Jak se bránit 4
Jak se bránit 4
Ing. Dalibor Plichta
Naše ohledy a naše obavy z ohrožení německého demokratismu novým pravicovým radikalismem, nějakou "konzervativní revolucí" by nás neměly vést k ustupování "revizionistům pro svobodu" a jejich spřízněným duším. Tím bychom tyto v jádře protidemokratické síly jenom povzbudili. Nebezpečí pravicového radikalismu má ostatně v Německu hlubší kořeny a hlubší příčiny, než je nevůle Čechů přiznat odsunutým Němcům "právo na vlast".
Starost o zachování demokracie v Německu, jakkoli je u nás pochopitelná, nám nepřísluší. A v každém případě by byla nad naše síly.
12. Dalším příkazem české politiky by mělo být: Nepřistupovat na snahy o nalezení nějaké "společné pravdy" o minulosti česko-německých vztahů v době starší i novější. (Taková "společná pravda" je samozřejmě něco docela jiného než společné sdílení některých hodnot.) Pokusy dospět ke společnému výkladu minulosti nemohou mít vyhlídky na úspěch, ani kdyby byly podnikány se sebelepšími a upřímně míněnými úmysly. Každý se totiž díváme odjinud, s jinou dějinnou zátěží a přítěží a s odlišnými očekáváními. "Společná pravda" je potřebná a je možná tam, kde jde o společný život, společnou domácnost. To však není náš případ. My musíme naopak dbát o to, aby nám pod rouškou hledání "společné pravdy" nebyla vnucována hluboká revize pojetí našich dějin a naší historické zkušenosti, aby při hledání "společné pravdy" nedocházelo k oddrolování a erozi pilířů, na kterých spočívá naše česká státnost a národní nezávislost. "Společná pravda" konec konců naprosto není žádnou podmínkou dobrých a korektních vztahů mezi sousedy.
13. S tím souvisí i nutnost obrany před ideovou demobilizací našeho národního společenství, způsobovanou zkreslováním našich národních i evropských dějin. Zvláště se to týká historie snah našeho národa o dovršení emancipačního procesu i v rovině politické.
Týká se to tedy doby označované jako české národní obrození, doby českého zrání do podoby moderního národa.
Týká se to celého našeho devatenáctého století a pak vzniku a trvání Československa až do druhé světové války a samozřejmě i prvních let po ní. Měli bychom být trvale odolní proti účelovému a pravdě neodpovídajícímu vychvalování soužití, "symbiózy" Čechů s Němci v minulosti, proti pohádkám (které dnes můžete číst i v našich učebnicích schválených ministerstvem školství), že doba panování Franze Josefa byla "zlatým věkem českého národa". (29)
14. K uchránění se před ideovou demobilizací je ovšem třeba znát vlastní dějiny a chápat smysl české politiky. Národ bez historické paměti přestává být národem. Když národ ztratí své dějiny, jednu z oněch tří podstatných složek národní identity (vedle jazyka a společné kultury), ztrácí sám sebe a jako takový přestává být politickým subjektem. Nezbývá mu než smířit se s tím, že se stane objektem politiky jiného subjektu, že skončí v poddanství.
Ale je nutné rozumět i vlastní přítomnosti, mít jasno o zájmech a potřebách vlastního dneška. Bez toho je každá politika blouděním nebo dokonce blouděním v cizích službách. Proto je věcí prvořadého významu, aby národní společenství mělo kde artikulovat své zájmy, aby mělo především své vlastní hromadné sdělovací prostředky. Jinak nejen není možno účinně artikulovat vlastní zájmy, ale přestává plnit svou úlohu veřejné mínění, sůl demokracie.
