České národní listy

Genocida v Namibii

Ráno 11. srpna 1904 začali Němci střílet na Herery z kanonů a samopalů. Bitva u Waterbergu skončila hererskou porážkou. A Hererové před vojáky utíkali směrem k Botswaně, do poušti Omaheke.

Za poslední vodní nádrží Němci postavili několik set metrů dlouhý plot se strážními posty. Něco takové se stalo v koloniální historii poprvé.

Historikové se většinou shodnou na tom, že dějiny evropského kolonialismu v 19. a na počátku 20. století byly neuvěřitelně brutální. Mnozí ovšem dodávají, že tady šlo o výjjimku. To, že byla na Hererech spáchána genocida podle nich dokládá následný 'Vernichtungsbefehl,' rozkaz o likvidaci, který vydal generála Trotha.

Vojáci dostali von Trothův rozkaz dva měsíce po klíčové bitvě u Waterbergu. Generál se v textu zároveň obrací na předáky hererského kmene:

"Já, velký generál německých vojsk, posílám tento dopis lidu Hererů. Všichni musí toto území opustit."

"Každý Herero, kterého najdeme na německém území, ať už bude ozbrojen nebo ne, s dobytkem, nebo bez něj, bude zastřelen. Přestaneme chránit ženy a děti. Musí se vrátit ke svému kmeni, nebo budou zastřeleni."

"Velký generál mocného císaře Lothar von Trotha. Dne 2. října 1904."

Koncentrační tábory v Jihozápadní Africe

V Berlíně ale Trothův vyhlazovací rozkaz šokoval, jak vysvětluje britský historik John Rhol:  "Když se zpráva o brutalitě, s jakou Trothovi vojáci potlačují povstání, dostala do Německa, ozvaly se tam ostré protesty. Kritizovaly ho hlavní politické strany, psaly se o tom články v novinách. Šlo o celostátní skandál."

Císař kritikům hned nevyhověl. Hon na Herery v poušti Omaheke ještě dva měsíce pokračoval. Pak Vilém II. tlaku vlády ustoupil. Vojáci shromáždili třináct tisíc vystrašených a nedůvěřivých Hererů. Řekli, že jim císař odpustil a mohou se vrátit domů. Byla to však lež.

Vyhlazovací politika pokračovala modernějšími metodami dvacátého století. V hlavním městě Windhoeku vznikl první koncentrační tábor. Prošly jím 4000 lidí, byli biti a umírali hladem. V roce 1904 byly přitom takové tábory vojenskou inovací:

Koncentrační tábory, jaké vyzkoušeli Britové v Jižní Africe, nebo jiné, jaké použili Španělé na Kubě, byly určeny k tomu, aby oddělily bojovníky za svobodu od těch, kdo kolonizátory podporovali.

V Německé Jihozápadní Africe se ale dělo, jak říká historik Ben Madley, něco zcela jiného: "Žádní Hererové tam nebyli svobodní. V táborech se ocitli všichni, nebo téměř všichni." Další tábory vznikly na pobřeží, ve městě Swakopmund, centru německého průmyslu a obchodu. Neví se přesně, kde stály, ale jak to v nich vypadalo, zdokumentovali sami Němci.

Věznili tu na 3000 Hererů, většinou ženy a děti. Vězni pracovali na stavbách a v přístavu, bití bylo běžné. Hovoří hererský opoziční předák Katuutire Kaura:

"Mnoho členů mé rodiny zemřelo v koncentračním táboře ve Swakopmundu. Je tam totiž velmi špatné počasí. A oni na ně nebyli zvyklí. Dostali zřejmě jen jednu deku. Mnozí zemřeli také proto, že příděly jídla byly omezené."

Jak zjistil z namibijských archívů historik Jan Bart Gewald, hererští vězni byli ve Swakopmundu evidováni s úřední precizností:

"Každý zajatý Herero dostal číslo. To bylo zaneseno do knihy. A mohli ho vozit po celé Namibii, podle toho, kde byl potřeba jako pracovní síla. Německá armáda na tyto pracovníky dostávala příspěvek."

Čísla na obojku

Hererská historička Johanna Kahová už nepatří ke generaci, která tábory zažila. Zajímá se ale o dění v nich kvůli své rodině: