Jak nás oslovuje aktuální minulost I
Jak nás oslovuje aktuální minulost I
Rusko v troskách
(Výňatky z knihy, Praha,1999)
Alexandr Solženicyn
Vždyť Spojené státy daly své „obkličovací úmysly“ proti Rusku jasně najevo: na vrcholu jednání o NATO vřelé vojenské sblížení s Ukrajinou, v srpnu 1997 manévry amerického námořnictva v Černém moři u krymského pobřeží (za účasti tureckých námořníků; ani ne tak praktický krok jako symbolická historická ukázka vrcholného ponížení Ruska. A proč už rovnou ne v Azovském, však tam jsou „ukrajinské“ břehy), cesta generálního tajemníka NATO hned do Zakavkazska, hned do Střední Asie, opět za účelem navazování vojenské spolupráce Severoatlantické aliance se středoasijskými státy. Není to snad dost výrazné a dost varovné? A nejvíce z nové situace vytěžilo Turecko.
Rozšíření NATO na východ (a podstata není v Česku, Maďarsku, Polsku, ale v expanzi do Pobaltí, Ukrajiny nebo Běloruska, k Černému a Baltskému moři) by bylo možné, i když obtížné, vysvětlit pouze setrvačností západního vojenského myšlení po tolika letech vedené jakoby „nedovedené“ studené války. Těžko se připouští takový stupeň podcenění nyní chronické slabosti Ruska pro celou dohlednou budoucnost. Pak se ovšem nedá najít jiné reálné vysvětlení než záměr nátlaku na Rusko. Když NATO za své rozšíření o první tři země zaplatí 30 až 35 miliard dolarů, nemůže přece tyto východoevropské spojence získávat pro budoucí těžké konfrontace „severu“ a „jihu“. Do takového konfliktu budou tihle noví spojenci nejméně ochotni se vložit a budou v něm nejméně užiteční! Možná ale budou Spojené státy ještě hořce litovat, že v Evropě tak usilovně vytvářely muslimské bosenské předmostí.
V současné době hýbe veškerou politikou hospodářství, pokud vůbec není jejím jediným obsahem. Hospodářství předmětem této spolupráce není, ale i člověk prostý, vůbec žádný odborník, nemůže pozorovat situaci bez ohromení. Je přece jasné, že Západ potřebuje Rusko technologicky zaostalé. To se programu Mezinárodního měnového fondu tak otrocky podřizujeme z nechápavosti? Nebo se vědomě poddáváme cizím úmyslům? Jak se dá například zdůvodnit, že jsme na tvrdý požadavek MMF zrušili celní tarify na vývoz své nafty a plynu (dodáváme a dodáváme své neobnovitelné nerostné bohatství a připravujeme o budoucnost sebe i své potomky)? A v náhradu za ty obrovské rozpočtové ztráty očekáváme od fondu další droboulinkou almužnu, vlastně ani ne almužnu, nýbrž půjčku na úrok. Která jiná vláda na světě tak hospodaří? Kruté škody pro naše hospodářství, vláda, která se podřizuje omezujícímu, a dokonce ničivému diktátu, a z našich nejvyšších míst slyšíme vděk, že MMF údajně „pomohl Rusku vyhnout se obtížím“. Je to až neuvěřitelné – ten bezmyšlenkový rozprodej národního hospodářství je v Rusku doprovázen ne růstem příjmů, nýbrž růstem zahraničního zadlužení, Rusko je v dluhové jámě.
A celkový efekt globalizace světového hospodářství je takový, že zaostávající jsou odsouzeni k dalšímu zaostávání a postavit se na nohy už nedokážou. Za nějakou desítku let klesneme na úroveň afrických zemí. Však se s námi už i tak jedná. Kontroly nad našimi klíčovými podniky se hned tady, hned tam chápou zahraniční firmy, někdy pod pseudonymem. A přitom je Rusko i v nynějších ořezaných hranicích hospodářsky soběstačné, naše úpěnlivé shánění zahraničních investorů vyplývá z našeho bezbřehého duševního úpadku a zoufalství. (Zahraniční investice jsou přípustné a mohou být užitečné, když je spolehlivě ochráněna domácí výroba a platí přísný zákon o vývozu kapitálu nebo polotovarů.) A naše zapojování do mezinárodního finančního světa nás dosud neotužilé napojuje na cizí finanční krize, kterým bychom se jinak vyhnuli. V hospodářské sféře jsme se bezmyšlenkovitě a s nebezpečnou uspěchaností vrhli do přijímání západních forem života. To je ale nedosažitelné. Cizí styl života se bez bolestného přechodu nedá okopírovat, musí organicky vyplývat z tradic země, Jak říká přísloví, vlastní bolest se cizím zdravím neléčí. Na cestu, která by byla od západní k nerozeznání, se Rusko stejně nevydá, ať se budeme snažit jakkoli.
