Henleinovci se začali srocovat, s křikem táhli městem a házeli kameny do oken Čechů.
Narodila jsem se v roce 1924 v Sulislavi, okres Stříbro. Tato vesnička zůstala českým ostrůvkem i za protektorátu. Oba moji rodiče pocházejí ze Sulislavi, a pokud vím, i jejich předkové. Můj otec byl vyučený tesař, pracoval na různých místech, pak ve Stříbře. Když se oženil, postavil si ve Stříbře domek a veškeré práce ze dřeva si udělal sám. V roce 1928 jsme se stěhovali do našeho nového domku, kam přibyli ještě bratr a sestra. Po čase se kolem nás rozrůstaly další domky, sousedé i kamarádi byli Němci. Velice dobře jsme s nimi vycházeli. Nikomu z nich nevadilo, že jsme chodili do české školy a do Sokola. Můj otec byl organizován v sociálně demokratické straně a v odborech, byl členem Národní jednoty pošumavské a nikomu to nevadilo.
To se však změnilo, když se objevil Henlein. Německé děti se nám začaly posmívat, přestaly s námi kamarádit, někdy i na příkaz rodičů. Stalo se mi, že otec mé kamarádky na mne plivl. Bylo mi tehdy čtrnáct let. Henleinovci se začali srocovat, s křikem táhli městem a házeli kameny do oken Čechů. Kolikrát jsme nemohli jít spát, stáli jsme v kuchyni s uzlíčky nejnutnějších věcí a čekali, budeme-li muset utéct, nebo počkat, až se henleinovci vyřvou a odejdou. V té době už otec dostal místo na poště ve Stříbře, a tak když se zabíraly Sudety, odešel s poštovním úřadem do Plzně.
Jelikož jsme neměli kam jít, zůstali jsme zatím ve Stříbře a otec slíbil, že nás co nejdříve odveze do Plzně. V den, kdy Němci okupovali Sudety, jsme šli do Sulislavi k babičce a s hrůzou jsme se vraceli domů. Avšak několik dní nás Němci nechali na pokoji.
Jednoho dne ráno asi v 7 hodin přišlo gestapo s místním výrostkem, my děti byly ještě v posteli. Řvali na maminku, celý barák prohledali, nás z postele vyhnali a nakonec chtěli mluvit s tátou. Maminka mluvila německy špatně, a tak musela vyslechnout mnoho hrubostí a nadávek. Táta přišel z Plzně v sobotu večer, maminka ho prosila, aby se zase hned do Plzně vrátil, ale on odmítl, že nikomu nic neudělal. Hned druhý den v pravé poledne přišlo gestapo znovu a otce sebralo. Pár dní byl ve vězení ve Stříbře a pak ho převezli do Asmberku.
O naši rodinu se nikdo nestaral, maminka byla bez prostředků, pomáhala nám babička, která měla malé hospodářství. Můj bratr a sestra museli jít do německé školy, protože česká byla zrušena. Všude námi pohrdali. Na Štědrý den dopoledne se nám táta vrátil, úplně zničený. Pamatuji si, že bratr utíkal do lesa pro stromek a snad to byly naše nejkrásnější vánoce!
Hned v lednu se otec vrátil do Plzně, byt pro nás sice neměl, ale nastěhovali jsme se k našemu strýci, který také s rodinou utekl ze Sulislavi. Strýček měl tři děti a obýval jednu místnost, kam jsme přibyli i my, tři děti a rodiče. Spali jsme na zemi, tísnili jsme se, ale byli jsme šťastni. Ze Stříbra jsme si odstěhovali nábytek, jinak jsme domek opustili. V domku, kde jsme ve strýčkově místnosti nějaký čas žili, otec udělal ze stáje také jednu místnost, a tam jsme byli až do konce války. Zavedl si tam elektřinu, ale vodu jsme do bytu nosili.
Moc hezky nás místní lidé nepřivítali. Když maminka slyšela, jak hubují, cože tady ti uprchlíci chtějí, proč nejsou doma, tak se rozplakala. Když jsme se po válce vraceli do Stříbra, tak zase plakaly sousedky, že nás ztrácejí
Do našeho domku ve Stříbře jsme se vrátili asi v červenci 1945 (do té doby tam byli američtí vojáci). Nikdy nemohu zapomenout na to, co jsme vytrpěli.
A.J., tehdy Stříbro
