České národní listy

Jak nás oslovuje aktuální minulost III

Rusko v troskách

(Výňatky z knihy, Praha,1999)

Alexandr Solženicyn

Přízrak SNS

Neřízený rozkol proběhl podle nepřirozených, etnicky nezdůvodněných administrativních hranic (leninsko-stalinsko-chruščovské dědictví), hranic, na něž Západ, který to vše sledoval s ještě méně zdůvodněnou důsledností, ihned uplatnil záruky helsinských dohod. A ruské vedení v srpnu a potom v prosinci 1991 spěšně a poslušně kapitulovalo … a nechalo za hranicemi nového Ruska s lhostejnou lehkomyslností téměř stejný počet ruského obyvatelstva, jaký ztratil celý Sovětský svaz za druhé světové války.

V jednadevadesátém byla promarněna, pokud ještě existovala, jediná zdravá perspektiva – reálné a vzájemně pevné propojení  tří slovanských republik s Kazachstánem do jednoho federativního státu („konfederace“, to je dým), kterýžto čtverný svazek  by už nikoho dalšího nepřijal. Za takového spojenectví by ruský lid, stejně jako ukrajinský, nebyl rozdělen (ty, kteří zůstali v dalších republikách, by bylo fyzicky možné přijmout jako přesídlence). A teď v sobě na amorfních zasedáních SNS vedení Ruska nenachází odvahu mluvit jednoznačně alespoň o zárukách pobytu ruského obyvatelstva v těch novostátech, kde se jako sousedé v jednom okamžiku změnilo v „cizince“. Vedení většiny odštěpeneckých republik si zatím naráz osvojilo ostře nacionalistickou ideologii (čímž jsou Rusové sraženi na úroveň občanů druhé kategorie a někde jako v Uzbekistánu, jsou i hrubě ponižováni). Vedení Ruska naproti tomu ze všech sil pečuje  o to, aby neuvízlo  v jakékoli odchylce směrem k zájmům Rusů, dokonce se snaživě vyhýbá samotnému slovu „Rusové“ – vždycky „Rossijané“. Ruskému etniku se žádná podpora ze strany Ruska okázale neposkytuje.

Ve dvaadevadesátém nebo třiadevadesátém roce se snad mohly ještě živé vazby mezi republikami rozvinout v nějaké sjednocení. Ve všech jižních republikách vládl například silný pocit, že struktura soudobé civilizace k nim přišla právě z Ruska (všechny byly krmeny z rozpočtu RSFSR a do jejich zprůmyslnění bylo vloženo mnoho kvalifikovaných ruských sil). Tenhle pocit byl však potlačen zjevně slabomyslným zničením Ruska, od něhož se pak všechny ty republiky odvracely buď směrem k Západu, nebo směrem k bohatému islámskému Východu. Už ve čtyřiadevadesátém SNS očividně nevzbuzovalo žádné naděje na dlouhověkost, na reálný život.  Rusko tam soustavně ztrácelo své výchozí pozice, zatímco jeho prezident dál monotónně činil prohlášení  hned o „našem strategickém kurzu směrem ke spojenectví SNS“, hned o „příznivých podmínkách pro integraci SNS“, hned (1996) že „snad se bude chtít připojit i Pobaltí“. Jak skrovným rozoumkům posluchačstva byla taková ujištění určena?

Co je ve skutečnosti SNS v tomto uplynulém šestiletí?

V různých formách přímých dotací, úvěrů a nekonečného „prodeje na dluh“ nebo dodávek ropy a plynu za ceny třikrát i pětkrát nižší než světové na sebe Rusko v těžkých objemech vzalo vydržování tohoto SNS (a vydržuje samotný jeho aparát).  Čísla k tomu byla uváděna různá, ale všechna v nemálo miliardách dolarů – jeden z našich krátce se mihnuvších ministrů financí (Boris Fjodorov) tvrdil, že Rusko odevzdává SNS 21% svého národního důchodu.

Cizinci během čtyřiadvaceti hodin

„Rus, jeď do svůj Rusko!“ „Táhněte, než vás všechny podřežeme!“ „Vypadněte z naší země, vy proklatci!“ A ve Střední Asii zaznělo i takové heslo: „Zůstaňte tady, potřebujeme otroky.“ Urážky na ulici, v tramvaji, obtěžování žen na nejfrekventovanějších místech. Od Rusů z asijských republik jsem o tom dostával hodně dopisů už ve Vermontu, mnohem víc potom v Rusku.

Žili tam odjakživa, tam, kde strávili oni sami nebo také jejich otcové a dědové celý život, a jednoho dne, když se ve vlastních domovech probudili, se náhle dozvěděli, že bydlí za hranicemi jako nežádoucí, odstrkovaní a dokonce nenávidění cizáci. Jak může člověk něco takového strávit? Jak to má vstřebat srdcem, hrudí, hlavou? Sovětské „přátelství národů“, na které jsme slyšeli tolik ód a balad, v jediném okamžiku vycenilo zuby zášti, která byla potlačována, ale jak je vidět, nikdy neuhasla. (A hlouběji do historie: ani za staletí společného života jsme si tedy nedovedli získat náklonnost těch východních národů. A je to vůbec možné? Vidíme snad na zeměkouli hodně takových příkladů? To dobré lidi přijímají jako samozřejmost a lehko zapomínají, to špatné rozněcuje pocit národnostní ublíženosti.)

