České národní listy

Jižně před Moskvou-Tulou se fronta zastavila a my začali ustupovat – tedy stahovat se do lepších pozic, až jsme se dostali do Kalugy, kde nás Rusové obklíčili.

Na to vše nerad vzpomínám. Asi dva měsíce jsem se nemohl vyzout z holínek. Byly mi těsné, v dešti a blátě namokly a už to nešlo. Jak přišly mrazy, tak to bylo ještě horší. Kde se udělaly v ponožkách díry, tak tam mi prsty namrzly. Rusové, kde jsme zrovna spali, mi boty zezadu rozřízli, jim zůstaly boty a já od nich získal výměnou teplé bačkory z hadrů. Lékař mi napsal poukázku k transportu a poslal mě s kolonou ruských saní do Trozkoje na nádraží. Tam nás naložili do dobytčáků do slámy a jelo se domů. Jelo se je nadsazený výraz, více se stálo než jelo. Byli tam s námi těžce ranění, kteří cestou umírali. První větší lékařské ošetření bylo až v Katovicích, kde byl přistaven lazaretní vlak, „saniťák“, proti dobytčákům nepředstavitelný luxus, lékaři i sestřičky v bílém. Přece nás nemohli vést přes Německo v dobytčácích. Cesta vedl přes Ostravu, Prahu s cílem sever Německa až k Hannoveru. Podařilo se mi vystoupit v Praze spolu s Rakušáky, kteří chtěli být co nejblíže k domovu. V nemocnici na Smíchově Na Santošce byly samé omrzliny. Tam mi došlo, že jsem dopadl velice dobře. Lidem odpadávalo zmrzlé maso, z ran trčely černé kosti a i ty odpadávaly. To vše doprovázel hrozný smrad, že na pokojích nebylo k vydržení. Já měl omrzliny I. a II. stupně, takže i maso zůstalo. Teprve v nemocnici jsem poznal, proč jsem měl přilepené spodky. Nohy jsem měl plné droboučkých střepin. Vážil jsem pouhých 52 kilo. Na frontě se nemarodí, tam jsou jen živí a mrtví. Na Velikonoce jsem byl již natolik dobrý, že mne z nemocnice propustili. Jel jsem do Retzu, i když jsem tam úředně nepatřil. Na bráně kasáren na mě řval cvičitel, že jsem jej nepozdravil a skoro se uřval, když jsem ho ignoroval. Tito cvičitelé byli na frontě, kam museli nováčky doprovodit, ti největší zbabělci. Z krytu se neodvažovali vůbec vylézt.

Dostal jsem týden dovolené a směl jsem k rodičům do Znojma. Na hlavě se mi dělala boule a hlava moc bolela. Ve znojemské nemocnici mi vojenský lékař bouli rozřízl a vynadal střepinu, o které jsem nevěděl. Do kasáren v Retzu jsem se vrátil s hlavou v obvazech. Rána na hlavě se nelepšila, proto ji lékař znovu otevřel a vynadal dva kousky zapomenutých vlasů, které byly tlusté jako sirky, pak se rána zahojila. Našim úkolem bylo zdokonalení v morseovce a příprava na nasazení do Afriky. V říjnu 1942 nás přeložili do Grafenvohru, kde se sestavovala jednotka pro Afriku.

Dál musím být ještě stručnější, i když je to těžké. Prosinec 1942: přes jižní Tyroly do Neapole, konvojem do Regia, trajektem do Messiny na Sicílii. Radisté čekali v Palermu na letadlo.  – kvůli korozi nesměli být přepraveni na lodích. Naši piloti létali za světla těsně nad vodou, aby nás neobjevili Angličané, Italové zase hodně vysoko. V Bizertě, kde jsme měli přistát, byl zrovna nálet na letiště, tak nás vyházeli bez zastavení za pojíždění, zázrakem jsme všichni přežili. Do Fochových kasáren jsme dorazili po šílené jízdě v noci zrovna na oslavu Silvestra. Byli jsme první němečtí vojáci v Tunisu. Dostali jsme auto s vysílačkami a jeli do Edi-Khila – sídla naší jednotky. Byla to zase poziční válka, jakou jsem znal z Ruska, přesto něco úplně jiného. Za zmínku stojí, že mezi frontami byly vinné sklepy, vlastně něco jako nádrže s červeným vínem, u kterých se v pohodě scházeli naši vojáci s Angličany, něco jako o přestávce (vína bylo moc).

