3.10.2019, Jan Schneider  

Signatář Charty 77 Jan Schneider vzpomíná na českého zpěváka Karla Gotta (1939-2019).

Úmrtí Karla Gotta předpokládaně vybudí přemíru reakcí, od lidsky jímavých, až po talibánsky kádrovácké. Mnoho se nadužívá pojem „legenda“, ale ke Gottově jménu se pojí docela přirozeně.

Obecně platí, že chceme-li někoho zkritizovat, měli bychom nejprve zvážit, co o něm můžeme napsat dobrého. A obráceně. I o Karlu Gottovi, byť vypořádat se důstojně s legendou je nesnadné.

Dublérova nevyvážená bilance

Zatím nejlépe se s fenoménem Gott popasoval Zbyněk Petráček (Lidové noviny, 13. 7. 2009): „Peněžně podpořil Jana Němce a Pavla Landovského, zastal se Marty Kubišové, odmítl zostudit demonstranty za palachiády, veřejně podal ruku legendě Plastiků Mejlovi Hlavsovi. Jenže i při vědomí této bohorovnosti nahlas proti režimu ani necekl – tak jako 99 procent občanů. Podepsal antichartu, ač ji mohl poslat k čertu, odmítl podepsat Několik vět, ač by tím neriskoval vůbec nic. Karel Gott neprovokuje, nekáže morálku, drží se své profesionality.“

S tou finanční podporou se to provalilo až 7. 7. 2006 (HN, rozhovor s Jiřím Leschtinou), kdy Jan Němec řekl: „ … když jsem pak nesměl točit vůbec nic, byl Gott jediný, kdo mě finančně podpořil. … Šli jsme za ním s Landovským, aby nám půjčil nějaké peníze. Spíš jsme ho testovali, jak zareaguje. Ale on nám nakonec každému půjčil značnou sumu, z níž se dalo žít dva až tři roky. Museli jsme podepsat, že mu to vrátíme. A slíbit, že budeme držet jazyk za zuby. Jenže jsme s tím ‚šekem‘ oběhli všechny hospody a říkali: ‚Hurá, Goťák je strašně fajn, nenechá nás padnout.‘ Gotta si pak předvolali fízlové a spustili na něj: ‚Ti dva jsou určeni k vyhladovění, a vy je platíte. Ještě jednou, a skončíte jako oni.‘ Pak jsem odjel do exilu a po návratu jsem to chtěl Gottovi splácet. Řekl mi, že bych ho tím urazil.“

K tomu je dobré zdůraznit, že kdejaký nébich, kdyby vůbec měl koule něco takového tehdy udělat, nepochybně by se hned po změně režimu chlubivě bil v prsa jako gorilí samec. Karel Gott neřekl nic.

Marta Kubišová zavzpomínala v rozhovoru s Alenou Plavcovou (Lidové noviny, 10. 8. 2007): „Karel Gott se ke mně choval vždycky velmi dobře. Dokonce za mnou přišel do porodnice, když se po Praze rozneslo, že jsem měla dvě klinické smrti. Přinesl mi vysokánskou bonboniéru v hadí kůži, teda papír to byl, ale udělanej jako hadí kůže, a dal mi ji na stolek vedle postele. Všichni v porodnici věděli, že za mnou byl Kája! Takže kdykoli jsem nějaké sestřičce nabídla bonbon, tak si každá sice vzala, ale řekla: ‚No tak to já teda ale nikdy nesním, když je to od Karla Gotta.‘ On mi tím tehdy strašně pomohl. A vlastně byl velice statečnej. Taky jsem se doslechla, že kdykoli mohl, předhazoval mě řediteli Pragokoncertu.“

Pokud jde o Mejlu Hlavsu, i ten byl setkáním s Karlem Gottem potěšen: „Řekl mi s úsměvem, já o vás vím, ale vy jste na ten tvrdý rock, kdežto já jsem spíše na tu kantilénu.“

Ondřej Šťastný (MfDnes, 28.7.2009) ocitoval záznam Státní bezpečnosti o Karlu Gottovi: „Jmenovaný v důvěrných kruzích vystupuje proti politice naší strany. V těchto kruzích je také znám jako dobrý přítel Jana Wericha a manželky Dubčeka, kterou finančně podporuje“.

Je ale též pravda, že Gott velmi pozoruhodným způsobem (naprosto unikátní „remízou“ s režimem) ukončil svou krátkou emigraci. Možná též jezdil na Festival politické písně (ale to Michael Kocáb taky), aniž by ale proslul nějakými prorežimními politickými písněmi. Zřejmě ta jeho účast byla ilustrací starého pořekadla, že prostě „pozdravil u vrbiček“. Nebyl jediný.

