České národní listy

Henleinovci mu stále vyhrožovali, že bude viset na stromě jako první

Pocházím z pražského Žižkova, otec jako číšník byl na praxi v zahraničí, v Londýně aj., maminka byla kuchařka. Jaký div, když se naskytla možnost, že si zakoupili z našetřených peněz hotýlek v Železné Rudě. Postupem času budovu rozšířili, takže nakonec v ní byly tři jídelny, velká kuchyně, pochopitelně výčep a veškerá další potřebná zázemí. Kromě noclehárny pro turisty (zde bylo přespání za 1 Kč), bylo zde i 30 hostinských pokojů. A jak se vše rozvíjelo, přibylo i koupaliště, prostory na stolní tenis, lyžárna, další pokoje, noclehárna … Hosté se k nám rádi vraceli … objevovali se i dvakrát do roka. Přibývali i klienti z Anglie, Belgie, Francie ba i z Austrálie. Pod naší střechu zavítala i operní pěvkyně Jarmila Novotná. … Kypěl tu život.  Uvítali jsme i Lídu Baarovou, majitele firmy Brouk a Babka … Mohla bych pokračovat, ale chci tím jen zdůraznit, že když se český člověk snažil, obstál i tam, kde Němci dávali najevo, že jsou něco víc než Slované.

Náš český živel se prosadil i tím, že tatínek se stal ve třicátých letech starostou v městě. O tom tehdy hlásil i náš státní rozhlas. Otec byl totiž prvním českým starostou v Železné Rudě. První, co bylo jeho činem, zrušil německo-české názvy ulic a nahradil je česko-německými. Jsme přece v ČSR a ustupovat se nebude. Přes své vlastenecké vystupování i s mnohými Němci dobře vycházel, pomáhali si, i přátelili. Mohu říci, že do roku 1933 se v městečku žilo dobře. Jenže z Němec přišel

studený „vítr“, ožili henleinovci a začalo být zle.

Tehdy, když Němci vpadli do Železné Rudy, byl otec v Klatovech. Možná to bylo i jeho štěstí. Henleinovci mu stále vyhrožovali, že bude viset na stromě jako první. Já byla tehdy v penzionu v Českých Budějovicích, kde jsem navštěvovala gymnázium, takže byla tehdy doma jenom maminka. Ta už jen vařila celníkům a dalším našim úředníkům, co tu ještě zbyli. Kdo mohl, tak raději odjel. Kolem druhé hodiny k ní přišli finančníci, ať honem sbalí věci   a připraví se. Oni odvážejí dokumenty a věci do Klatov, odvezou i jí, protože Němci tu budou velmi brzy. Tak jak byla u plotny, rychle se připravila a když ze Železná Rudy odjížděli, na druhém konci města již byla slyšet střelba. Tak přišli naši o všechno a museli začít od nuly. Válečnou dobu jsme prožili v Horním Bradle v Železných horách, tam jim jeden továrník pronajal hotel, ovšem s podmínkami velmi nevýhodnými. Bylo to pro ně těžké, ale byli zvyklí pracovat a těšilo je, že jsou v oboru. Válku se podařilo přestát.

Po válce bylo v Železné Rudě vše zničené a zpustošené. ( Jak je to potom s tou pohádkou, že v pohraničí nám Němci vše zanechali v dobrém stavu a my jen my jsme „kvetoucí“ Sudety zplundrovali?-pozn. red.) Zpět jsme mohli až po roce. . Hlavní budova nám nebyla vrácena. Začali jsme budovat opět od počátku. Dnes je mi líto, jak otec s velkým úsilím vše postupně dával dohromady. Nescházela tu a tam i závist těch, kteří jen přišli zabrat a něco zvelebit, to už bylo nad jejich síly.

Jenže přišel rok 1948 – ale to by už byla jiná kapitola.

Jaroslava Jakubcová, Rokycany