V Čečensku
Nemnozí v naší zemi si pamatují, a většina to ani nikdy nevěděla, že Čečeni za občanské války podpořili bolševiky při masakrování kozáků. Jim za odměnu a kozákům za trest prováděl Dzeržinskij už počátkem dvacátých let násilné deportace kozáků se Sunžského okruhu a ze středního toku Těreku (pravý břeh) a tyto vesnice se stávaly čečenskými. (Je ovšem pravda, že brzy jakmile se upevnily sovětské pořádky, začala čečenská povstání). V roce 1929 byl Čečensku předán Groznyj, který byl téměř zcela obydlen Rusy a do onoho roku patřil do Severokavkazského kraje. A v roce 1942, když se blížila německá vojska, povstali Čečeni a Ingušové na jejich podporu. To rozhodlo o pozdější stalinské deportaci. V roce 1957 přidělil Chruščov obnovenému Čečensku kozácký levý břeh Těreku. Mnoho Rusů žilo nadále i v pravobřežní stepní části. (Podle sčítání z roku 1989 žilo v Čečensku 0,7 milionu Čečenu a 0,5 milionu příslušníků jiných národů.)
Rozsáhlé olupování a zabíjení nečečenského obyvatelstva začalo v Čečensku už na jaře roku 1991 (a nenarazilo na protiakci Moskvy). Tím spíše se pak čečenští vůdcové a aktivní ozbrojenci chopili šance státního rozpadu na podzim jedenadevadesátého. K moci se dostal Dudajev a vyhlásil nezávislost Čečenska, po níž Čečeni vždy dychtivě toužili. K ničemu nepřipravené a historické myšlení postrádající ruské vedení v Čečensku zbrkle zavedlo válečný stav, vzhledem ke své bezmoci ho však po dvou či třech dnech odvolalo a jen se zesměšnilo. A už tady se vynořuje první hádanka následné tříleté nečinnosti – ruské vojenské velení přenechalo jednostranně vyhlášenému Čečensku hojnou výzbroj všech druhů včetně letectva.
Rozumné východisko jsem viděl v tom, abychom bez meškání uznali nezávislost Čečenska, odřízli ho od ruského těla, poskytli mu možnost vyzkoušet si existenci nezávislé země, ale abychom ho stejně bez meškání oddělili pevným vojenským pohraničním pásmem, přičemž by ovšem levobřežní Potěrečí muselo zůstat Rusku. (Už v 19. století to tak bylo a ještě výrazněji se to projevilo teď: pro Čečeny jsou loupeživé nájezdy s odváděním rukojmích, otroků a stád dobytka něco jako forma výroby, přičemž vlastní hospodaření je na nízké úrovni.) Měli jsme se plně věnovat tomu, abychom z Čečenska přijímali tamní Rusy. …
V samotném Čečensku se mezitím rozpoutal nezměrný teror proti nečečenskému obyvatelstvu a hlavně proti Rusům. Čečeni podle své libovůle Rusy uráželi a ponižovali, olupovali je, zabavovali jim majetek, byty, pozemky, vraždili je, vyhazovali z oken, znásilňovali, unášeli ženy, muže i děti ze školek, mnozí z těch lidí se ztratili beze stopy. „Rusové ven z Čečenska!“ Z Čečenska zazněl nářek, Rusové přijížděli se stížnostmi a klepali na dveře ruských úřadů, ty se ale celé tři roky chovaly neúčastně. Ani administrativní, ani soudní ochrana nebyla nikomu poskytnuta. A o osudu toho půl milionu Nečečenů mlčel celý ruský tisk, nyní tak svobodný, mlčel celé tři roky. Ani ruská televize nám neukazovala žádné srdceryvné scény a mrtvoly. Tři roky! A tři roky tomu shovívavě přihlíželi nejvýznamnější ruští „obránci lidských práv“, kteří tak projevovali chladnokrevnost naší vzdělané vrstvy. (Za celé tři roky vím o jediné zprávě z Čečenska v moskevských novinách: že za prvního půl roku Dudajevova režimu byl každý třetí obyvatel Čečenska vystaven násilí – Expres Chronika, 28. července 1992, samozřejmě nečečenský obyvatel.) Byla to etnická čistka, jak se teď říká. … A jak nevysvětlitelná byla do prosince 1994 nezúčastněnost nejvyšších mocenských orgánů ruského státu! Stejně tak nebyl ničím vysvětlen a zdůvodněn nenadálý obrat a zahájení války proti Čečensku.
