České národní listy

Gorbačov získal klíče od bran Prahy,

Havel ocenil jeho zásluhy o zhroucení komunismu. V čem je háček?

© Sputnik / Yuri Abramochkin

Názory

15:58 09.04.2021

Vladimír Franta

592587

Sledujte nás na

Právě před 34 lety zahájil 4denní návštěvu ČSSR Michail Gorbačov. Proběhla v mnohém jinak, než bylo zvykem v minulosti. Tím dramatičtější změnou pak prošly vzájemné vztahy i vývoj obou zemí.

Tehdejší pražský primátor František Štafa předal Gorbačovovi na znamení úcty a přátelství symbolický klíč od bran města Prahy. Níže rozhovor o Gorbačovovi s bývalým místopředsedou KSČM, historikem a publicistou Josefem Skálou.

Kde se vzal tento generální tajemník, který na rozdíl od gerontokratických kolegů byl schopen „brát schody po dvou“?

Skála: Až na vrchol pyramidy ho dostala jen souhra bizarních okolností. Část z nich přezrála svou samotíží. I na té však pracovala pátá kolona, prorůstající do stále vyšších pater moci. Ti lidé se k tomu, že hráli dvojí hru, už dávno přiznali sami. Dostat až do čela provinciálního hochštaplera se dalo teprve ve chvíli, kdy skoro celé ostatní vedení země „přesluhovalo“ věkem i zdravotně. Teprve pak stačilo „brát schody po dvou“ - a jako maják spásy se jevila i taková banalita. V intrice, nemyslitelné za včasné generační obměny, měly dlouhé prsty i hordy zahraničních kazisvětů.

S Gorbačovem je spojena perestrojka, glasnosť a omezení horečného zbrojení. Západem milován – Východ jej nenávidí. Jak se to má s tou láskou a nenávistí k Michailu Sergejeviči?

Poměry, v nichž jsme žili v polovině 80. let, volaly po modernizaci, v lecčem i docela zásadní. Ne ale po „katastrojce“, jak Gorbačovovu politiku nazval už roku 1987 Alexandr Zinověv, letitý disident. Skončila popravou politického Východu. Zvratem, jakého nedosáhli ani Hitlerova bestiální agrese a jaderní vyděrači. Gorbačov utržil politický bankrot, nemající v míru obdoby. Spojence degradoval na krmelce a vazaly zemí, jež proti nim dosud vedly „studenou válkou“. Někdejší supervelmoc – na území dobyté bez jediného výstřelu a roky i masivně drancované a řízené zvenčí. Ruskou ekonomiku to srazilo o víc procent než plán Barbarossa. Většina Rusů Gorbačovem pohrdá. Ten názor se šíří i napříč okolním světem, vydaným napospas „právu" silnějšího, které se dřív muselo krotit. Gorbačov je miláčkem sil, jimž vydal bez boje, o čem už přestávali snít.

S Gorbačovem jste se setkal. Jak na vás působil? Miloš Jakeš si v rozhovoru postěžoval, že Gorbačov nedal na apel řady soudruhů ze socialistického tábora. Ti se jej snažili varovat, že SSSR nic dobrého nečeká, pokud Sověti vsadí na překotné reformy…

První a poslední prezident SSSR Michail Gorbačov zachránil Prahu před krveprolitím

Gorbačov měl kukuč derviše. Když se vás zeptal, jak se daří, zapíchl do vás sugestivní výraz očí. Uměl jím uhranout i publikum, k němuž řečnil spatra. Mezi fazónou a náplní však zela bezedná propast. Napovídal toho kvanta. Byly to velehory frází. Jedinou myšlenku, která by věci posouvala dopředu, v nich nenajdete ani pod lupou. Skuteční státníci tu prázdnotu, kříženou s nebetyčným pokrytectvím, prokoukli velmi brzy. Uvedu aspoň dva z těch, kteří to sdíleli i se mnou – Fidela Castra a Háfíze Asada.

Slova Miloše Jakeše mohu plně potvrdit. Například jako účastník velké porady v Moskvě 70 let od Říjnové revoluce (listopad 1987). Tady si vzal slovo jinak, než míval ve zvyku, dokonce i Nicolae Caušescu. Apeloval na rozhodnou spolupráci proti páté koloně, úkolované rozvrátit socialismus i další pokrokové síly. Gorbačov se povýšeně poškleboval. A po Rumunově projevu mu adresoval jízlivou poznámku.

