III. Válečné reparace, které SRN je povinna nám zaplatit
III. Válečné reparace, které SRN je povinna nám zaplatit
( Z petice premiéru Babišovi ze dne 15.12.2019)
Pařížská multilaterální reparační smlouva, která nám zajistila podíl na reparacích, jež Německo bylo a je dosud povinno zaplatit státům, jež přepadlo, je doplněna i principem mezinárodního práva, který zakotvuje povinnost agresora zaplatit oběti své agrese škody, které jí agresí vznikly.
Není pravdou, že naše právo na reparace bylo promlčeno. Není pravdou, že jsme se reparací vzdali. Pokud někdo uvádí Česko-německou deklaraci jako mezinárodní právní dokument, na jehož základě jsme se reparací vzdali, pak je třeba především uvést, kdo se jmenovitě vzdal reparací, jakou právní formou to udělal a kdy to udělal. Jde-li o nějaký příslušný ústavní orgán je nutné učinit totéž. V každém takovém případě je však nutné uvést, zda poslanci, kteří projednávali návrh Česko-německé deklarace (ČND) byli předem písemně informováni o tom, že schválením ČND se vzdáváme reparací. Ale i kdyby k tomu došlo, pak právní konkurence dříve uzavřené multilaterální smlouvy a dvoustranné smlouvy uzavřené s Německem, v jehož prospěch jsme se měli údajně vzdát reparací, mluví ve prospěch Pařížské reparační smlouvy. Rovněž tak ČND jsme nemohli měnit ustanovení Postupimské dohody vítězných velmocí. Pokud je v nějakém právním rozporu ČND s Postupimskou dohodou, je v bodě rozporu neplatná. Povídačky o tom, že jsme povinni zaplatit Němcům jim námi konfiskovaný majetek, neobstojí. Stačí si prostudovat text Pařížské reparační smlouvy. V něm je uvedeno, že hodnotu majetku, který jsme v souladu i s Pařížskou reparační dohodou německému obyvatelstvu v republice konfiskovali, nemusíme odečítat z našeho reparačního účtu (Dohoda o německých reparacích, vydalo ministerstvo zahraničních věcí v Praze, Orbis 1946, str. 67-68). Přes tuto skutečnost někteří naši „znalci“ tento výmysl dále tvrdí.
Neznáme důvody, proč dosud současná vláda neučinila kroky k vymáhání reparací na Německu. Polsko i Řecko usilují o zaplacení určitých válečných náhrad na Německu. Německo se tváří jakoby vše již bylo vyrovnáno. My však s tímto německým postojem máme již historické zkušenosti.
V roce 1973 dosáhly Československo a SRN dohody o navázání diplomatických styků. Při této příležitosti padla i otázka čs. reparačních nároků. V prosinci 1973, v souvislosti s podpisem dohody, tehdejší kancléř WiIli Brandt v Praze přednesl k této problematice prohlášení. V něm čs. nároky uznal, jejich úhradu však podmínil sjednocením Německa. Tehdy prohlásil, že by nebylo spravedlivé požadovat, aby Německo platilo za situace, kdy nebyly splněny dohody a sliby Spojenců, že bude obnoveno sjednocené Německo. Toto jeho prohlášení potvrdily v 80. letech i další německé vlády. Nesmělý pokus zahájit jednání o čs. nárocích, učiněný v polovině roku 1990, německá strana odmítla s odůvodněním, že všichni její experti jsou zaměstnáni prací na dokumentech ke sjednocení Německa. Nicméně slíbila po sjednocení rozhovory o nich zahájit. Sjednocení bylo vyhlášeno na začátku října 1990. I poté ale Bonn jednat odmítl s odkazem na první celoněmecké volby. Ty proběhly v prosinci. Po nich německá strana zaujala stanovisko: orientujme se na budoucnost nebudeme se vracet do minulosti. Odmítla dokonce myšlenku 'tlusté čáry', podle níž se měly obě strany vzdát jakýchkoliv nároků. (Rekapitulace platných českých odškodňovacích nároků vůči Německu vydá na dlouhý seznam, Richard Král, Právo, 14. prosince 2004, str. 14). Místo toho, aby vláda SRN, v níž H.D. Genscher byl ministrem zahraničních věcí, přistoupila k jednání o reparacích, jak dříve německé vlády slibovaly, včetně Genschera samého, německé ministerstvo zahraničních věcí požádalo, abychom jim "předali bezplatně do vlastnictví" palác na Malé Straně, v němž sídlilo velvyslanectví SRN. Dále pak diplomatickou notou žádala, abychom jim vrátili budovy, ve kterých před válkou sídlilo říšské velvyslanectví v Praze, které byly po válce v souladu s Pařížskou reparační dohodou zkonfiskovány! (Jak to bylo s českými nároky vůči Německu, Richard Král, Právo, 18.3.2005).
