Henleinův úřad prohlásil v srpnu 1943, že župa musí být časem „čistě německá, zbavena všech Čechů“
Henleinův úřad prohlásil v srpnu 1943, že župa musí být časem „čistě německá, zbavena všech Čechů“
V duchu nacistické teorie o krvi a půdě se projevoval tlak na české obyvatelstvo snahou získat dosavadní český a židovský pozemkový majetek. Mělo dojít i k nápravě křivd z prvorepublikové pozemkové reformy. Již 18. října 1938 vydal vrchní velitel pozemních vojsk nařízení, podle něhož mohli zvláštní pověřenci v jednotlivých okresech jmenovat tzv. treuhändry (správce věrné ruky) do správy majetků a půdy, jejichž vlastník nebyl přítomen či znám. Výnos se tak dotýkal ve většině případů Čechů a židů. Situační zpráva okresního úřadu v Rakovníku popisovala konkrétní realizaci: „Na statky kolonistů české národnosti jsou dosazováni vládní komisaři, kteří převzali správu statků, a majitelům jest vyplácen nepatrný honorář na stravování.“
Göringovo nařízení z 12. listopadu 1938 umožňovalo uvalit vnucenou správu na usedlosti, které nebyly řádně a včas obhospodařovány. Předpis navazoval na předchozí normu z 10. října 1938 o provedení čtyřletého plánu v obsazeném území. V první řadě se měl vztahovat na hospodářství, jejichž majitelé odešli do vnitrozemí, avšak slova „včas a řádně“ byla vykládána často příliš extenzivně a důvody pro zavedení této správy se nakonec našly. Další ustanovení znemožňovala volné dělení půdy, či přinášela předkupní právo státu.
U vnucené správy sice formálně zůstala majitelům vlastnická práva, avšak ve skutečnosti ztratili vše. Dostávali se mnohdy do pozice nízkého zemědělského dělnictva na svém dosavadním majetku, nebo se dokonce museli z obce vystěhovat. Nuceně spravovaná půda byla obhospodařovaná buď vnucenými správci (povětšinou osídlovacími společnostmi), nebo byla jimi přidělována německým přesídlencům z Besarábie, Bukoviny, Jižních Tyrol apod. Němečtí přesídlenci měli s novými životními podmínkami problémy, a tak se přesídlovací akce realizovala jen z části a na konci války byla zcela zastavena.
Šéf úřadu pro národnostní otázky Ernest Müller později komentoval protičeské akce takto: „Pokud to válečná situace dovoluje, odnímáme tady českým sedlákům jejich statky, zavíráme české obchody, zabíráme podniky českým majitelům, kteří se provinili proti zákonům německé říše, a abychom pozvedli náladu obyvatelstva, proti těmto lidem zakročujeme.
Trpíme však tím, že nemáme za tyto Čechy žádnou náhradu. Jednoznačným cílem okupačního režimu v budoucnu byla úplná likvidace českého etnika nejen v okupovaném pohraničí, ale na celém česko-moravsko-slezském území. U
Okresní vedoucí NSDAP v Novém Jičíně napsal v červenci 1941, že důležitým prvkem ve snaze odstranit Čechy z pohraničí je zlikvidování jejich existenčních možností:
„Proto, abychom Čechy odstranili z pohraničí, je nutné jim odejmout existenční základnu." Sám Henlein byl proti trvalé existenci české menšiny v Říšské župě Sudety.
Po atentátu na Heydricha prosazoval Henleinův úřad vypovězení všech Čechů s protektorátní příslušností ze župy do protektorátu. Neúspěšně. Přesně v intencích svých názorů prohlásil v srpnu 1943, že župa musí být časem „čistě německá, zbavena všech Čechů.“ Zimmermann dokládá, jak župní úředníci v dopisech říšským úřadům poukazovali, že jejich cílem je učinit z župy župu s čistě německým obyvatelstvem.
