Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak česká vláda jednala o bombardování Srbska.

24. 3. 2020

Jak česká vláda jednala o bombardování Srbska.

 Z pohledu člena tehdejší vlády

 

Ivan David

4. 2. 2019Na Parlamentních listech jsem si přečetl již v perexu, že Štěpán Kotrba „odhalil“ jakou roli při „humanitárním bombardování“ měl v roce 1999 jako předseda vlády sehrát Miloš Zeman. „Nadšeně jásal k našemu vstupu (do NATO) a podporoval válku v Jugoslávii „humanitárním“ bombardováním Bělehradu. To on nevybíravě přesvědčoval sociálnědemokratické ministry, aby souhlasili. To jeho vláda dala nakonec souhlas s přeletem bombardérů“, napsal „analytik“. 

 

Vzhledem k tomu, že stejnou pitomost napsala před lety Irena Ryšánková, Kotrbova životní družka, předpokládám, že „zpráva“ vznikla u nich v kuchyni, možná v ložnici. Nevím, nebyl jsem u toho. Zato jsem byl na jednání vlády, kde se o bombardování rozhodovalo. Napsal jsem tedy patnáct let po události jako reakci na článek Ryšánkové vlastní popis skutečného průběhu jednání. Po pěti letech na něm nemusím měnit vůbec nic. Jednak se stará událost nemohla změnit, jednak nemám ve zvyku si dodatečně „vzpomínat“, jak to bylo jinak, krčit se nebo si „nepamatovat“. 

Jsem rozhodně proti šíření nepravdivých zpráv, ať je šíří kdokoli. Je lhostejné, zda jsou zprávy úmyslně podvržené, nebo jde jen o chybné upřímné přesvědčení vydávané za „zprávu“.

Celý článek je zde:Jak česká vláda jednala o bombardování Srbska Ivan David 21. 4. 2014Vzhledem ke stále se opakujícím nepravdivým tvrzením o souhlasu Vlády ČR s bombardováním v Srbsku, pokládám za vhodné po 15 letech popsat skutečný průběh a okolnosti jednání. 

 

Na jaře 1999 působila v ČR tři čtvrtě roku Zemanova jednobarevná menšinová vláda sociální demokracie. Její jmenování předcházela dohoda Miloše Zemana s Václavem Klausem (ČSSD a ODS) o „stabilním politickém prostředí“, tedy o rozdělení nejvyšších postů v ČR, později známá jako „opoziční smlouva“. Této dohodě je zejména pravdoláskaři naprosto nesmyslně připisován počátek politické korupce. Deklarovaným cílem ODS při umožnění vlády ČSSD bylo „dát ČSSD příležitost, aby se znemožnila“. Tomu odpovídala i do té doby nevídaná protivládní mediální kampaň. 

Vláda tradičně zasedá ve středu mimo týdny, kdy probíhá plenární zasedání Poslanecké sněmovny. V takových případech zasedá v pondělí. Zasedání má na pořadu až několik desítek bodů jednání a trvá od 9.00 do odpoledních, výjimečně až večerních hodin. Vedle toho celkem ojediněle zasedá i v jiné dny, pokud se tak dohodne, například když zůstalo po minulém jednání jeden nebo více bodů, které se nepodařilo projednat, nebo hrozí nebezpečí z prodlení. Jednání vlády jsou zásadně neveřejná, ale pořizuje se z nich záznam. Jednání se vedle členů vlády, které mohou zastupovat náměstci účastní také někteří zaměstnanci Úřadu vlády, Prezidentské kanceláře, Bankovní rady a některých dalších významných úřadů. V některých případech se výjimečně vláda dohodne na „tajném zasedání“ vlády. Tehdy se jednání účastní pouze členové vlády a z jednání se nepořizuje zápis. 

12. 3. 1999 byla Česká republika náhle překvapivě vstoupena do NATO, když předcházelo mnoho výroků od českých i západních politiků, že ČR není na vstup připravena a dosud si nezaslouží tu čest. 

