České národní listy

Evropské hodnoty - minulost známe, jaká bude budoucnost? II

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Věky trvajícím kulturním vývojem dospěl člověk paradoxně svou vrcholnou vědecko-technickou civilizací nikoli do stavu zamýšleného většího bezpečí, blahobytu, lidskosti a  ušlechtilosti, ale naopak – do stavu globální krize a mnohostranného ohrožení biosféry celé planety, život a zdraví člověka nevyjímaje. Mluví se o  heterogonii (cizorodosti) účelů, realizace žádoucích projektů přináší nežádoucí  výsledky.

A kdo je vinen?

Nejeden kritik současnosti klade otázku, kde se stala první chyba, odkud se daly dějiny směrem pochybeného a škodlivého vývoje, který nás zavedl do věku krizí, katastrof a kataklysmat.

Zavinilo prý to osvícenství 18. století.  Šířilo vzdělanost, ideály svobody, rovnosti a bratrství a způsobilo odvrat od Boha. Žalobci ovšem zapomínají, že většina vlivných osvícenců veřila v Boha nebo ve Vyšší mravní princip. Zamlčují, že krutých konfliktů a nelidskostí v předosvícenské době nebylo méně, přehlížejí, že osvícenstvím iniciované zápasy a procesy vedly k demokratizaci společnosti, k rozkvětu průmyslu  a k zlepšení životní úrovně většiny lidí v zemích západní civilizace.

Jiní nazřeli hlouběji do dějin a našli F. Bacona  R. Descarta jako viníky dnešních nesnází. Jejich empirismus a racionalismus a  jejich spojení s exaktní vědou, galileovsko-koperníkovsko-newtonovskou astronomií a fyzikou prý přivedlo naši civilizaci do záhuby. Zapomínají při tom, že myslitelé uvedeného období se snažili odstraňovat překážky lidského blaha a štěstí  v kontextu velmi tvrdých životních podmínek17. stol. Nenaváděli k bezohledné exploataci přírodních zdrojů a to, jak se v současnosti zneužívá vědy a techniky pro bezhraničně neodpovědné sobecké zájmy,  by si ani nedovedli představit.

Další pátrači  objevili pachatele současného marasmu už v době renesanční vědy a vůbec  v celém odkazu doby od  Quatrocenta až po Seicento, kdy v Evropě  znovu ožil antický naturalismus a racionalismus a kdy se rozmohl individualismus v podobě touhy po osobním rozvoji a po poznání světa.  Ve skutečnosti renesance přispěla k  obdivu a úctě k přírodě, k umění, k dějinám a  k  mnohostranné emancipaci středověkými mravy utlačeného člověka.

Najdeme i autory,  kteří vyvolávají idealizovaný obraz středověké víry a prostého náboženského života. Chyba prý nastala, když se lidé nedali cestou srdce, kterou ukazoval František z Assisi, sám  příklad čisté vroucnosti, v souznění s přírodou a  v bratrské lásce s opovrhovanými žebráky.  Dali se cestou rozumu, po které vedl Tomáš Aquinský, přední scholastický učenec, který pro ucelený obraz světa neváhal přijmout ani pohanské  Aristotelovo učení. I když si vážíme darů srdce a pohnutek, jichž  rozum nezná, nelze připustit, že je racionalita zavrženíhodná. Dává člověku poznání jako zbraň proti omezenosti, hlouposti a pověrám, dává mu vědomí lidské poučené důstojnosti a odpovědnosti,  zbavuje ho bezmoci,  dává mu zbraň  proti hladu, chudobě, chorobám.

V pátrání po viníkovi současných protiřečení civilizace (kdo vlastně vypustil toho džina z lahve?) byl objeven i naivní antropocentrický hegemonismus v  knize  „Genesis“ Starého Zákona.

 Hospodin tu říká prvním lidem: „ Naplňte zemi a podmaňte ji, a panujte nad rybami mořskými a nad ptactvem nebeským  i nad všelikým zeměplazem.“Ale jsme s to rozumět dnes správně tomu slovu „panování“ se zřetelem  na poměry tehdejšího  nerozvitého ruralismu? Je to pokyn  k neomezenému technicky účinnému plenění a  drancování přírody a jejích zdrojů, nebo je to  v kontextu života a práce biblických lidí spíše pověření  k primitivnímu lovu a rybolovu, k  chovu dobytka, k  ručnímu obdělávání půdy a  k pěstování plodin, k jednoduchému řemeslu a vůbec k mnohostrannému, ale skromnému   hospodaření ve světě Božích stvoření? Cožpak člověk nebyl stvořen k obrazu Božímu, k obrazu Boha – Stvořitele? A nenáleží mu z toho důvodu o všechno stvořené i s úctou a láskou  pečovat?

