České národní listy

Jak se bránit 1

Ing. Dalibor Plichta

      Uvědomíme-li si tento stav věcí, měly by z něho pro naši politiku vůči nesmířeným a nesmiřitelným Něm­cům, a zvlášť vůči sudetským Němcům, vyplynout ur­čité kategorické imperativy, určité bezpodmínečné příkazy. A ty by měly platit nejen pro členy parla­mentu, pro vládu, politické strany a různé organizace, jež se podílejí na samotném institucionalizovaném procesu vytváření společné vůle, nýbrž obecně, pro všechny.

Mělo by se jich pochopitelně dbát i při takových příležitostech, jako jsou jednání o tzv. česko-německé "deklaraci". Pokud by se pak ukázalo, že ke společné "deklaraci" je možno dospět jen za cenu obětování ně­kterého z nich, za cenu vyklizení našich důležitých obranných pozic a za cenu vzdání se našich základ­ních zájmů, byla by to deklarace špatná. A v tom pří­padě je lepší deklarace žádná než špatná.

K těmto nepominutelným příkazům české politiky by mělo patřit:

1. Nenechávat si zvenčí diktovat ani témata naší politiky, ani pořadí, v jakém se jimi případně budeme zabývat. Umění politiky z velké části spočívá ve schopnosti určovat, co se stane nebo nestane předmě­tem politické diskuse, o čem se povede spor. Naše po­litika si toto umění zatím v dostatečné míře neosvojila nebo k tomu neměla dosti sil nebo možná ani vůle. Přispěla tím ke stálému oživování otázky odsunu a za­bavení majetku provinivších se Němců. Dopustila tak, aby se z věcí po právní stránce dokonale jasných a uzavřených mezinárodními smlouvami, dělalo z pod­nětu německé strany stále živé politikum, předmět sporu, který je nutno - dokonce nějakými novými právními akty - vyřešit. Rozhodování o tom, čím se bude zabývat česká politika, mělo by prostě být jed­nou ze součástí české suverenity.

2. Důrazně a se samozřejmostí dávat najevo, že i my máme své legitimní národní a státní zájmy, jako je mají jiní. Ani to však není povinností jen národní reprezentace a vlády státu, nýbrž všech občanů. Naše vůle hájit a prosazovat tyto zájmy musí být zřetelná a hlavně podložená jejich znalostí a vědomím jejich významu. A měla by být záležitostí celého veřejného mínění. Jen tak je možno očekávat, že veřejné mínění bude dobrou oporou pro politiku vlády nebo nástrojem k vykonávání demokraticky legitimního tlaku na vládu nebo parlament, pokud by to bylo třeba - právě např. v jednáních s německou vládou nebo spolkovým sně­mem v případě "deklarace".

Národní zájmy by pochopitelně nezmizely ani v pří­padě, že by došlo k nějaké evropské integraci. Evrop­ská unie je a bude i nadále rohovnickým zápasištěm, v němž proti sobě stojí zájmy jednotlivých států nebo jejich skupin. "Evropské zájmy" neexistují.

3. Bezpodmínečně a nekompromisně trvat na tom, že konstrukce poválečného uspořádání v Evropě je nedotknutelná jako celek i v jednotlivostech. Tvoří to­tiž strukturu, jejíž jednotlivé části se navzájem podmi­ňují a doplňují. Každá dílčí změna by znamenala zhroucení všeho ostatního, konec celé soustavy. Při­tom jsou právě ty malé, nenápadné, zdánlivě nedůle­žité, podružné, dílčí posuny pro trvání celé struktury velice nebezpečné a mohou se stát precedentem pro posuny další. O nedotknutelnost celé struktury je pak nutno dbát tím spíše, jestliže se už dnes setkáváme s projevy, v nichž je tento celek označován za něco, co už je překonané a mělo by se přebourat!