U jednotek nebyl o nás radisty zájem, nechtěli nás mít blízko sebe. Angličané dokázali každou vysílačku snadno zaměřit, a když neposlali letadlo, tak to místo aspoň ostřelovali. Proto jsme museli být dál od jednotek a k vysílačce natáhnout telefonní dráty.

Opakovalo se Rusko. Opět jsme hledali stále lepší pozice, až jsme 9.5.1943 kapitulovali. Konečně konec střílení, granátů a strachu. A válka, to je stres a strach.

Přijel americký džíp se čtyřmetrovou anténou, udal nám směr ke sběrnému prostoru a odjel. Morálka se uvolňovala. Na daném místě jsme usedli. .

Američané kolem nás postavili plot a byli jsme v zajetí, ale bez našich velitelů, kteří se vypařili. Těšili jsme se, že rozbijeme hubu FF Banerovi, který jako zásobovatel kradl mužstvu čokoládu z přídělů, ale zmizel. Tábor byl u Béja, blízko Bizerty. Následovalo: nákladními auty přes pohoří Atlas do přístavu Bone, zde nás naložili na nákladní loď (normálně přepravovala uhlí), kde jsme mohli jen stát a byli po kotníky v uhelném prachu, nešlo si sednout, nebylo místo. Hlídali nás Marokánci.

V Oránu nás úplně vyčerpané a nevyspalé chemicky odvšivili (ač jsme vši neměli) a do rozkroku foukli DDT, tím jsme byli úplně ozdraveni. Následovalo nalodění do zaoceánského osobního parníku – jako do luxusního hotelu. Projeli jsme Gibraltarem, připojily se další lodě a celý konvoje vydal do Ameriky. Přistáli jsme v Bostonu 1.6.1943. Odtud vlakem napříč Amerikou do Camp Forrestu – mého prvého zajateckého tábora od 14.6.1943. V tomto táboře jsem byl přes rok. Občas nás vyslýchali. Jednou se mne ptali, jestli bych nechtěl vstoupit do československé vojenské jednotky, kdyby se nějaká utvořila. Moc mne to překvapilo a já souhlasil. 2.8.1944 přišel na náš barák americký voják a zkomoleně se ptal na moje jméno. Měl jsem se ihned zabalit – stál u mne a popoháněl mě – ani jsem se nemohl rozloučit s ostatními a už jsem tábor neviděl. Z celého tábora jsme byli čtyři. Vlakem se dvěma strážnými do Faietville N.C., kde byl německý zajatecký tábor Forst Bragge. Pro nás udělali oddělenou část – Němci nám nadávali do zrádců. Tak takhle se začala sestavovat československá vojenská jednotka. Dva, co přijeli se mnou, byli vídeňští Češi, co měli ve vojenské knížce „Čeche,“ ten čtvrtý se jmenoval Houský, říšský Němec – jeho otec byl v Praze ředitelem státní banky. Celkem se nás tam sešlo asi 50 lidí. Nikdo s námi nemluvil, nejednal, nikdo nás nenavštívil, nic se nedělo. Po dvou měsících „séparé“ oddělení zrušili a nás strčili mezi ostatní německé zajatce. Moc nám to pomohlo, na nejhorší táborové práce určovali nás. Postupně jsem prošel několika tábory. V posledním táboře Camp Jack Sonville bylo samozřejmostí kino a večery věnované kultuře a kurzům. Mám dva certifikáty z kurzu Amerikan Cicias a Amerikan History z 31. prosince 1945. Pro Ameriku ještě válka neskončila – bojovalo se v Pacifiku s Japonci, pak padla první a po ní druhá atomová bomba a válka skončila.  Nás začali přesouvat z tábora do tábora na sever k severním přístavům. Posledním byl Camp Shanks N.Y., odkud nás pustili ze zajetí, to bylo 30. května 1946. Vrátili mi vše, co mi v Africe odebrali, i vojenskou knížku i náramkové hodinky, co už v Africe nešly a které jsem dostal k biřmování. Za práci v zajetí jsme místo peněz dostávali bločky různých hodnot, které v kantýně platily jako peníze. Před odjezdem nabídla kantýna hodně zboží, včetně šperků, hudebních nástrojů, textilu apod. Každý táhl plný kufr a lodní pytel, věřili jsme tomu, že to dotáhneme až domů. Následovala cesta lodí přes moře do Le Havru, auty do tábora v blízkosti Paříže. Zde jsme dostali propouštěcí vysvědčení nahrazující osobní průkaz. Byli jsme tu asi týden, ven jsme nechodili, Francouzi nás nenáviděli, pokřikovali na nás BOŠ (prasata). Přesun vlakem: další tábor byl už v Německu u Mnichova, byl to sběrný tábor (Poláci, Rumuni, Slováci, Češi). Z Československa tam úřadovala repatriační komise, přiznali, že docházelo k přestupkům, ale že už je to překonané a že nás republika čeká a že nás potřebuje. Trvalo skoro tři týdny než se podařilo dát dohromady vlak – známé dobytčáky. Byli jsme rádi a měli radost, že konečně jedeme domů.