Kdo byli ti naši krajané na okrajových územích? Pocházeli z lidí evakuovaných nebo vyslaných jako nejlepší pracovníci: iniciativní, nápadití, profesionální, byl mezi nimi nadprůměrný podíl odborníků. To oni přinesli na tato území vědu a vysokou kulturu, to oni tam rozvinuli veškerou techniku a zprůmyslnění.  (V Tádžikistánu podle oficiálních sovětských údajů po revoluci „stoupla výroba 210krát“. Ať už se to počítá jakoukoli metodou, z ničeho vytvořili všechno.) Patřila k nim také spousta „rozkulačených“ vyhnanců a jejich potomci, rozhodně ne nejhorší pracanti, nijak líní, pilní, nepijáci. (Vzpomínám si na republikovou onkologickou nemocnici v Taškentu, kde jsem ležel: vždyť ta celá stála  jen na ruských přesídlencích a vyhnancích.) A teď se vzedmula vlna proti nim: vytlačují je, odebírají jim byty a pozemky a smějí se jim, že je Rusko nechalo na holičkách. Všude je vystrkují z míst dobře placených na špatně placená. Na ruském hřbitově v hlavním městě Taškentu dokonce lámou plůtky kolem hrobů a ničí nebo kradou pomníčky. Ruskou mládež tvrdě odtlačili od vysokých škol, ruské základní školy se omezují nebo vůbec zavírají. Ruský jazyk je vytěsňován, dějepis se přednáší podle výkladu  „titulního“, tedy hlavního místního národa. A roky mezitím ubíhají, už uteklo sedm takových let. Za chvíli to bude celý žákův školní život, a takových ruských žáků jsou v SNS miliony.

A navíc (znám nemálo takových případů): „cizincům se přestává vyplácet důchod vydělaný v jednotném SSSR, ale v jiné republice.“ „Byl vám přidělen v jiném státě, tam si ho také vyzvedávejte.“ (A jestli ho dostává tady a odjíždí, nedostane na svůj důchod potvrzení.) Nevyplácí se ani odškodné rehabilitovaným bývalým vězňům a vyhnancům. „Byl jsi souzen jinde než v naší republice, tak tam ho máš dostávat.“

Dokonce i z dopisů jsem slyšel slzy. Za co to takhle schytali (a s takovou náhlou tvrdostí?). Vlast se jich zřekla – za co? Pořád, pořád doufají v záštitu ze strany Ruska… Nadarmo. 

Jedni, od počátku deprimovaní, zůstali a snášejí vše až do konce, opuštění a ponížení s údělem, že jejich děti se budou učit v cizím jazyce. V jiných zaplála přirozená touha odjet do Ruska. Vrhli se k nově jmenovaným ruským velvyslancům a konzulům a narazili u nich na neprostupnou lhostejnost. Získat ruské občanství? Úřední průtahy jsou nekonečné, takže je lepší to risknout a vydat se do Ruska bez občanství. Mají tedy jednat sami, prodat byt (ty se okamžitě zlevnily)? V některých republikách jim zakázali je prodávat. Vyměnit tedy větší za menší, aby zdarma pak vyklízeli ten menší? Zakázali jim byty i vyměňovat. Úřady jim bránily i v objednávání kontejnerů pro přepravu vlastních věcí, pak jim zakázaly vyvážet nábytek. Ten je majetkem republiky. „Pojem ´osobní´majetek neexistuje“, zněla odpověď Turkmenie. A dodejme ještě, že v některých republikách, jako v Ázerbájdžánu, Kirgizii, Tádžikistánu nebo Kazachstánu, vybuchovala „ohniska napětí“, docházelo k bratrovražedným masakrům, násilnostem, požárům, a tyhle ohnivé víry samy nutily lidi k jejich odjezdu. A kdepak v republikách Zakavkazska nebo Střední Asie není nějaké to „ohnisko“? Pro Rusy tam přestalo být, není a nebude místo a odstěhovat je to nejpřirozenější východisko. Však statistika ukazuje, že stěhování Rusů ze Zakavkazska začalo a probíhalo už od šedesátých let. Dokonce v osmdesátých už se odstěhovala pětina. Je to proces historicky neúprosný. (Už v roce 1937 jsem v Gruzii slyšel hořké stížnosti Rusů, jak je Gruzíni utlačují a dovolávat se spravedlnosti je nemožné. A v Kazachstánu jsem viděl podobnou situaci: domoci se soudně pravdy proti Kazachovi je vyloučeno.) Od druhé poloviny sedmdesátých let začal odliv Rusů i ze Střední Asie. Z Tadžikistánu, tak vytrvale a nesmyslně hájeného našimi pohraničníky, neutekli už z Rusů jen staří a chudí, jenže těch my si nemáme čas všímat, tam žít nebudeme. Kdyby tohle ruské úřady pochopily, možná by byl osud milionů snazší.