Teď chvátáme s úctou tisknout ruku těm, kdo nedávno hrozili Moskvě jaderným masakrem („změníme Moskvu v popel pohrom“) a terorem po všech železnicích Ruska, které by nemělo existovat, protože všichni lidé v Rusku jsou jen jako zvířata. A jak přežili tuto válku ruští přesídlenci z Čečenska? Z největší části byli soustředěni v Grozném a na rozdíl od mnoha Čečenu neměli ani dopravní prostředky, ani peníze, aby odtamtud včas utekli. Z výzvy ruské komunity v Grozném z jara 1995: „Z jedné strany do Rusů stříleli a zabíjeli je Dudajevovi ozbrojenci, z druhé střílela a bombardovala ruská armáda. V Grozném není ani jedna ulice, ulička, park nebo domovní blok, kde by nebyly ruské hroby.“ Ruské noviny však popisovaly a televize ukazovala pouze ztráty Čečenů.
A po kapitulaci na místní Rusy zapomněla úplně i ruská vláda i naše veřejnost, A těch zhruba 40 tisíc Rusů, kteří v Čečensku zůstali, je odsouzeno k vymírání a genocidě. V zoufalství píší: „Rusko na nás zapomnělo. Pomozte nám odstěhovat se.“ Ti, kteří nebyli zlikvidováni za války, teď vraždí po celých rodinách a zabité odvážejí neznámo kam. Důchody se nevyplácejí, ty jdou na „obnovu města“. A my se snažíme zacpat si uši, abychom neslyšeli, že v Čečensku, se kterým podepisujeme dobromyslný mír, jsou dodnes drženi, prodáváni a kupováni ruští otroci, a čečenská vládní moc proti tomu ovšem nezasáhne.
A to ještě není všechno. Vždyť nějakých 200 nebo 300 tisíc Rusů, oloupených žebráků, kterým se podařilo z Čečenska uprchnout a nějak se protloukali za ubohé pomoci ruské imigrační služby, připadlo teď, po ukončení války, ruským úřadům jako nadbytečné a obtížné břímě.
Od začátku roku 1997 přestali dostávat podporu, ztratili nárok na pobyt ve „střediscích dočasného ubytování“ pro uprchlíky a byli vyzváni, aby se vrátili zpět do svého Čečenska. A co Čečensko? To nepokrytě usiluje o spojení s Tureckem, s muslimským světem, vůbec s kýmkoli, jen ne s Ruskem. A trochu to protahuje jenom proto, že od nás očekává miliardové dolarové injekce. … Čečensko se zcela otevřeně, zásadově a důsledně odtrhuje od Ruska, nyní s přívažkem darovaných kozáckých těreckých území, a my teď nemůžeme budovat hranici na Těreku, nýbrž zakopávat se v ploché stavropolské stepi.
Naše vláda obětovala i celistvost i klid Stavropolského kraje a čečenští lupiči bez obtíží každou noc překračují onu pomyslnou, nehlídanou hranici, olupují obyvatele pohraničí a odhánějí dobytek, takže kozáci úpěnlivě volají po zbraních. Chtějí se bránit sami, už bez úřadů, stejně jako s nimi sousedící Dagestánci, před svými kavkazskými čečenskými bratry, kteří jim přinášejí oheň a výbuchy.