Konstrukci Evropy po druhé světové válce tvoří:

  "Prohlášení o porážce Německa a o převzetí svr­chované moci vůči Německu vládami Svazu so­větských socialistických republik, Spojeného králov­ství a Spojených států amerických a prozatímní vládou Francouzské republiky", podepsané v Berlíně 2. srpna 1945. Dále je to "Postupimská dohoda" z 2. srpna 1945. Na jejích ustanoveních týkajících se odsunu Němců nic nezměnila ani "Helsinská konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě". Není tedy možno ani z jejích dokumentů odvozovat nějaké právo odsunutých Němců na návrat.

Dalším pilířem evropské konstrukce je "Dohoda ví­tězných mocností o reparacích od Německa, založení Mezispojeneckého reparačního úřadu a vracení měno­vého zlata", podepsaná v Paříži 21. prosince 1945. Tento smluvní dokument zakládal naše právo (do­konce nám to přikazoval jako povinnost) konfiskovat majetek tzv. sudetských Němců a zároveň nás zavazo­val přijmout opatření, aby tento konfiskovaný majetek "nemohl znovu upadnout pod německou kontrolu". Přitom neměl být tento konfiskovaný majetek započí­táván do reparací, na něž měla Československá repub­lika nárok.

A konečně je to "Smlouva tří západních velmocí se SRN" ze dne 26. 5. 1952. SRN se jí vzdala nároků na německý majetek, který byl zkonfiskován jako součást příštích reparací, a zavázala se nepřipustit nároky a žaloby proti osobám, které tento konfiskovaný maje­tek převzaly nebo nabyly.

Táž "Smlouva tří západních velmocí se SRN" z 26. 5. 1952 zavázala SRN k odškodnění dřívějších vlastníků konfiskovaného majetku. K tomuto odškod­nění také došlo, takže tzv. sudetští Němci byli již od­škodněni. Každý dostal v padesátých letech zhruba 8 500 marek.

K těmto mezinárodním smlouvám je třeba připočíst naše vnitrostátní normy, jež byly přijaty v souvislosti a ve shodě s nimi a k provedení těchto mezinárodních závazků v našem státě. Patří sem tedy i ty dekrety pre­zidenta Beneše (č. 4/1945, č. 100/45 a č. 108/1945), jejichž zrušení by chtěly některé německé kruhy do­sáhnout, přestože k jejich jednostrannému zrušení ne­máme vzhledem k přijatým mezinárodním závazkům ani právo.

Otřesení těchto pilířů poválečného uspořádání v Evropě je nutno bez diskuse odmítat, ať by měl ta­kový pokus jakoukoli podobu.

Jak napsal Pavel Winkler v Lidových novinách 20. 7. 1993, "mezi Českou republikou a Spolkovou repub­likou platná smlouva o dobrém sousedství a přátelské spolupráci ze dne 27. února 1992, správně interpreto­vaná, nepřipouští vůbec žádná jednání - ani dialog, ani rozhovory - o sudetoněmeckých požadavcích. A to ani neoficiální, ani na úrovni vládní, ani na žádné jiné úrovni“.

4. Ve věcech týkajících se bývalých našich Němců nevstupovat do žádného pouze dvoustranného jednání, ani oficiálního, ani neoficiálního. U spořádání těchto věcí vzešlo z rozhodnutí vítězných mocností, je sou­částí poválečného uspořádání v Evropě a je záležitostí všech, kdo konstrukci poválečné Evropy vytvořili.

5. K bezpodmínečným příkazům české politiky patří i trvání na nulitě "Mnichovské dohody" od sa­mého počátku. Jinak totiž ani "deklarace" nic nevy­řeší, nebude znamenat ani tečku, ani tlustou čáru a německá strana se bude kdykoli moci vrátit ke vzná­šení nároků, které by se opíraly o platnost "Mnichov­ské dohody" od jejího uzavření až do 15. března 1939. Bez výslovného německého uznání nulity "Mnichovské dohody" od samého počátku byli bychom i po pří­padném vyhlášení "deklarace" znovu tam, kde jsme nyní, vystaveni stále znovu nárokům bývalých českých Němců na odškodnění. Tak zvaná "tlustá čára" musí zůstat cílem naší politiky.