Na prvním českém nádraží vagóny zvenčí uzavřeli a byl zákaz vystupování. Poznali jsme, jaký to byl na nás podvod. Na nádraží v Plzni jsme všichni vystoupili, každý se svými zavazadly. Do tábora se šlo pěšky asi 4 km. Kdo neunesl, dal zavazadla na vůz, co jel za námi. Tábor se jmenoval Na zastávce (!). Dorazili jsme po půl noci, museli jsme odevzdat všechny věci kontrole, nařídili nástup (bylo nás 50) a nastoupeni v pozoru jsme čekali do dvou hodin odpoledne, než začal výslech. Bylo vedro a řada nevydržela a popadali. Každého se ptali, zda je Čech nebo Němec. Byli mezi námi i funkcionáři německých sociálních demokratů, kteří bojovali proti SdP a věřili, že se jim nic nestane. Většina z nás byla ze smíšených manželství – žádný se nedal k Wehrmachtu dobrovolně.. Za odpověď „Jsem Čech“ jsem dostal pořádnou facku. Myslel jsem, že dopadnu lépe za odpověď jsem Němec. Jenže jsem dostal takovou, že mi odletěly brýle, všiml si toho jeden strážný, tak šel a brýle rozšlápl. Po tomto fackovacím uvítání nám vrátili věci, jenže kufr prázdný a lodní pytel splasklý. Přišel jsem nejen o vojenskou knížku, nejdoucí rozbité hodinky, osobní průkaz a propouštěcí vysvědčení, ale hlavně o sešity, moje deníky, kde jsem si od počátku dosti podrobně zapisoval vše, co jsem viděl a prožil (všechny zážitky z Afriky, Ameriky a cestování).

Denně nás vodili do práce. Po cestě do plzeňského pivovaru, kde jsme čistili sklepy, nás vyzuli z amerických bot výměnou za jejich rozbité. Toto se opakovalo i další dny, kdy opět přišli v rozbitých a vyzuli další. To samé se dělo s oblečením, takže za chvíli jsme vypadali jako pobudové. Bránu do pivovaru skoro 4 m vysokou jsme jak při cestě do práce, tak z práce museli přelézat, zatímco strážní prošli brankou a bavili se „cvičením opic“. Práce nebyla špatná, jídla málo. Horší byl další tábor v Ostravě – úplný stát ve  státě, kde strážní pod vedením velitele tábora vládli neuvěřitelně surově. Pro ilustraci poměrů v táboře tento příklad: Mezi námi byl poslanec německé sociální demokracie z první republiky. Jeho žena a dcera si jej přišly vyzvednout, protože se rozhodly odstěhovat se do Německa - jako antifašisté.  Strážní je doslova bičem hnali od brány, plačící a v šoku z tohoto jednání. Druhý den se vrátili s příkazem k propuštění podepsaným samým prezidentem Benešem. Zrovna jsme byli po snídani a nastoupeni k odchodu do práce. Aby ženám velitel dokázal, kdo tady poroučí a je tady pánem, dal donést lavici, přivlékli poslance, strhli košili, dva strážní jej přidržovali a třetí důtkami zbičoval do krve. Ženy i my se na to museli dívat a velitel řval: „Tady nemá nějaký Beneš co nařizovat, tady rozhoduji jenom já.“ Pak jsme sfárali a s námi i zbičovaný poslanec. Po vyfárání jsme se dozvěděli, že přijelo vojsko, obstoupilo tábor a donutilo velitele sfárat, přivést poslance, umýt jej a ošetřit a předat rodině. Za tříleté mé putování po táborech jak v Evropě, tak v Americe jsem se nesetkal s tak surovým terorem - to až doma.  

