České národní listy

Huliak versus Hladík

Marek Řezanka 

Slovensko je parlamentní demokratická republika. Prezident je sice formální hlavou výkonné moci, ale má jen omezené pravomoci. Rozhodující výkonnou moc má předseda vlády.

 Toliko jen pro připomenutí. Prezidentka Slovenské republiky, Zuzana Čaputová, se rozhodla nejmenovat jednoho z kandidátů na ministra z následujícího důvodu:

„Kandidát, který dlouhodobě neuznává vědecký konsenzus o změně klimatu a žádná skutečná klimatická krize podle něj neexistuje, nemůže vést a reprezentovat resort, jehož hlavním úkolem je ve smyslu zákona právě ochrana přírody a krajiny a klimatické systému Země."

 Mnozí z nás si jistě pamatují mediální bouři, když měl k některým ministrům v minulosti výhrady tehdejší prezident republiky, Miloš Zeman. Ten například vytýkal Michalu Šmardovi nedostatečné vzdělání a neznalost resortu kultury. Byl zahrnut mediálním opovržením, jak si může dovolit někoho kádrovat – to že prezidentovi nepřísluší. Miloš Zeman se ohradil proti kandidatuře pana Lipavského – opět pro nedostatečné vzdělání a nekompetentnost. Po kauze Petra Druláka, který byl propuštěn protiprávně, je nutné dát Miloši Zemanovi za pravdu: Pan Lipavský se ministrem zahraničí nikdy stát neměl.

 Miloši Zemanovi vadila i kandidatura Petra Hladíka – a to proto, že dotyčný figuruje v kauze Taxis.

 Petr Pavel oproti tomu Hladíka bez mrknutí oka jmenoval – a neodpustil si dodatek: „Jsem rád, že mohu hned po inauguraci učinit první pracovní krok a jmenovat ministra životního prostředí… Ukončit poměrně dlouhé období dohadů a výhrad – z toho, co jsem si měl možnost sám zjistit, tak prázdných.“ Z toho je zjevné, že se kauzou Taxis vůbec nezabýval.

 Zuzana Čaputová však nemá výhrady ani ke vzdělání ministerského kandidáta – ani k jeho možnému trestnému stíhání. Staví se proti němu jenom na základě odlišné ideologie. Vadí jí, že ministr nebude „dostatečně zelený“. Jistě, některé výroky onoho kandidáta, třeba na adresu medvědů, můžeme označit za nešťastné – ale v žádném případě nemohou bránit jeho jmenování do ministerské funkce. Kdybychom měli ministry jmenovat či nejmenovat na základě jejich hloupých výroků, Fialovi by mnoho kandidátů vskutku neprošlo – Rakušanem počínaje a Černochovou konče.

 Zuzana Čaputová by si měla vzít k srdci slova Petra Pavla, který poté, co mu Senát ČR odmítl posvětit na Ústavní soud Pavla Simona, pronesl: „Opakovaně jsme svědky toho, že kandidáti jsou veřejně tak důkladně rozebíráni, jako tomu nebylo nikdy předtím.“ Tím v podstatě tuto instituci kritizuje, že plní svou funkci (aspoň někdy).  

 Znovu se můžeme přesvědčit, jak selektivně mainstream k odmítání ministerských kandidátů přistupuje: Když tak činil Miloš Zeman, bylo to porušování Ústavy – když tak činí paní Čaputová, dobře činí. Jenže pan Huliak není podezřelý z trestného jednání – na rozdíl od pana Hladíka. Zato pan Hladík bez jediného slova protestu ochotně prosadí Green Deal, i kdyby měly být jeho následky pro naše občany sebezničující. A tím se dostáváme k podstatě věci, kdy a pro koho je ministerský kandidát nepřijatelný – a že nevadí neznalost resortu, nízké vzdělání – a ani možná kriminální činnost, pokud je jinak onen kandidát správně politicky uvědomělý – a ví, co se od něho žádá.