Ivo Šebestík - Fiala sice prohrál, pány ve vlastním domě ale Češi stále nebudou

9.10.2025 12:12

Parlamentní volby v České republice proběhly ve znamení snahy velké části voličů zbavit zemi vlády čtyřkoalice Petra Fialy. Tento výsledek se podařilo naplnit. Bohužel, tyto volby ale opět prokázaly, že Češi tradičně neradi riskují, sázejí na jistotu, přičemž rezignují na dosažení vyšších cílů, než je jen pouhá naděje na nápravu těch úplně nejzhoubnějších skutků Fialovy vlády, a to samozřejmě „pouze“ v domácích záležitostech.

Jistě, ani toto není samozřejmě málo. Tedy za předpokladu, že nová vláda, nejspíš sestavená předsedou hnutí ANO, Andrejem Babišem, splní, co její voliči od ANO očekávají. Možná skutečně splní. Nebuďme a priori nedůvěřiví. Jenomže úkolem číslo jedna, který leží před občany všech států Evropské unie, není provedení pouhých několika korekcí uvnitř systému, jaký se nachází pod kontrolou oligarchických, (neo)koloniálních a militaristických „elit“ Západu, ale zlomení této krajně nebezpečné a bezohledné moci. A v tomto ohledu výsledek parlamentních voleb Českou republiku neposouvá vůbec nikam.

Andrej Babiš si pojistil souhlas nebo alespoň jistou toleranci jestřábího hnízda Západu tím, že před volbami vyslal do éteru ujištění o tom, že v mezinárodní politice zachová trajektorii předchozí vlády Petra Fialy. Neřekl to sice doslova takto, ale ubezpečil globální oligarchy v tom, že Česká republika zůstane spojencem militaristů v NATO a on nepřipustí referendum o členství v rovněž militaristické EU. Tím je zabezpečeno, že se Češi nestanou pány (a paními) ve vlastním domě, ale zůstanou v závislém postavení, což samozřejmě s sebou přináší rizika, v případě NATO dokonce rizika smrtící.

Významný evropský myslitel, Erich Fromm ve své knize Escape from Freedom (Útěk od svobody) vyvrací vžitou iluzi o touze člověka po svobodě. Ve skutečnosti se člověk svobody spíše bojí. K tomu můžeme dodat, že různí lidé si svobodu představují rovněž různými způsoby, a dokonce mnohým lidem ztráta národní svobody a státní nezávislosti nepřekáží za předpokladu, že oni sami dostávají to, co potřebují, chtějí nebo dokonce i to, po čem touží. Tito lidé se mohou cítit být osobně svobodní, i když jejich národ se nachází pod cizí nadvládou. Myslí, jednají i žijí podle hesla, že košile je bližší než kabát. Takovíto lidé nejspíš nebývají vlastenci. Dokážou se sžít s téměř každým režimem, jaký ovládne jejich zemi. Oni si vždy najdou cestu, jak se uplatnit a nekomplikovat si život myšlenkami na souvislosti, o kterých soudí, že se jich netýkají. Tento typ lidí je univerzální pro úplně každý druh nesvobodné společnosti.

Vláda Petra Fialy (SPOLU ve složení ODS, TOP-09 a KDU-ČSL plus STAN a dříve i Piráti) vyvolala svým působením oprávněný odpor velké části občanů českých zemí. Ve volbách konkrétně Fialovo SPOLU zvítězilo pouze v Praze a v Brně, což jsou dvě nejenom největší města republiky, ale také prostředí v některých ohledech se významně lišící od ostatní republiky. Jinak se povolební mapa ČR stala mapou kompletně modrou, tedy ve znamení vítězného hnutí ANO. Suma sumárum tedy národ volil proti SPOLU, STAN a proti Pirátům, což jej sjednocovalo. Vzhledem ke skutečnosti, že volební účast tvořila jen necelých 69 procent oprávněných voličů, opět se zopakovalo, že asi jeden a půl miliónu občanů, nejspíš rovněž nespokojených s Fialovou vládou, zůstalo doma. Kdyby byla volební účast vyšší, prohra Fialova týmu by byla nejspíš ještě názornější.

Babišovo ANO ovšem porazilo nejenom koalici SPOLU, STAN a Piráty, ale svým způsobem také své dva potenciální koaliční partnery. Od SPD Tomia Okamury převzalo ty voliče, kteří vsadili na jistotu ANO více než na méně jistý spolehlivý volební výsledek SPD. Okamura se spojenci nepřišli o voliče kvůli svému programu nebo kvůli osobám v čele kandidátky, ale proto, že někteří jejich potenciální voliči prostě z opatrnosti zahodili přesně ty cíle, které SPD chtěla naplnit ve smyslu obnovení alespoň nějaké národní nezávislosti, když se ANO hodlá vrchovatě spokojit s úplným vazalstvím.