Takže jeho bilanci jako člověka, který to „hrál na dvě strany“, shledávám nevyváženou. Ale pozitivně! Možná mu pomáhalo přesvědčení, že i když si zahrává, Gott s ďáblem přece nemůže prohrát –?

Ostatně, kolik dalších signatářů antiCharty a nesignatářů Několika vět má srovnatelnou bilanci?

Na čem spočívá svět

Jak tedy nahlédnout na život, dílo a dobu Karla Gotta vcelku? Pomohu si moudrou knihou, talmudem, který cituje učence, snažící se v několika variacích zformulovat podstatné parametry lidského života. Na otázku, na čem spočívá svět, lze odpovědět: na práci, studiu a dobrých skutcích.

O Gottově profesionalitě snad nepochybují ani ti nejzarputilejší kádrováci a novodobí normalizátoři. Nepatřím mezi Gottovy hudební fandy, avšak s uznáním vyposlechnu řadu jeho písní, a nezapomenu ani na „Vánoce ve Zlaté Praze“, o nichž kupodivu v obdivných tirádách zatím nepadla ani zmínka.

Pokud jde o Gottovy dobré skutky, některé jsem zmínil, a vzhledem k tomu, že jsme se od nich dozvěděli od těch obdarovaných, nikoliv od samotného Karla Gotta, můžeme se právem domnívat, že nevíme všechno.

A co se týče Gottova studia? Upřímně řečeno, není zvykem „celebrit“ (hnusné slovo, promiňte, ale zde je na místě) celoživotně prohlubovat své vědomosti. Ano, nemusí se nám zamlouvat směr, jímž se Gottovo myšlení ubíralo (do spektra jeho zájmu patřili i ilumináti a podobná témata), ale to je právě to, co jsme chtěli a co si pod pojmem „svoboda“ představujeme (aniž by nám to musel schvalovat antifejkový útvar ministerstva vnitra, nebo nově i ministerstva zahraničních věcí).

Důkazem Gottova neobvyklého a stále kultivovaného rozhledu jsou nejen jeho četné rozhovory, které se tak liší od prázdného tlachání různých hvězd a hvězdiček, ale i následující příhoda.

Slavík potřebuje čerstvý vzduch

Bylo to koncem roku 1988, když jsme seděli v úzkém kroužku u pražského rabína Daniela Mayera a splétali a rozplétali jsme různé myšlenky a nápady, při čemž, to dá rozum, jsme kouřili jak o závod. Vtom vešla rebecin Mayerová, odnesla popelníky a se slovy „aby se nám slavík neudusil“ otevřela okna do chladné noci. Není přepracovaná, vysvětlil rabín, přijde Slavík. Karel Gott skutečně zanedlouho dorazil, aby si s rabínem procvičil výslovnost písní, které chodil na židovskou obec zpívat o svátku Chanuka. Zdarma.

Potom jsme seděli u košer vínečka a šmúzovali. Gott vykládal o svém koníčku, sbíral staré a ještě starší filmy. Nejstarší prý měl z ruské revoluce v roce 1905. Pak se zeptal, jestli víme, proč si Lev Davidovič Bronštejn zvolil pseudonym Trockij? Nevěděli jsme. Po bachaři z carského vězení, který Bronštejnovi pomohl, snad dokonce život zachránil, vyučoval „elektrikář z Kolbenky“.

Ano, Karel Gott již tehdy věděl to, na co mnozí přicházeli pozvolna, došlo-li jim to vůbec kdy, jak je důležité najít v zatrachtilé situaci pomocnou ruku ze strany, odkud by to člověk třeba ani nečekal. A Gott to nejen věděl, ale tak i konal. A platil za to určitou cenu, a to nejenom na konto moci, ale – možná především – na konto lidské hlouposti, malosti a ubohosti. (A bude platit i posmrtně, však ještě uvidíme …)

Epilog

Asi nebylo náhodou, že jsem si u příležitosti krásného televizního Gottova rozhovoru při jeho osmdesátinách vzpomněl na ten talmudický trojboj. Přiznám své překvapení, když jsem zjistil, že v případě Karla Gotta lze jeho bilanci ve všech třech „disciplínách“ vyhodnotit kladně do míry až záviděníhodné.

Proto si dovolím vyslovit několik přání. Nezaměňujte prosím při vzpomínce na zesnulého důstojnost a noblesu za laciné přehánění a pompéznost. Zabraňte všemožným nulám v exhibici jejich naduté prázdnoty. Nedopusťte, aby byl veřejný prostor „přegottován“, mělo by to kontraproduktivní efekt.

Ilustrační foto: Autor – David Sedlecký, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=72752696

casopisargument.cz