České národní listy

Jak opětně se pan Daniel Herman k funkci a k vysokým uznáním dostal

Bylo mi ho až líto, jak se k němu někteří lidé chovají, starému dobráku. Když byly volby do poslanecké sněmovny kandidoval za KDU, ale … zvolen nebyl. A tak se rozhodl kandidovat do Senátu. A snažil se, jak mohl. Výsledek však byl stejný. Senátorem se nestal.

A tak nějakou dobu se mohl soustředit na funkci předsedy Sdružení Ackermann – Gemeinde, jíž, samozřejmě velmi úspěšně, vykonává několik roků. Místo vděku za to sklízí od některých „nelidů“ jen kritiku. Dokonce někteří z nich svého času tvrdili, že je velmi blízce spřízněn se „sudetoněmeckým landsmanšaftem“ přes mnichovskou Ackermann – Gemeinde.  Jako kdyby nevěděli, že mnichovská a pražská AG jsou samostatnými spolky. Že pořádají společné sjezdy, na nichž volí společné spolkové vedení, přece nic neznamená. Důležité je, co si napíši do stanov. I do Bavor si mohl pan Herman zajet. Je tam známou veličinou. Jeho projev, který v r. 2016 pronesl na sjezdu tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu, jej kvalifikoval do extra ligy  sudetomilů. Jeho „vážení krajané“ dovedli ocenit   zvlášť vstřícná slova na jejich adresu.

Samozřejmě  doma, v ČR, byl pan Herman hodnocen jinak. Proto ty jeho neúspěchy v dvojích volbách, proto ta delší prodleva, než opět nějakou funkci nabyl. Dalo by se říci, že doma prorokem se nestal a ani jím být nemůže, spíše naopak. Ale přesto, jak dnes můžeme vidět, nějaká dobrá duše se vždy najde, aby pomohla panu D. Hermanovi do křesla. Kdo byl tím dobrákem? No, přece paní Helena Válková z ANO, kolegyně pana Hermana z Česko-německého diskusního fóra. V současnosti tato dáma, která se již dříve proslavila nejen výrokem, že Čechům se za protektorátu  tak moc nestalo, je vládní zmocněnkyní pro lidská práva. Nominaci pana Hermana do funkce člena Rady vlády pro lidská práva navrhla právě ona. A vláda návrh schválila.

Máme se od pana Hermana opět na co těšit. Na štěstí snad již žádný prasečák za půl miliardy nemůže koupit, neexistuje totiž. „Potěšil“ nás však tím, že se bude věnovat především romské problematice. Zaměří se, podle vlastních slov, však i na pronásledování  členů duchovního hnutí Fa-lun-kung a pronásledování křesťanů v Číně.  Je nám však velmi líto, že nemluvil o diskriminaci a násilí  vůči křesťanům i jinde ve světě, jež v poslední době roste. Vzhledem k tomu, že pan Herman není sinolog, doufáme, že svou pozornost upne i na jiné křesťany, kteří pro svou víru ztrácejí i životy. Z některých statistik se můžeme dozvědět, že v dnešním světě, že právě křesťané patří k těm nejpronásledovanějším. Kvalifikace pan D. Hermana, vystudoval teologii, je pro to jako stvořená.

Lze se však důvodně obávat, že v jakékoliv funkci bude pan Herman zanechávat  své těžko smazatelné stopy. Tam, kam šlápne, vše dobré zadusí a růst plevele povzbudí. Jak by bylo od něj šlechetné,  kdyby se konečně začal živit vlastní prací „na vlastní noze“ a přestal vyhledávat další a další funkce, zabezpečující mu vysoký životní standard. I v Česko-německém diskusním fóru je pater vyklouzl  jako doma. Ani zde nejsou  ve středu jeho zájmu české národní a státní zájmy. Ostatně, jak by také mohly být, když desetiletí o ně nedbá a prosazuje obvykle řešení je poškozující.

Abychom se pana D. Hermana přece jenom zastali, odmítáme tvrzení, ať již to říká kdokoliv, že kozel se stal zahradníkem. Je to jasné i z logického hlediska. Návrh udělat z kozla zahradníka by naše vláda přece nikdy neodsouhlasila.

Ale ať již je tomu jakkoliv, souhrnně můžeme  říci, že tento pán není z nás a s námi nikdy nebude. Vezměme tuto skutečnost na vědomí a přestaňme si o něm dělat iluze.

O co méně vážený  je pan Herman u nás, tím více si ho považují Němci. Od prezidenta SRN dostal pan Herman  vysoké vyznamenání a v nedávných dnech mu B. Posselt předal Evropskou cenu Karla IV, nejvyšší ocenění tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu.

A tak pan Herman posílen na duchu se kaje za údajné zločiny našich předků a pláče nad  utrpením námi vyhnaného německého obyvatelstva z Československa. V tom spočívá, jak jsme přesvědčeni, jeho úloha nejen v současnosti, ale i v blízké budoucnosti.

J. Kovář