Poněkud jiný je příběh hnutí STAČILO. Tomuto hnutí sebral voliče Andrej Babiš svou předvolební zmínkou o tom, že „komunisty“ nepustí k vládě. Takto si potenciální voliči STAČILO snadno spočítali, že toto hnutí, které by rádi volili, kdyby mělo šanci na účast ve vládě, ve vládě prostě nebude. Bude odsouzeno k několika křeslům v parlamentní opozici, což jeho reformní potenciál v podstatě anuluje. Nakonec STAČILO zůstalo jen nejvěrnějších cca 250 000 voličů, takže brána Sněmovny se před ním zavřela. Strany Fialovy koalice a jejich věrný mediální mainstream nedokázaly udržet na uzdě primitivní radost z neúspěchu STAČILO, neboť právě této opoziční formace se bály nejvíce. Ne kvůli obavám z resuscitace komunismu, jaký nebyl nikdy nikde uveden do života, ale ze strachu, že by se toto hnutí skutečně pokusilo o reformy směřující k větší míře nezávislosti. Inu, příznivci globalistické militaristické a (neo)koloniální cizí oligarchie svá vlastní pozlacená pouta na rukou necítí a železná obruč kolem krku národa jim nevadí. Tak proč národ vysvobozovat, a tím svá pozlacená pouta ztratit? Hnutí STAČILO ale možná doplatilo také na začlenění některých bývalých sociálních demokratů na své kandidátky. Voliči jim asi nevěřili, že zrovinka od této chvíle budou bojovat proti režimu, se kterým se ona jejich původní sociální demokracie (ČSSD) sžila tak dobře, že úplně ztratila levicové voličstvo.

Pochopitelně velikým zklamáním z letošních voleb je skutečnost, že celkem nějakých 44 procent oprávněných voličů, tedy přibližně dva a půl miliónu občanů prožilo nejspíše uplynulé čtyři roky v nějakém paralelním vesmíru, odkud nebylo možné pozorovat počínání Fialovy vlády. Jiným vysvětlením, ještě mnohem podivnějším je, že se Fialovo vládnutí těmto lidem mohlo dokonce i líbit. Jisté vysvětlení nevysvětlitelného ale nabízí psychologie. Vezmeme-li jako východisko, že koalice SPOLU, STAN a Piráti (to je těch 44 procent voličů) jsou částí společnosti, asi svými voliči, považovány za Západ, a že Západ tito lidé vnímají jako lepší společnost, tudíž posuzují ji pouze na základě pečlivě vybraných hledisek, jež zcela pomíjejí ta hlediska nejpodstatnější, pak můžeme vysvětlit, že lidé, kteří chtějí patřit do „lepší společnosti“, být také V.I.P., prostě volí ty politické subjekty, které se považují také za „lepší společnost“. Vrána k vráně sedá, dokonce možná i na spáleništi třetí světové války.

Kdo si pod pojmem Západ představí kabelky od Louise Vuittona nebo oblek od Armaniho, ten asi volí jinak, než člověk, který si pod pojmem Západ představí především, a na prvním místě, ponižování a mučení iráckých válečných zajatců v mučírně Abú Ghrajb, bombardování civilních domů v Bělehradě při agresi NATO, střelbu z vrtulníků na bezbranné prchající starce v irácké poušti nebo západní pokrytecké mlčení během genocidy palestinského obyvatelstva v Gaze. Co je vlastně Západ? Je to věčně mladý, nestárnoucí a pohledný Dorian Gray? Nebo je to spíše „Obraz“ Doriana Graye[1], na kterém je na první pohled vidět, jak odporný život tento „sympaťák“ ve skutečnosti vede? Je Západ charakteristický vysokým stupněm demokracie, respektem ke svobodě a vysokou životní úrovní? Nebo je charakteristický spíše nevykořenitelným koloniálním myšlením, imperialismem, agresivitou, arogancí, militarismem a nevyléčitelnou touhou po hegemonii.? A co teď, když začal už i nepokrytě krást cizí peníze?

Smířlivé duše řeknou, že Západ je TO i ONO. Že tak to ve světě prostě chodí. Napoleon Bonaparte byl nesporně vynikající vojevůdce a velký státník, zároveň to byl ale také masový vrah, který na svých bitevních polích skoro vylidnil Francii. Západní kolonialismus postavil v koloniích železnice, zavedl tam telefon, postavil tam nějaké školy a nemocnice. Na druhé straně ale západní kolonialismus tyto země také zotročil, vykradl do dna a jejich obyvatelstvo nahnal do svých vlastních válek. Jistě, svět není černobílý, ale právě jeho pestrost by měla vylučovat apriorní nekritický obdiv, jaký brání vidět také negativa, dokonce četná a nepřehlédnutelná negativa. Dokonce negativa přímo děsivá!

Ale na závěr: Pokud Andrej Babiš, jak se zdá, sestaví v České republice vládu, existuje naděje na to, že v některých ohledech se občanům ČR skutečně uleví. Ne mnoho, ale možná to bude i znát. Česká republika ovšem zůstane nadále spolupachatelem vysoce agresívního imperialismu a (neo)kolonialismu v NATO, a to se všemi důsledky z toho plynoucími. Andrej Babiš sice slíbil, že Česká republika nadále nebude posílat na Ukrajinu zbraně k zabíjení vnuků a pravnuků vojáků, kteří osvobodili Československo a zde také položili své životy (inu vděčnost se asi projevuje různě), ale sama své „vlastní“ zbraně (koupené a hlavně zaplacené v USA) do této nekonečné války Západu proti Rusku posílat nebude. Čirý alibismus, ale taková je asi situace v současné Evropě. České země si zase nejspíš počkají na to, až bude bitva s oligarchy vybojována jinými národy. Potom se jistě přidají.

 Ivo Šebestík

(Nové slovo eu)