Dostal jsem pozvání do Znojma před „očistnou komisi“ – dali mi dva dny k vyřízení a pak jsem konečně jel. Po šesti letech jsem se setkal s rodiči. Komise zasedla vedle obchodního domu Baťa v bývalém okresním hejtmanství. Sedělo tam asi šest „soudců“. Komunisty zastupoval nějaký Zejda a Nejezchleb, kterého jsem znal už z první republiky. Když přišel Hitler nechal se přejmenovat na Vach – po manželce. No a teď tady sedí a znovu se jmenuje Nejezchleb. To bylo i přes všechno, co jsme prožil, příliš, a tak jsem ze Znojma docela rád a otřesen odjel zpět do tábora.

V dole jsem pracoval až do 25.9.1946, kdy mne ze zdravotních důvodů (další zhoršení zraku) museli propustit. Ve Znojmě jsem se hlásil na pracovním úřadě, byl za Michalským kostelem v budově, kam jsem chodil do německé obchodní školy. Nezajímalo je, co umím, jaké mám školy, potřebovali pomocnou sílu k pokrývačům, tak bylo přes můj zrakový handicap rozhodnuto. Zachránil mne pan Stáňa, poslanec lidové strany, který „zabral“ v Oblekovicích zlatokopy vydrancovanou usedlost po Němcích, kde začal hospodařit. Měl nárok na pomocníka. U něj jsem pracoval do podzimu 1947, kdy jsem přešel ke stavitelovi Smejkalovi a dělal na různých stavbách, později v kanceláři – mzdy a rozpočty staveb. Stále jsem byl veden jako dělník, neboť jsem pořád neměl vyřízené občanství, o což se docela úspěšně staral Bohuš Klempa. Pro představu o bezmocnosti jednotlivce proti zlobě a bezmezné sobeckosti spojené s úřední byrokracií – tato strohá fakta:

- 2.7.1946 podal můj otec za mne žádost o udělení osvědčení o národní spolehlivosti,

- 24.10.1946 nevyhověla rada ONV žádosti o udělení osvědčení o národní spolehlivosti,

- 14.11.1946 odvolávám se proti výměru ONV,

- 26.2. 1947 předvolání k výslechu soudu,

- 23.4.1947 Krajský soud ve Znojmě uvědomuje, že zastavil trest, říz. vedené proti mně,

- 3.5.1947 obsílka k trestnímu řízení k referátu národní bezpečnosti,

- 7.5.1947 trestní nalézací komise mě osvobozuje,   

 -7.7.1947 žádost na Zemský nár. výbor o vystavení vysvědčení národní spolehlivosti,

 -20.7.1948 ONV – bezpečnostní referát zahajuje revizi trestního řízení,

 -11.10.1948 předvolání na bezpečnostní výbor k trestní nalézací komisi (ta mě 7.5.1947          osvobodila,

 -12.10.1948 ONV – trestní nalézací komise mne zase osvobozuje,

 -26.4.1949 Krajský NV ukládá ONV ve Znojmě, aby vystavil přímo osvědčení o čsl. státním občanství, protože jsem se k německé národnosti vůbec nepřihlásil.

Tolik k mému vyprávění o životním příběhu jednoho obyčejného znojemského Čecha, v té době kluka, který nechtěl být ani Němcem, ani vojákem, ale přesto z něj udělali nejen vojáka, ale i nedobrovolného cestovatele po té šišaté zeměkouli. Svým způsobem jsem měl štěstí, protože jsem přežil, vrátil se domů a přes všechnu zlobu se dočkal vrácení cti  a češství. Byli další, nejen ze smíšených manželství, ale i z českých manželství, kteří jako vojáci nepřežili – nevrátili se. O těchto svých občanech republika a její učebnice mlčí.

Q. K. Znojmo, narozen 31.10. 1921