České národní listy

Hans Krehan, československý občan německé národnosti, I.

Mohl byste nejdříve říci, kdy a kde jste se narodil a kde jste vyrůstal?
Narodil jsem se 18. července 1920 v Podbořanech. Můj otec se tam narodiI, moje matka se tam narodila, všichni příbuzní. Skoro celé město bylo s námi příbuzné. Otec přišel při pracovním úrazu o ruku. Stal se zástupcem odborové organizace vytvořené v Podbořanech a byl velice populární. Vybírali třeba peníze na Lidový dům. Takže lidé z továren tam mohli chodit a bavit se, o Vánocích, Novém roce... Později byl můj otec poslancem za KSČ. To bylo ve třicátých letech, když byla po celém světě krize. Z Podbořan jsme se přestěhovali do Chomutova. Otec tam dostal místo v ocelárnách, takže jsme měli lepší příjem. Byla tam velice silná stranická organizace, hodně členů pracovalo ve Spojených ocelárnách, tehdy v Mannesmannových závodech. Také hodně lidí z okolí, hlavně horníci, byli komunisté. Ti, kdykoliv se něco dělo, vpochodovali do Chomutova. Také sociální demokracie byla tehdy velice silná, později v roce 1937 spojila své síly s komunisty, aby měly větší vliv... Ale nestačilo to proti Henleinovi.
Když Hitler zabral Rakousko, tak už jsme věděli, že Československo je na řadě. Já jsem se v září 1938 přihlásil jako dobrovolník do československé armády. Poslali mě na hranici do Vejprt. Hlídali jsme hranice, protože henleinovci ze Sudet uprchli do Německa a snažili se škodit. Stříleli na hraniční stráže a tak podobně. Bylo vidět německé SS, jak jim ukazují, kam mají střílet. V té době tam byl důstojník, kterého jsem znovu potkal v Londýně, když jsem vstoupil do armády. Když mě viděl, byl hodně překvapený...

Každopádně v září 1938 jsme museli opustit Chomutov. Většina antifašistů z města šla na nádraží a obsadila vlaky, aby je odvezly do nezabrané části republiky, přes Kladno do Prahy. Můj otec to celé organizoval. V Praze jednal s nějakými zástupci vlády a ti mu slíbili, že lidi odvezou do tábora, kde můžou zůstat. S tím všichni souhlasili. jenže než jsme se vrátili do Kladna, přišla do vlaku armáda, československá armáda, aniž by cokoliv věděla, a poslala je zpět do Chomutova. Takže když se vlak rozjel, ženy začaly křičet a skákat ven... Nicméně nastrkali je zpět do vlaku a odvezli zpátky do Chomutova. V Praze jim slíbili, že pojedou do tábora, a teď je poslali zpátky, odkud přišli.
Nám se podařilo sehnat nákladní auto, tak jsme naložili nějaký majetek a ze Sudet jsme se přestěhovali do Loun. Můj otec byl poslancem, takže znal hodně lidí. V Lounech nás očekávali a překvapivě jsme potkali hodně Čechů, kteří nám pomohli. Pár dní nás nechali spát v kanceláři a pak nám dali soukromý byt, kde jsme mohli chvíli zůstat. Když pak přišli Němci, tak jsme museli odejít na jiné místo. Okolo Loun bylo hodně malých vesnic a nás poslali do Černčic. Je to pár mil od Loun.
Tehdy celé místní zastupitelstvo v Černčicích přineslo vlajky komunistické strany a sociální demokracie, zabalili je do nepromokavého materiálu a někde zakopali. Naši rodinu, mého bratra, mě a rodiče, poslali do malého domku. Majitel byl komunista a jeho žena měla malou dílnu, kam brala švadleny do učení. Vyklidili nám jednu místnost a nechali nás tam bydlet.
Můj otec často jezdil do Prahy, aby navázal kontakty. Pokoušel se začít organizovat podzemní činnost. To bylo v době, kdy Hitler už obsadil Československo. Otec byl tedy v Praze. Jednou za čas nám zavolal, abychom za ním přijeli. Potřebovali někoho, kdo by po Praze roznášel zprávy. Já jsem nosil uniformu Hitler Jugend, modré kraťasy, bílou košili a kravatu. Byl jsem blonďatý, jako sláma. Typický německý mladík. Kdykoliv jsem narazil na kontrolní hlídku, usmáli se na mě, zahajlovali a já utíkal pryč. Nikdy mě nikdo nezastaviL.. Opravdu typický německý mládenec, vždycky jsem přímo prošel.
Proběhlo takhle několik akcí... během doby, co jsme se pokoušeli organizovat podzemní činnost. Před Wilsonovým nádražím byl malý park, je to kousek od Václavského náměstí. Bylo to místo, kde jsme se setkávali s různými lidmi, a jiní lidé přicházeli, aby pomohli nám.
Němci hned na začátku pochytali docela dost hlavních představitelů socialistů, komunistů. Vyslechli je a pak je propustili s tím, že je nepotřebují. Ale jejich záměr byl nechat je jít a sledovat, když se je cizí člověk pokusí kontaktovat. Pak je zatkli a zavřeli. V němčině jim říkali Lockenspitzel. V angličtině by to bylo...

