Ing. Dalibor Plichta - Slovanská vzájemnost a státní svrchovanost 1
Ing. Dalibor Plichta
Slovanská vzájemnost a státní
svrchovanost 1
„… prvek slovanství je naprosto nezbytnou součástí
naší politiky zahraniční…“
Edvard Beneš ve svých „Úvahách o slovanství“,
napsaných a poprvé vydaných v Londýně v roce 1944
Slovanské národy a jejich státy stojí vlastně i nyní před týmiž nebo obdobnými problémy, před jakými stály již v polovině století devatenáctého, kdy František Palacký v roce 1848 kategoricky odmítl jakoukoli českou účast na Frankfurtském sněmu a kdy ve svém proslulém dopise do Frankfurtu z 11. dubna 1848 tento svůj postoj odůvodnil kromě jiného i slovy, že „má-li svazek, který spojuje více rozličných národů v jeden politický celek, býti trvanlivý, nesmí žádný národ míti příčiny obávati se, že tímto spojením přijde o některý z nejvlastnějších statkův svých…“.
Měli bychom si jako slovanské národy uvědomovat, že „společné zájmy“, jakéhokoli vyššího, nadnárodního celku, jakým je např. i Evropská unie, vůbec nemusejí vždy odpovídat zájmům všech jeho členských států a jejich národů. A především že vždycky a všude platí i přetrvává rozdíl mezi politikou národů a států integrujících do svého „vyššího“ celku státy druhé a politikou národů a států integrovaných, mezi zájmy sil těch, kdo hledají a „integrací“ uskutečňují prospěch svého většího a zvětšovaného politického celku s jeho nevyhnutelným nadhledem, přehlížením zájmů těch sjednocovaným nebo dokonce na jejich úkor na jedné straně, a na druhé straně zájmy a silami těch, kdo jsou do takového většího celku začleňováni.
Kdyby tomu tak nebylo, nebyli bychom svědky žádného umělého „sjednocování“ do větších a nesourodých politických útvarů. Naopak bychom jistě pozorovali, jak se imperiální mocnosti velice snaží svých kolonií, dominií, protektorátů a sfér vlivu co nejrychleji zbavit.
Nic takového se však nestalo a neděje. I dnešní, „nová“, „integrující se“ a do podoby Evropské unie integrovaná Evropa, jejímž „tvrdým jádrem“ je Německo a Francie a jejímiž dalšími zakládajícími jsou Belgie, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko a Spolková republika Německo, zůstává svou podstatou Evropou starou. Svou podstatou v tom smyslu, že jde o státy, které v minulosti „obhospodařovaly“ různé své kolonie a které si navykly z nich bohatnout. Samozřejmě k těmto koloniálním mocnostem patřila především Velká Británie se svým impériem, ale byla tehdy, když vznikalo jádro pozdější Evropské unie, ještě přesvědčena, že si stačí sama.
Jenomže ani bohatnutí z kolonií nemusí trvat věčně nebo se stejným výsledkem, a tak nezbývá potom než hledat štěstí jinde. A přitom třeba už ani nemusí dojít na nějaké nasazení cizinecké legie.
Může postačovat i pouhá „integrace“ nebo „reintegrace“ nebo „obnovování demokracie“ v nějakém státu začleňovaném do nějakého nového nebo vyššího celku.
Tak došlo například v rámci „reintegrace České republiky do Evropy“ a v rámci „obnovování její demokracie“ k takovýmto příznačným a výmluvným změnám:
Už v roce 2002 dostaly se tu banky a pojišťovny „zhruba z pětadevadesáti procent pod zahraniční kontrolu“ a „pod kontrolou zahraničních vlastníků už máme doma asi deset až dvanáct procent čisté hodnoty domácího jmění“ (jak uvádí František Dvořák ve své knize „Velká loupež aneb bourání států“, vydané v roce 2004). Pokud by se tento údaj jevil někomu málo ohromující, dodává František Dvořák, že „je třeba si uvědomit, že takoví zahraniční vlastníci mohou pomocí svých kontrolních balíků akcií a účastí rozhodovat o celých oborech“. (Přitom je třeba navíc připomenout, že ony české průmyslové a bankovní podniky byly tehdy prodávány oněm vlastníků vlastně převážně „za babku“, „za hubičku“.)
Z téže knihy Františka Dvořáka se rovněž dovídáme, že „naše vláda a Česká národní banka už dnes kromě udělování souhlasu k prodejům zbývajícího veřejnoprávního majetku… o národním hospodářství, o tvorbě a také použití zdrojů vůbec nerozhodují… Měnový kurs naší koruny tvoří ´neznámí´ burziáni v Londýně a naši politici se o něm dovídají v podstatě z novin. A protože dovoz a vývoz ovládají zahraniční vlastníci domácích podniků, nemáme sami pod palcem ani strukturu našeho zahraničního obchodu, jeho obchodní saldo, a tedy ani zahraniční zadluženost“. (Všechny tyto údaje jsou z knížky vydané před šesti roky, tedy v roce 2004, ještě před sepsáním a přijetím tzv. Lisabonské smlouvy, kterou byla evropská „integrace“ ještě „prohloubena“.)
