České národní listy

Hodnocení situace a zacházení s českým obyvatelstvem a německými antifašisty

 V předchozím textu jsem nastínil poměr různých bezpečnostních a „stranických“ složek k Čechům, židům, a německým antifašistům za nových podmínek po obsazení území. Po vzniku protektorátu byl popis situace v pohraničí ukončen. Zprávy o náladě obyvatelstva umožňují analyzovat celkový přístup tamějších úřadů a tendence ve vztahu k české menšině. Na jedné straně popisují vcelku korektní přístup říšskoněmeckých orgánů vůči českému obyvatelstvu, místy s dovětkem o přehlížení a jisté  toleranci k tvrdému jednání ordnerských složek, členů SdP, či úředníků samosprávy, na druhé straně líčí již zmíněný negativní a útočný postoj ordnerů, členů SdP, gestapa apod.

Z hlediska konkrétních aktů potom tyto relace registrují propouštění z práce, vypovídání osob, týrání, vyhánění a vyhrožování. Znesnadňování existence považují za způsob, který má přimět české a židovské obyvatele, aby se z území vystěhovali. Případy jsou popisovány v celém okupovaném pohraničí. Nejednalo se jen o individuální a místní specifika. Menší pozornost je věnována osudu německých antifašistů, jejichž osud se zmiňuje především v souvislosti se zatýkáním a vězněním, jakož i se šikanou spojenou s nuceným "hlášením se" několikrát denně u policejních úřadů.

Nacisté věnovali velkou pozornost vedle německých antifašistů právě také české menšině, která byla považována za nespolehlivou a zaměřenou proti Říši. Zvláště byli sledováni funkcionáři KSČ, funkcionáři vlasteneckých organizací (národních jednot, Sokola, Ústředním matice školské) či bývalí legionáři. Němečtí antifašisté a Češi byli obkličováni síti špiclů,, provokatérů a informátorů. I když většina osob zadržených v říjnových dnech byla od listopadu 1938 postupně propouštěna, sledování dále, pokračovalo. Kromě toho byli němečtí antifašisté převáděni do Říše na hůře placená místa, nebo byli jistou dobu bez zaměstnání. Mladí komunisté byli rychle odvedeni k armádě a po zahájení války na frontu.

Co se týče vzájemného poměru obyvatelstva  a říšskoněmeckých úřadů byl povětšinou charakterizován jako korektní, přísný či uspokojivý na rozdíl od vztahu místních orgánů, německých učitelů, gestapa či ordnerů. Úřady vojenské a civilní chovají se k českému občanstvu korektně, kdežto gestapo a místním ordneři nepřátelsky. Relace z Moravských Budějovic a Duchcova byly při hodnocení "chování" obecních úřadů ještě tvrdší a užívaly pro ně přívlastky brutální či hrubý. V takovém jednání vynikali především někteří úředníci. Českým lidem na Duchcovsku hrozili koncentračním táborem a vyzývali k přestěhování do republiky.

V obsazených Českých Velenicích nechtěli vydávat nemajetným a nezaměstnaným Čechům potravinové balíčky. Teprve na zákrok říšskoněmeckých orgánů tak učinili. Proslulé bylo jednání starosty obce Liběchova Dietzeho, který postupoval „ proti Čechům v Liběchově značně příkře s úmyslem vypudit je z Liběchova.“ V Českém Krumlově postupoval „bezohledně a hrubě“ úředník Landratu dr. Hegerlik. Dá se předpokládat, že v několika případech za tím byl požadavek komunikace v němčině, které se úřady domáhaly, přestože měly (jen zpočátku) přijmout podání v češtině a odpovědět v jazyce německém. Stížnosti na činnost místních úřadů postupně mizely a po novém roce je vystřídala kritika „obtížného vymáhání práva po anonymních incidentech“ vůči českému obyvatelstvu. „Lidem německé národnosti jest ve Svojšíně trpěno soustavné terorizování českých rodin. Antonín Somolovi rozbili dvakrát v noci okna a pachatel nebyl vypátrán. Ale ani v druhém případě nebylo k jeho ochraně ze strany říšskoněmeckých orgánů ničeho podniknuto.“

Řada zpráv zmiňovala zhoršování situace českého a židovského obyvatelstva v odstoupeném území. Slova o nesnesitelném životě v německém záboru střídalo konstatování o tlaku s cílem trvalého vystěhování jak Čechů, tak židů. „Podle zpráv vystěhovalců sdělovaných podnikají ordnéři vše, co vede k tomu, aby Češi a židé byli pohnuti utéci, případně trvale se vystěhovati.“ Jeden ze členů delimitační komise popsal charakteristický výrok českokrumlovského landráta dr. Niemeiera, který zmínil při schůzce na hraniční čáře 20. prosince 1938, kdy měl prohlásit: „Chci dosáhnout toho, aby se státní hranice stala také hranicí národnostní.“ Odvozoval od toho svůj názor o cíleném tlaku na české obyvatelstvo: „Je proto snahou, aby český majetek, čeští rolníci a živnostníci z jeho okresu zmizeli a svůj majetek a svou živnost prodali.“ Obecně se situační relace shodovaly na tom, že české obyvatelstvo v obsazeném území bylo zneklidněno, stísněno a žilo ve stálém neklidu a strachu v očekávání příštích dnů. „Češi z obsazeného území, pokud se k nám přes hranice dostanou, prohlašují, že není možno žíti s Němci, že všichni Češi budou se muset vystěhovat.“ Obdobně informoval okresní úřad v Rakovníku: „U občanů české národnosti v obsazeném území jeví se snaha, co nejdříve opustiti německé území i za značných ztrát na majetku.“

Je nutné počítat s jistým krátkodobým zklidněním tohoto tlaku před prosincovými volbami do říšského sněmu. Podle hlášení plzeňského okresního úřadu došlo ke stabilizaci poměrů už v půli listopadu 1938. „Nálada obyvatelstva po obou stranách delimitační čáry, jež byla v poslední době značně napjatá, se pozvolna uklidňuje a život se vrací do normálního stavu, Mezi Čechy a henleinovci však dle přetrvávaly rozpory.