 

Ve třetí čtvrtině března probíhalo ve večerních hodinách „tajné jednání vlády“. Proč bylo tajné si už nepamatuji. Asi ve 22 hodin zazvonil ministru zahraničí Janu Kavanovi telefon. Bylo mu sděleno, že Vláda ČR se má do půlnoci vyjádřit k otázce přeletů letadel NATO přes území ČR a k tzv. „collateral effects“ při leteckých útocích. Tento termín znamená ztráty mimo vojenské cíle, zejména na civilním obyvatelstvu. Volající nemohl předpokládat a také zřejmě nepředpokládal, že právě zasedá vláda. Zjevně předpokládal, že se vláda v tak krátké době nebude moci sejít, a proto stanovisko vlády vyjádří sám ministr zahraničí případně po konzultaci s předsedou vlády a možná s ministrem obrany. Jenže vláda právě zasedala… 

Na tajné zasedání vlády tak přibyly dva nové body jednání. Jednání řídil předseda vlády Miloš Zeman. Postupně se svými stanovisky vystupovali snad všichni přítomní členové vlády s výjimkou Miloše Zemana, který nesdělil svoje stanovisko a na vystoupení členů vlády nijak nereagoval. Rozhodně není pravda, že byl „souhlas vynucený premiérem“, tím méně „pohrůžkami odvolání“, jak bylo uvedeno zde. Členové vlády se vyjadřovali k možným důsledkům kladného nebo záporného stanoviska. Je potřeba si uvědomit, že člen vlády má jinou odpovědnost za svá rozhodnutí než náhodný host kavárny, který se vyjadřuje k politice. Nejde tedy jen o jeho vlastní preference, pocity a dojmy, ale o důsledky pro republiku a také pro politickou stranu a samozřejmě i pro jeho další politickou kariéru člena vlády. 

Pouze ministr kultury Pavel Dostál ve svém mimořádně emotivním vystoupení vytkl celé vládě, že k bodu vůbec diskutuje, když je povinností České republiky k NATO souhlasit s jejími návrhy. Ostatní členové vlády se vyjadřovali velmi zdrženlivě. Protože se půl hodiny před půlnocí diskuse stále nechýlila ke konci, byl ministr zahraničí pověřen, aby sdělil, že si Vláda ČR nárokuje další hodinu navíc, aby mohla dospět k usnesení. 

 

Po půlnoci došlo konečně k hlasováním. V prvním hlasování hlasovali proti ministr školství Eduard Zeman, ministr zdravotnictví Ivan David a ministr práce a sociálních věcí a 1. místopředseda vlády Vladimír Špidla. Hlasování se zdrželi ministr průmyslu a obchodu Miroslav Grégr, ministr zemědělství Jan Fencl a ministr životního prostředí Miloš Kužvart. Ostatní hlasovali pro návrh, tedy aby Vláda ČR vyjádřila souhlas s přelety přes území ČR. V následujícím hlasování o „collateral effects“ hlasovali proti titíž ministři jako v předchozím, nikdo se nezdržel hlasování. K Vladimíru Špidlovi mám z dlouhé řady důvodů negativní vztah, přesto je třeba v zájmu pravdy říci, že hlasoval proti. Ptal jsem se ho, proč tak činí, protože mě to překvapilo, pokládal jsem ho už tehdy za bezskupulózního kariéristu. Sdělil mi, že tak hlasuje proto, že vojenská akce NATO přinese Srbsku na dlouhá léta tragický vývoj. 

