České národní listy

Henleinovští ordneři a freikorpsáci, antifašistická Republikanische Wehr

V 30. letech, obzvláště v jejich druhé polovině vznikaly a mohutněly jak oddíly tzv. Sudetoněmecké strany (SdP),  tak jednotky Republikanische Wehr. Původně poslání jedněch i druhých mělo být, jak deklarovali i henleinovci, pouze ochranné. Jejich příslušníci měli chránit schůze a další akce politických stran, SdP, německých sociálních demokratů a komunistů. Postupem doby se z nich však staly ozbrojené složky. Ordneři a freikorpsáci útočili nejen proti všem, kteří se stavěli znacizovaným henleinovcům na odpor, zejména proti německým sociálním demokratům a samozřejmě i komunistům. Později ozbrojení sudeti napadali i čs. ozbrojené složky, celníky, policii , četníky, menší jednotky čs. armády, oddíly Stráže obrany státu (SOS).

Na naší straně stáli s námi věrně i se zbraní v ruce oddíly německých antifašistů, připravené bránit Československou republiku. Republikanische Wehr pomáhala na hranicích  i našim „sosákům“.

Strany sílícího a krvavého konfliktu se vyhranily. Na jedné straně ozbrojení henleinovci, jejich výzbroj a munice byly německého nebo rakouského původu, propašovaná až do rukou zrádců republiky, jimiž henleinovci byli. S německými antifašisty jsme útokům  henleinovských zrádců čelili, společně až do hanebného mnichovského ortelu.  Připomeňme si, jaké následky pak v henleinovském prostředí čekaly německé antifašisty. Někteří z nich opustili včas republiku. Jiní byli vězněni již od doby těsně pomnichovské. Prolitá krev i mnohé zmařené životy stály a stojí mezi henleinovci a německými antifašisty.

Bylo proto pochopitelné, že němečtí antifašisté, kteří odešli z republiky dobrovolně za zvlášť výhodných podmínek, se v Německu či Rakousku nezúčastnili sjednocovacích a revanšistických akcí z Československa přesídlených henleinovců a jejich stoupenců. Naopak těmto snahám odporovali a tak se dostávali i do konfliktů se zasloužilými henleinovci, později organizovanými v tzv. sudetoněmeckém landsmanschaftu. Je však pravdou, že v Seliger-Gemeinde byli i lidé, kteří s henleinovskými nacisty nespolupracovali. Patřili též ke stoupencům W. Jaksche, který po svém návratu do Německa, vjel plně do vod henleinovské propagandy, jíž se tvůrčím způsobem zúčastňoval. V r. 1947 Československé ministerstvo zahraničí, v jehož čela stál Jan Masaryk,  protestovalo proti propagandistické protičeské činnosti pana Jaksche. Americký velvyslanec na náš protest odpověděl, že cílem americké politiky vůči tzv. sudetským Němcům je, aby plně splynuli s německým prostředím. To se bohužel nepodařilo. A tak problémy se SL máme dodnes.

Co k henleinovskému dědictví v současnosti říká dr. Eva Hahnová?

„Henleinova strana poté, co se přežila, se opětně v poválečném západním Německu etablovala, a dodneška sudetoněmecký landsmanšaft (SL) drží její kontinuitu. K této rekonstitucionalizaci došlo vinou politické situace. Do roku 1948 byly sudetoněmecké a jakékoli jiné aktivity, navazující na nacistickou éru, okupačními orgány striktně potírány. Po stažení železné opony se však Velká Británie a USA rozhodly podporovat revizionistické požadavky proti svým bývalým spojencům a v rámci toho se dostalo i podpory SL. Podpora pak trvala i po vzniku Spolkové republiky Německo, a to jak finanční, tak politická. To vedlo k tomu, že se SL nikdo nepokusil zreformovat. Dnes vymírají nositelé původních henleinovských idejí, ale přicházejí nové generace. Dokud bude SL existovat, najdou si ty ideje nové nositele. Toto je třeba učinit předmětem česko-německé diskuse!...“ (PhDr. Eva Hahnová, historička dlouhodobě již působící ve SRN, v diskusi na konferenci „Odsun Němců – 65 let poté“, která se konala v listopadu 2011 v Ústí nad Labem.)

V této souvislosti si připomeňme, že dr. Eva Hahnová, rodačka z Prahy, řadu let pracovala v sudetoněmeckých institucích, takže velmi dobře věděla, o čem mluví. Výše uvedený její výrok je mimo jiné i koncentrací její osobní zkušenosti, jíž získala ze „sudetoněmeckého“ prostředí, v němž dlouhodobě pobývala.

K. Malý