Dlouholetou snahou SRN je zabránit otevření reparačních požadavků. Bázlivost či servilnost určitých kruhů v oprávněných státech včetně České republiky vznesení nároků zabraňuje stejně účinně. Po uzavření smlouvy 2+4, jež předcházela opětovnému sjednocení Německa, Němci předstírali, že mlčení o smlouvě o reparacích znamená, že reparace jsou už nadobro smeteny ze stolu. Stanovisko USA však bylo zcela jiné. Podle právníků ministerstva zahraničí USA mlčení "prostě jen znamenalo, že o reparacích se teprve bude jednat v budoucnosti." (Odškodnění 2000-2006, Česko-německý fond budoucnosti, 2007). Jen mírová konference a uzavření mírové smlouvy s Německem, jež bude obsahovat ustanovení o reparacích, které má SRN zaplatit poškozeným státům, může být touto tečkou, o níž se výše zmínil i prof. V. Pavlíček. A ta tečka nebyla dosud učiněna. Požádat SRN, aby splnila své reparační povinnosti vůči nám, nejen můžeme, ale i z hlediska našich zájmů i musíme. Němci jsou sice přeborníci v neplnění reparací, jak ukázala již období po první světové válce, ale přesto jejich povinnost zaplatit nám náhradu škod, které nám způsobili svou agresí, dále trvá.
Jaká je současná situace? Německo nám z reparací dosud zaplatilo několik set milionů korun, tedy jen nepatrný zlomek z toho, co je nám povinno zaplatit. Naše reparační pohledávky spolu s nereparačními pohledávkami činily v r. 1945 360 miliard Kč,v hodnotě z roku 1938. ( JUDr. R. Král, expert na mezinárodní právo, který se řadu let zabýval na ministerstvu zahraničních věcí majetkoprávními otázkami, v článku "Agresor má povinnost hradit škody, které válkou způsobil", Právo, 9. 11.1993).
K výši reparací se vyjádřil i prof. JUDr. V. Pavlíček, CSc., vedoucí katedry na Právnické fakultě UK a tehdejší člen Legislativní rady vlády ČR. "Na mezispojeneckém reparačním úřadu v Bruselu byly naše škody vyčísleny na 19,5 miliardy tehdejších amerických dolarů. Z toho bylo uhrazeno reparacemi pouze 14,4 milionu dolarů a vrácením majetku in natura 76,8 milionů." Uřad v Bruselu skončil činnost koncem listopadu 1959 - tehdy bylo ze škod uhrazeno Československu necelé půlprocento! Čs. delegace tehdy na závěr zasedání prohlásila, že si čs. vláda vyhrazuje právo na odčinění všech způsobených škod. Československo nikdy neprohlásilo, že dosavadní částečné odškodnění považuje za ukončené." (Minulost je třeba uzavřít tečkou, Právo, 1. 10. 2004)
Naše reparační nároky vůči Německu stále platí, neboť celá záležitost nebyla dosud právně ukončena, a tedy Česká republika má plné právo kdykoliv položit na stůl otázku neuhrazených reparačních nároků. Můžeme se oprávněně ptát, proč dosud nebyla českým ministerstvem zahraničí tato otázka v česko-německých vztazích nastolena? Byli jsme obětí Německa v době války, byli jsme obětí různých Genscherů v pozdější době. A koho jsme obětí v současnosti? Je to slabost a bázlivost našich vlád nebo skrytě působící síla Německa? Nebo nějaký další faktor, o kterém nevíme?
Nelze ani souhlasit s tvrzeními, že nyní není vhodná doba domáhat se reparací. Ta vhodná doba přece nenastane sama od sebe. Naše činnost může vhodnou dobu přiblížit.
Vážený pane předsedo vlády, navrhují aby v dohledné době ČR oficiálně požádala SRN o zaplacení reparací. V současnosti mohou činit již více než 3 biliony korun. Moc je nyní potřebujeme. Celé reparační plnění patří ČR a SR. Věříme, že z těch peněz bude pomoženo pozůstalým po hrdinech protifašistického odboje či přímo odbojářům, pokud se toho ještě dožijí, ale také i těm, kteří trpěli pod německou nadvládou v době druhé světové války. Tito lidé mají nárok na takovéto plnění. Budou mít však jistě i pochopení, že peníze, které získáme z reparací, budou použity k dalšímu rozvoji republiky.
Jsem přesvědčen, že Ministerstvo zahraničních věcí ČR by mělo vydat v rámci lepší informovanosti o reparacích přehlednou zprávu od doby, kdy nám byly reparace mezinárodní smlouvou přiřčeny, do současnosti, zvláště s podotknutím, co naše příslušné orgány učinily, abychom je získali a jaké kroky se chystáme udělat v blízké budoucnosti,
Velmi prosím o informaci, co v předmětné záležitosti ČR udělá v současnosti a v budoucnosti, a to bez ohledu, zda MZV ČR tolik potřebný informační materiál vydá.
V Praze dne 15. 12. 2019
JUDr. Ogňan Tuleškov