K tomu je třeba dodat, že není tak těžké hlasovat proti, když je zřejmé, že návrh stejně projde. Z toho nevyplývá, že v opačném případě by členové vlády hlasovali jinak. Ministr zahraničních věcí Jan Kavan sice hlasoval „pro“, ale následně vyjednal tzv. „česko-řeckou iniciativu“, která měla z diplomatického hlediska svoji cenu. Bylo zřejmé, že orgány NATO neměly v úmyslu dát ČR skutečnou šanci se odpovědně vyjádřit a počítaly s formálním souhlasem. Bylo vysoce pravděpodobné, že nálety v Srbsku se zřejmě budou konat i bez formálního souhlasu, a to s jakoukoli vhodnou záminkou (jak se později potvrdilo při jiných příležitostech). V následujících dnech mnozí komentátoři tepali Vládu ČR za to, že si dovolila návrhy vůbec projednávat a nesouhlasila bezprostředně. Teprve po letech jsem se dozvěděl, že rakouská vláda údajně s přelety nesouhlasila. Dodnes jsem přesvědčen, že vláda měla návrhy odmítnout, když už k tomu, byť omylem dostala příležitost. Veřejná podpora české veřejnosti tomuto kroku by se blížila nule, i když bylo jasné, že bombardování Srbska se obyvatelům ČR velkou většinou nelíbí. Když jsem o několik týdnů později cestoval do Atén, uvízl jsem na letišti, protože doprava byla zablokována miliónovou demonstrací solidarity se Srbskem. Lidé cítili, že jde o Srbsko, ale nejen o Srbsko.
P.S. Z dnešní perspektivy: Zemanova menšinová jednobarevná vláda byla umožněna s tím, že bude zadupána pravicovou opozicí. ČSSD tehdy byla relativně levicová. Ať se nám to líbí nebo ne, politika je umění možného. Politik, má-li být vnímám jako úspěšný, a tedy podporovatelný, nemůže jít do předem prohrané bitvy. Zvedači rukou, kterých je v zastupitelských orgánech nejvíc, nejsou skuteční politici, ale loutky. Je lež, že by Miloš Zeman projevoval ze vstupu do NATO nějakou radost. Dokonce byl jako předseda strany dlouho proti vstupu do NATO. Bylo ovšem brzo evidentní, že se vstupu do NATO nelze vyhnout. Přihlášku podala vláda ODS. Tlak mainstreamových médií, a tehdy jiná relevantní nebyla, byl obrovský. Do NATO jsme byli náhle vstoupeni na počátku roku 1999. Je dnes evidentní, že to bylo v rámci přípravy na zásah v Jugoslávii, tehdy se to jevilo jen jako velmi pravděpodobné. 

Co by se stalo kdyby? Kdyby Miloš Zeman nemlčel a prosazoval odmítnutí souhlasu? Je dost pravděpodobné, že by ve vládě většinu nenašel. Někteří členové mohli věřit, že si souhlasem s bombardováním prodlouží kariéru. Pokud by vláda vyslovila nesouhlas a ministr Kavan by tuto zprávu telefonicky oznámil, je vysoce pravděpodobné – na hranici jistoty, že by k bombardování stejně došlo. Vždyť ani v jiných případech se naší vlády nikdo neptal. George W. Bush při zahájení své války veřejně prohlásil, že stanovisko OSN je irelevantní. Je pro Bílý dům Česká republika relevantnější? Je vysoce pravděpodobné, že by padla vláda. Gross, Buzková a její klika čekali na jakoukoli příležitost a lavírující by se k nim nepochybně přidali. Stanovisko většinové opozice bylo jasné. 

 

Zeman by byl „neúspěšný“ a z Nového Veselí by si již nevrátil. Prezidentem by byl ke všemu ochotný Karel Schwarzenberg, dnes vzdor jeho stavu zřejmě podruhé. A tak dále. Takže úvahy „co prej kdy kdo měl říct…“ (J. Werich) patří do kavárny. Miloš Zeman je ochotný jen k tomu (z toho, co se mu nelíbí), čemu stejně nemůže zabránit. 

Byl jsem rovněž svědkem rozhovoru mezi ministrem Kavanem a premiérem Zemanem. Jan Kavan referoval o postupu projednávání česko-řecké iniciativy, Miloš Zeman ho v tom velmi podporoval. Bylo to tak trochu všechno naopak… 

Štěpán Kotrba je nepochybně velmi inteligentní a hodně informovaný člověk. Tím se však výčet jeho vlastností nevyčerpává. Jestliže tvrdí, že „donutil předsedu vlády Miloše Zemana ke změně politiky“, tak si jen nafukuje ego. Nechť si své exkrementy vylévá na povrch, kde chce.

 http://www.novarepublika.cz/2019/02/jak-ceska-vlada-jednala-o-bombardovani.html#more

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář