem, v němž lze nejlépe a nejspolehlivěji zabezpečit duchovní i hmotný roz­květ národního společenství.

Globalizace otázek, před nimiž naše doba stojí, ne­vyžaduje zrušení národních států a vytvoření nějakého světového nadstátu, jehož rozhodovací centrum by mělo na všechny strany příliš daleko k porozumění místním potřebám a zájmům a nutně by se k nim cho­valo necitlivě a přezíravě. Co je zapotřebí, je vzájemně chápající a svobodná spolupráce států, které si udrží vliv na ochranu svého životního prostředí a na hospo­daření se svými přírodními zdroji a ochrání svou kul­turu před zánikem v multikulturní nekulturnosti. Není to národní stát, kdo bude chtít neodpovědně exploato­vat svou zemi a proměnit ji v rumiště nebo pustinu. Spíše to jsou multinacionální koncerny, nadnárodní profitéři, jejich chtivost a sobectví, které nemá s ná­rodním uvědoměním a národním státem nic společ­ného.

16. Neměli bychom tedy podléhat ani iluzím, že ně­kdo, nějaká nadstátní nebo nadnárodní struktura bude řešit a zvládat úkoly, které jsou součástí uspokojování našich legitimních zájmů, místo nás a za nás. A ze­jména ne iluzím, že by za takových podmínek byly naše zájmy uspokojovány k naší spokojenosti. Bře­meno národních zájmů si musíme ponechat na vlast­ních bedrech.

S tímto břemenem pak budeme případně muset vstupovat i do budoucí podoby integrované Evropy, do nějaké podoby Evropské unie, která, ať bude její příští podoba jakákoli, bude se ze všeho nejvíc podo­bat rohovnickému zápasišti.

17. Konečně pak bychom měli mít stále na paměti, že bez vědomého a soustavného pěstování a zušlechťo­vání národního vědomí a bez vlastní politické vůle nic nám nebude dáno. A z toho, co máme a co jsme vydo­byli nebo udrželi za cenu tak velkých obětí a práce mnoha generací, nic nám nebude dále zaručeno a po­necháno. Ani mezinárodní smlouvy a deklarace nám nebudou nic platné.