I v těchto posilách byli zařazeni Němci, kteří většinou při výkonu služby polních stráží zběhli
I v těchto posilách byli zařazeni Němci, kteří většinou při výkonu služby polních stráží zběhli
Sloužil jsem na vojně na jižní Moravě. Byl jsem četařem a snažil jsem se být nejlepším. Možná, že jsem jím byl, poněvadž pplk. Matějů si mne zvláště oblíbil, se svými názory se mi svěřoval, což jsem poznal při jednání s ním.
V sousedním Rakousku se tehdy silně rozrostl nacismus a ten se od roku 1935 prodíral i k nám, do našich poněmčených krajů. Bezpečnostní či vojenská služba vyžadovala v tomto pohraničním území obzvláštní vypětí, námahy a ostražitosti. Němci otevřeně i skrytě osnovali vzporu proti republice s požadavkem odtržení zněmčených krajů.
13. března 1938 obsadil Hitler Rakousko. Bylo zřejmé, že jsme teď na řadě my a že nás čeká střetnutí s nepřítelem.. Němci již otevřeně nám to dávali najevo a noční služby v německých pohraničních obcích byly nebezpečné. Dne 21. května 1938 jsem dostali telefonický rozkaz k provedení pohotovosti jednotek SOS a obsazení hranic. Jako velitel čety SOS jsem hlásil všechna pozorování a situaci. V pohotovosti SOS jsme zůstali do 14.6.1938.
Pak 19. září 1938 jsem opět dostali přísný rozkaz k pohotovosti. Byl jsem tehdy ve Znojmě se strážmistrem Uhlířem se čtrnácti zatčenými Němci. Rychle jsem ukončili výslechy a vrátili se do Jaroslavic, kde jsem převzal velení čety SOS, avšak s malým stavem, neboť Němci a někteří, co se vydávali za Čechy a byli zařazeni do SOS, prchli přes hranice do Rakouska k Hitlerovi. Všechny pohraniční obce byly jako na povel většinou vylidněny. Doma zůstali jen starci, stařeny a nemocní; ti na noc zalézali do sklepů. V opuštěných domech řval dobytek hladem a psi strašně vyli, jako by měla přijít potopa.
Hlásil jsem událost veliteli, který nařídil zesílení čety družstvy: Dukovany, Rouchovany, Miroslav, Lechovice a Prosiměřice. I v těchto posilách, hlavně z Lechovic a Prosiměřic, byli zařazeni Němci, kteří většinou při výkonu služby polních stráží zběhli.
Ozbrojené německé tlupy, utvořené z uprchlých Němců, tzv. freikorps, přepadaly naše polní stráže SOS za použití palných zbraní a granátů. Takové přepady a boje se odehrávaly v noci v době od 23. až asi do 28. září 1938.
Tlupy freikorpsu zkoušely zmocnit se bojem obce Jaroslavice tak, jako se zmocnily obcí Ječmeniště a Hnanice, kde vyplenily, zpustošily a třaskavinami silně poškodily celní budovu. Během bojů padl por. pěch. Chlup, npor. František Vlach, okresní četnický velitel ze Znojma, byl zajat
Za bojů u Jaroslavic se zvláště vyznamenalo družstvo Dukovany. Já se strážm. Koutným a Čudou jsme byli lehce raněni. Situaci jsem hlásil svému veliteli. Ten pak jel se mnou na celní úřad v Hnanicích, který byl za pomoci vojska dobyt. Byla to hotová spoušť. Vše, co bylo v bytech financů, bylo vykradeno nebo rozbito napadrť, obrazy na stěnách rozbity nebo rozstříleny a ve středu budovy zel velký otvor, skrz stropy i střechu, jako od nějaké miny.Odcizené věci, jako koupací vany, kusy nábytku apod., se ještě válely v příkopech na rakouském území.
Po Mnichovské dohodě jsem opět přijel s hlášením do Znojma. Velitelství bylo za vojenskou nemocnicí. Po formálním hlášení mě velitel vzal do své kanceláře, aby mi vyplatil žold pro mužstvo. Přitom jsem viděl, že je sklíčen. Řekl jsem proto: „Měli jsme přece bojovat, nedat se, je to pro nás potupa.“ Pplk. Matějů vstal ze židle, vzal mne pod paží a vedl ke stolu, kde měl prostřenou mapu republiky, a ukazoval, jaká území ztrácíme. A řekl: „Kamaráde, měli jsme sami i bez zrádců“. Pak se ptal: „ Co dělá a co tomu říká mužstvo a ostatní, jak to přijali?“
Hlásil jsem mu, že rozhodnutí přijali většinou s opovržením, neboť jsou na boj připraveni, zvláště družstvo z Dukovan. Pak jsem mu hlásil příhodu, která se po vyhlášení Mnichovské dohody odehrála v Hrádku u vojska v 2. sledu.
3 rota 11. hraničářského praporu ze Zlatých Moravců, která byla za námi v Hrádku a které velel znamenitý důstojník škpt. Lískovec, nastoupila i s kuchaři a kancelářskými pomocníky pod velením ppor. Hromádky a četaře Kožnara a odpochodovala ke státní hranici s úmyslem strhnout ostatní jednotky k boji proti Němcům, kdyby se pokusili o vpád na naše území. Tedy byla vůle k boji a snaha nevydat Němcům jen tak lehce ani píď půdy. Jejich heslem bylo: Neustoupíme, nedáme! Vojáci a nižší důstojníci v rotě byli výhradně Slováci z Dětvy. Teprve po dlouhé domluvě se podařilo škpt. Lískovcovi vrátit rotu zpět do Hrádku.
Pokračování
Vrchní strážmistr František Oliva, tehdy jižní Morava