Špion?
Ani nevím, jaký výraz pro to v angličtině je...
Mého otce chytili v květnu 1939. Měl schůzku na Wilsonově nádraží. Seděli jsme v parku na lavičce. Otec se zvedl, aby se přesunul na místo schůzky, kousek poodešel. Já měl rozvázanou tkaničku u bot. Zastavil jsem a sehnul se, abych si ji zavázal, a když jsem zvedl oči, viděl jsem dva Němce - gestapáky -,jak odvádějí otce do auta. Ukazoval na mě, že se neznáme. Jeden z těch gestapáků mě pak zastavil. Měl jsem na sobě uniformu. Řekl jsem jim, že jsem v Praze na výstavě a přijel jsem jenom proto, abych ji viděl, a dalším vlakem jedu domů. Nechali mě jít, ale sledovali mě. Šel jsem na nádraží, kde jsem se měl stejně setkat s matkou a bratrem. Abychom se ujistili, že nás nesledují, nastoupili jsme do vlaku do Sudet, ale na první stanici jsme vystoupili a vrátili se do Prahy.
Věděl jsem, kde má být příští schůzka a koho jsme měli potkat. Takže jsem na to místo šel, přiblížil se k tomu člověku a on mi říká, ať jdu pryč. Já na to, že mu mám předat zprávu, co se děje? Nechtěl nic vědět a poslal mě pryč. Tak jsem odešel na jiné místo, na další schůzku. Druhý den ráno jsem zjistil, proč nechtěl, abych k němu chodil. Byl to jeden z Lockenspitzelů a nechtěl mě do toho zatáhnout.
Otce jsem už nikdy neviděl, zemřel v koncentračním táboře. Nevím, jestli byl zabit, nebo zemřel přirozenou cestou. Po válce za mnou přišlo několik Iidí a děkovali mi, že jim otec zachránil život. Ptal jsem se jak a až později jsem zjistil, co dělal. V koncentračním táboře pracoval v kanceláři. Kdykoliv měl být jeden z vězňů zabit, můj otec vyměnil v papírech jméno za nějaké civilní. Takže byl zabit někdo z Němců. Později po válce mi někteří z nich pomohli znovu opustit Československo.
Nicméně, my jsme se vrátili zpátky do Černčic. To bylo v květnu, co otce chytili. Odboj chtěl, aby mladí lidé opustili zemi, nevěděli, jak dlouho bude okupace trvat a kdy dojde k válce. Rozhodli se, že nás vezmou do Polska. V Praze působil jeden známý právník, bydlel v Moravské Ostravě, měl osobního šoféra. Jezdil odtamtud do Prahy. Poslal pro nás svoji limuzínu, pro mě a mého bratra, a vzal nás do Moravské Ostravy. Tam nás měli převzít další. V Moravské Ostravě už fungovala podzemní činnost. Našli muže, který za určitý peněžní obnos převáděl lidi do Polska. Takže kdykoliv bylo připraveno patnáct až dvacet lidí, zavolali mu, aby je převedl. Stanovili čas, kdy se sejdeme, a poslali pro nás auto, které nás odvezlo k hranicím.
Když jsme vyjeli z Moravské Ostravy, gestapo a SS nás sledovaly a chtěly zastavit. Ale šofér byl natolik dobrý, že vjel do hor, kde dobře znal všechny ty malé silničky, takže jsme se jim ztratili a dostali se v pořádku na místo setkání. Tam už čekali dalšÍ. Bylo to dvanáct nebo patnáct lidí. Museli jsme tam ležet a čekat, až bude tma. Převaděč měl svůj způsob, jak nás převést. Trošku jsme se rozprostřeli, kdyby někdo přišel. Po hodině nebo dvou nás zavolal a přiblížili jsme se k hranici. Byla tam malá... nebyla to ani řeka, spíš potok. Na mostě stál německý voják. Převaděč se domluvil s jednou ženou, že ho toho vojáka zabavÍ. Takže když ho zaměstnávala, přešli jsme pod mostem do Polska.

Foto: Jednotka Republikanische Wehr pochoduje v Chebu pod československým praporem

Z knihy "Československu věrni zůstali"