Avšak  nakonec byl  pravý viník  dopaden jinde, v mýtickém Řecku, na samém počátku civilizačního vývoje. Prý to byl Prométheus. Opovážil se vzít bohům olympským oheň, dal jej lidem a naučil je písmu, řemeslům a vědám. Prométheus to tedy zavinil, že se dal člověk dějinami cestou pokroku, růstu a rozvoje,  až dospěl k dnešní vážné krizi civilizace. Prométheovský princip svobodné  lidské vůle, její vzpoury proti nadvládě a jejího zápasu s daností a překážkami za rozvoj poznání a vzdělanosti  byl kritikami, které jsme uvedli, zpochybněn a s ním i všechny historické podoby racionality.  Ale tím je zpochybněna v základu veškerá evropská kultura, její identita, její paradigma.

- Jako paradigma evropské  kultury je uváděn právě  řecký ideál – žít ve shodě s rozumem a s přírodou. Prométheovský princip rozvoje osobnosti, kritického myšlení, svobodné lidské vůle a její vzpoury proti překážkám a omezující moci.

 Pozoruhodný  mýtický obraz kulturní evoluce najdeme mezi 250 bájemi, které ve svých

„Metamorfózách“ (Proměnách) zbásnil Publius Ovidius Naso (43 – 18).  Báseň se jmenuje „Čtvero věků“  a její obsah je tento: Na počátku byl zlatý věk. Člověk žil v podnebí věčného jara a země mu dávala veškeru obživu sama od sebe – nemusel pracovat. Žil v rajské nevinnosti, bez viny a strachu, svobodně, bez vládní a soudní moci nad sebou. Pak nastal věk stříbrný a s ním přišlo čtvero ročních období, nutnost rozdělávat oheň, stavět obydlí, krotit zvířata a obdělávat pole. Následující bronzový věk přinesl zpracování kovů, zbraně a tvrdost mravů. Život byl drsný, ne však zločinný. Zločin přišel až ve věku železném, nejhorším ze všech. Na místo pravdy, poctivosti a studu za hřích nastoupil klam a podvod a šalba, násilí, úklady, lest a „zločinná k majetku láska“. Nikdo si již není jist ani mezi nejbližšími. Žije se z loupeže, kvete zámořská plavba a obchod, těží se rudy, hledá se nejen železná ocel, ale i zlato, dráždidlo hříchu. A z touhy po zlatě přichází i zločinná válka. „Řinčící zbraně má v krvavých rukou a prudce jí mává“, praví o válce básník doby Augustovy.

 O čem pozoruhodně předvídavě svědčí prastarý mýtus? Původně prostá obživná činnost již mnohonásobně přerostla své účely a jako stále vyspělejší technologie se ocitá v hrozivém nesouladu se sociální a duchovní,především  mravní oblastí.  Prastarý  mýtus tak zná již „kulturní m e z e r u“, objev antropologie 20. let 20. století (W. F. Ogburn). Jde o poznání, že různé společenské sféry se vyvíjejí nerovnoměrně, některé se opožďují, rovnováha se mezi nimi porušuje, „kulturní  m e z e r a“ je od sebe vzdaluje. Max Weber by v uvedeném mýtu mohl najít anticipaci své koncepce evolučního procesu, jenž v přetechnizované společnosti povede ke zkáze odlidštěného člověka. A patrně souhlasně by jej přijal i antropolog R. F. Murphy, který srovnává tradiční konfigurace lidského života s přítomností, odmítá  ideologické iluze a kritizuje vzorový typ ekonomického člověka, který se řídí pravidlem maximálního zisku a jehož nenasytnost nezná mezí.

Ale co vyplývá z přehledu uvedených kritik a  obvinění, kterých  se dostalo některým významným momentům v  historii lidské kulturní evoluce? Je pozoruhodné, že zmíněné poukazy na údajně zhoubné následky uvedených  vývojových mezníků paradoxně postihují právě dominantní evropské hodnoty, tedy to, co má být  právem ctěno a váženo.

  Je to  kritické hledání pravdy, aktivní úsilí uskutečnit  ideu svobodného rozvoje autentické  osobnosti. A je to noosféricky, na ducha a rozum orientovaný  evropský světový názor.