Skupina Žlutý pes zpívá o tom, že, když „Gorbačov odešel, nikdo se kvůli tomu nevěšel“… V těch časech byla velvyslankyní USA v ČSFR Shirley Temple Blacková, která měla na dveřích napsáno STB a na svého psa volala Gorby… K dovršení všeho Gorbačov dělal reklamu na pizzu, či slavil narozeniny v Londýně… Působí to strašně absurdně. I ta cena od Václava Havla…

Západní garnitury tím vysílaly jasnou zprávu. Měly ho za pejska, poslušného na slovo. Ten pocit si vychutnávaly i poté, co „Gorby“ dohrál svoji roli Mouřenína. I tím, že ho platili za reklamu laciné pizzy, cestovních aktovek a za jalové přednášky, do jejichž hlediště dorazili jen poprvé. Pak už tam posílaly jen své šoféry, kuchařky a zahradníky. Takhle se ruským knížatům neposmívaly ani nomádské hordy, když je nechaly soutěžit o právo vybírat daně.

Před 34 lety navštívil Gorbačov Prahu. Jak ho tu přijímali? Nebyl už tehdy národ tak trochu polarizován? Prý se čekalo, že se M. S. v Praze omluví za okupaci, která započala v roce 1968 a trvala následných dvacet let…

Ve Spolkovém sněmu promluvili o tom, jak NATO za Gorbačova oklamala SSSR

Nadšením bez sebe byli týpci, známí svou rusofobií. Od různých „bývalých lidí“ až po podsvětí „šedé ekonomiky“. Tahle sorta měla na vše, co jí šlo na ruku, krajně vytříbený čich. Nemýlila se ani tentokrát. Jinak než obvykle reagovaly i zralejší generace, ztotožněné s poválečným pokrokem. Teď měly v očích zdrženlivý výraz, plný otazníků i pochybností. Vývoj dal za pravdu i jim. Otázka srpna 1968 a dalšího pobytu Sovětské armády byla skutečně jedním z očekávaných témat. Přímí účastníci rozhovorů se shodují, že Gorbačov ji omezil na ryze vojenskou dimenzi. A tím celou debatu i rychle uzavřel.

Co by se dalo říci o Gorbačovovi a Zdeňku Mlynářovi?

Spřátelili se už na moskevské právnické fakultě počátkem 50. let. To pouto jim vydrželo až do Mlynářovy smrti. On sám byl ovšem jiný formát. Fundované studie – z právní teorie i dějin evropského myšlení – publikoval už kolem třicítky. Když se po listopadu 89 vrátil z emigrace, díky vazbě na nynějšího šéfa KSSS se čekal jeho mocenský comeback. Tajemníkem ÚV KSČ byl už v roce 1968. „Gorbyho“ parta však pomohla k moci opozici, mající za „bezvýznamného německého filozofa“ i Bedřicha Engelse. Tím zajímavější pak byly debaty se Zdeňkem Mlynářem. Když se Gorbačova už roku 1988 zeptal novinář, jaký je rozdíl mezi ním a Alexandrem Dubčekem, odpověď zněla „Pouze dvacet let“. Když jsme se ptali Zdeňka Mlynáře, zda by „dubčekovské vedení“ odolalo tlakům na obnovu kapitalismu, odpovídal „To fakt nevím“. Příznačně hodnotil i past, do níž jeho přítel zahnal československou levici: „Napřed nám zpřeráželi nohy a teď se diví, že nejsme s to skákat přes dva metry.“

Gorbačov oslavil 90 let, zdá se, že je zdráv. Z našich politiků, komunistů, se vysokého věku dožívají Štrougal či Fojtík. Byli všichni tito lidé podvedeni? Kým? Miloš Jakeš prý do konce života netušil, jaké bylo pozadí zinscenovaného listopadu roku 1989…

Lubomír Štrougal není z těch, komu by hrozil cejch rezavé „konzervy“. Dílo zkázy, spáchané Gorbačovem a jeho suitou, nazývá pravým jménem i on. V memoárech vydaných už před 12 lety píše, že pokud by byla uplatněna právní, a ne jenom politická hlediska, šlo by o skutkové podstaty naprosto nevídaných rozměrů a závažnosti. Miloš Jakeš se cítil podveden i zcela osobně. Gorbačovovi věřil o to víc, že přicházeli do styku jako tajemníci ústředních výborů svých stran pro stejné rezorty už od sklonku 70. let. Jeho moskevský kolega, teď už coby generální tajemník ÚV KSSS, plně podpořil i Jakešovu volbu do čela KSČ v prosinci 1987. Z pohledu toho, co následovalo, se jen těžko polemizuje s hypotézou, že šlo o cynickou kalkulaci s bezmeznou důvěrou Miloše Jakeše v sovětské vedení a Gorbačova osobně. Jakeš množící se signály, že ho „Gorby“ tahá za nos a postaví až před hotovou věc, odrážel jako nepřátelské pomluvy. Pak s ním spojenec naložil i třeskutě amorálně. Trýznilo ho to až do konce života.

Nějaké poučení z rozpadu SSSR a ČSFR? Byl Gorbačov oběť?

Gorbačov zareagoval na pandemii a vyzval k demilitarizaci politického myšlení. Navrhuje první krok k „nové civilizaci”

Věčná škoda, že se intrikánům podařilo odrovnat Grigorije Romanova, druhého z mladších členů sovětského vedení. To byl státník nepoměrně zralejšího formátu. Nastoupit po Konstantinu Černěnkovi on, žijeme v úplně jiném světě. Nepoměrně spravedlivějším i bezpečnějším. Gorbačov byl virtuóz v leštění klik a jiných habaďůrách, jimiž se honí kariéra. Kdo se tím prodere až do čela, vystaví ho to úplně jiným nárokům. Gorbačov před nimi kličkoval tím jediným, co uměl – snaživou četbou z cizích očí, po jejichž pochvale prahnul. A protože doma byl na trůnu už on sám, zbyly mu jen ty ze světa, co je prý „svobodnější“ a „civilizovanější“. Reagan, Thatcherová, Kohl a další západní lídři si s ním hráli jako kočka s myší. Brnkali na strunu jeho provinciální ješitnosti a předstírali, že podpora těch samých „všelidských zájmů“, které si vyfantazíroval, je i jejich nejsvětějším závazkem. On sám tou žalostnou chimérou válcoval odpůrce rozvratu doma i napříč řadami spojenců. Až do kapitulace nedozírných rozměrů, jejíž konečné následky kulminují teprve teď.

Obětí té slepoty a impotence byl i on sám. Hlavně však suverenita, rozvoj a sociální pokrok poloviny Evropy a celé „postsovětské“ Asie. Lekcí, jež z toho plynou, jsou tucty. Z té hlavní plynou i všechny ostatní. Západní „elity“ nemají přátele ani spojence. Mají jen „životní zájmy“. Ty vlastní a sobecké, a ne žádné „všelidské“. V Rusku to poznání už má navrch. Slibně narůstá i u nás a v širokém okolí. Vše, co doba dluží naší prosperitě, demokracii a lidským právům, dostane šanci až v mnohem suverénnější zemi. Teprve ta znovu nabídne prostor i sociálnímu pokroku. A nakonec umožní i comeback všeho, oč nás okradlo „Gorbyho“ dílo zkázy.

Děkujeme Vám za rozhovor.

Epilog: Co vlastně Gorbačov v dubnových dnech roku 1987 v Praze řekl?

Michail Gorbačov (citát z projevu v Praze): „Přijeli jsme do ČSSR ve velmi zajímavé době, v době velkých přeměn. Víte, že v Sovětském svazu se rozbíhají rozsáhlé a bouřlivé procesy přestavby, urychlení a demokratizace. Mají jeden cíl: v plné míře rozvinout potenciál socialismu a zapojit pracující masy do tvůrčí a vysoce efektivní práce…jsme přesvědčeni, že přeměny ve všech oblastech života SSSR odpovídají i zájmům dalších socialistických zemí, zájmům pokroku a míru…sovětští lidé si velmi dobře uvědomují, že mají po boku československé přátele, jsou si vědomi vaší solidarity. Srdečné díky za věrnost bratrství našich národů, za podporu naší linie…

Připusťme, že západní vedoucí představitelé budou mít dost rozumu a nezmáčknou červený (jaderný) knoflík, aby vlastní země nevystavili zdrcující odvetě. Ale co když nebezpečí smrtícího výbuchu nastane v důsledku lidského omylu, technické chyby nebo zlého úmyslu některého jedince? Sama myšlenka, že je lidstvo odsouzeno žít ve stálém neúprosném nebezpečí sebezničení, se nám zdá zločinnou…Proto mluvíme o nutnosti nového politického myšlení, jehož prvním a hlavním požadavkem je uznat nezbytnost a možnost vytvoření bezjaderného světa v zájmu přežití lidstva.“ (RP, 10. 4. 1987 – Projev soudruha M. Gorbačova)

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku