České národní listy

Evropské hodnoty - minulost známe, jaká bude budoucnost?

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

 R. 2004 se Česká republika stala členkou Evropské unie. Vládní skupina  to oslavila jako nejcennější výdobytek polistopadového vývoje a našich dějin vůbec. Dodnes se toto přesvědčení oficiálně udržuje. Ale další léta otevřela  mnoho otázek a pochybností. Směřovat do Evropy. Ale jaké? Je to dítě války a oběť míru? Je Evropa skutečně demokratická? Je Evropa interkulturní tak, jak se nám slibovalo? „Evropa je záhada“, čteme  u přemýšlivého autora. „Evropa je na rozcestí“, čteme u jiného  publicisty. „Budoucnost Evropy po odchodu Velké Británie je nevypočitatelná,“ prohlašuje  významný politik. A co my? Jaké je naše stanovisko? Masaryk nás učil kritickému realismu. Nedat se oklamat pouhým zdáním a líbivými hesly. Poznat skutečnost bez příkras.

Pokusme se o to.

Evropa není totéž, co Evropská unie. Mnohonásobně ji  překračuje. Je to světadíl, kus Země, je to kus její  Historie  a je to kus  vývoje Člověka, toho, jak po tisíciletí poznával, přetvářel a  kultivoval sebe i svět.    

Snad milion let existuje lidská bytost na planetě Země, zápasí o svůj život, o svůj vzestup, o více života, vývoje, vzestupu. Tváří v tvář přírodě i vlastním výtvorům, hmotným i duchovním, tváří v tvář dějinám, vítězstvím i prohrám, poznává, uvědomuje si a chápe i sama sebe, interpretuje si svůj život a zdůvodňuje si smysl své existence. Kdo je člověk? Odkud přichází? Kam jde? A slovy Immanuela Kanta: Co můžeme vědět? Co máme činit? V co smíme doufat?

Pojetí sebe sama uprostřed světa, sebepoznání a sebepochopení člověka se mění  v závislosti na úrovni lidského způsobu života, na úrovni a charakteru lidských zkušeností, na stupni dějinného zdokonalovacího procesu, kterým člověk prochází a kterým se stává stále více člověkem, na  úrovni humanizace.

Avšak co znamená být více člověkem,  nevím-li, co je člověk, co tvoří jeho autentickou  podstatu? V pamětech myšlenkového odkazu dějin Evropy  najdeme nejeden pokus  definovat člověka:

Je to přírodní, iracionální, sama sobě záhadná bytost prvobytných mýtů. Je to Homo sapiens  a  Zóon politikon  intelektuální antiky. Obraz boží, Nesmrtelná duše a Odsouzenec k hříchu ve středověku.V podání myslitelů nové doby  nabývá nejrůznější, i protichůdné podoby. Je to jednou

 Nositel rozumu, jindy složitý Stroj,  je to Homo faber (vyrábí nástroje), nebo také  Živočich (nic víc, než to, co jí).  Soustava Id-Ego-Superego, novodobá psychoanalytická trojjedinost lidské bytosti,   připomíná  trojjediného pozdně starověkého člověka  novoplatoniků,  který je rozvrstven stupňovitě jako  Hylik-Psychik-Pneumatik. T. Hobbes soudil, že člověk byl původně Homo homini 

lupus, každý každému byl nepřítelem. Ale život ve společnosti  odhalil užitečnost  vzájemných  ohledů  a  z člověka se stal  Homo homini amicus.

 Podle J. Locka je duše novorozeněte Tabula rasa, čistá, nepopsaná deska, teprve zkušenost na ni píše své znaky. Podle J. J. Rousseaua je člověk od přírody dobrý, avšak mravy   společnosti, která se vzdálila poctivému  přirozenému životu, ho kazí.

 Různé koncepce  různého zaměření odlišně charakterizují  lidskou bytost, jako by tváří v tvář   mnohafasetovému výbrusu  upřely  pozornost  na  volbu jediné fasety a  povýšily ji  na určující dominantu. Ostatní  ani nepostřehly.  A tak je člověk v jejich podání  egoista...altruista...zvíře ...  anděl...intelekt... slepá vůle...tvořivá vůle...vůle k moci ...dědičným hříchem poznamenaný... zavržený...milosti Boží potřebný...čeho všeho potřebný, učiněný nedostatek...ne Boží, ale lidské lásky potřebný...odsouzený k svobodě, sama nevypočitatelná svoboda a úzkost...budovatel, jehož jméno zní hrdě...informační kanál kybernetiků a singusing animal sémantiků...Kdo vlastně tedy je člověk a jaký je? A jaký je svět, v němž mu je přebývat?

Vědy o neživé přírodě  podávají obraz vesmíru jako grandiózní, člověku cizí a neúčastný svět hmoty, nepředstavitelná kvanta časových a prostorových dimenzí makrokosmu a mikrokosmu.  Vědy o společnosti zkoumají  mnohostranně podmíněné  vztahy mezi lidmi,  nadosobní  struktury a  historické  pohyby a změny  větších i menších  společenských  skupin, jedinci často vzdálených a

odcizených. Mimo zůstává  jedinečný úděl člověka a nepřehlédnutelné bohatství jeho závratně složité, jemné a křehké niternosti. Obrovité metagalaxie makrokosmu, fantastická strukturovanost mikrokosmu – a naše ztracení v hlubinách nekonečna a věčnosti. Hmota a pohyb, prázdno a mechanické síly, řetězce determinací – a lidský život, lidská inteligence, špetka snů, touhy a bolesti.

Ch. Darwin a jeho pokračovatelé ukázali, že člověk je součást živé přírody. Nelze jej vyprostit z přírodní vázanosti ani z nelítostného potravního řetězce. Hladoví a lační po ukojení svých  přirozených, přírodou daných potřeb. Všechny snahy zapřít a potlačit lidskou biologickou sféru, které se v minulosti občas objevily,  vedly jen k deformacím  člověka. Je mnoho znaků, které má člověk společné s ostatními živočichy. Jsou však i lidská specifika, jimiž se člověk od ostatního tvorstva výrazně liší.

Evoluční teorie učí, že  se vzdálený předek člověka natrvalo vzpřímil a začal jednoho dne svýma volnýma rukama zhotovovat  nástroje a používat ohně. Objevil symbolické myšlení a řeč. Začal si vytvářet  nepřírodní, umělý svět, který mu dával  stále větší moc v boji o život.  Člověk začal vytvářet kulturu. Na evoluci přírodní tak navázala  evoluce kulturní.

Co znamená slovo kultura?

Etymologicky souvisí slovo kultura s latinským slovesem colo, colere, colui, cultum. Slovo má čtyři významy: vzdělávat (pole), pěstit a zdobit (tělo), zušlechťovat (ducha), chovat ve vážnosti (zvyky, památky).  Všechny tyto významy se přímo i přeneseně podílejí na obsahu pojmu kultura. Kulturu tvoří  soubory hodnot, které člověk objevuje a vytváří k uspokojení svých  rozmanitých, stálých i proměnlivých  potřeb a k  formování způsobu života „ k svému obrazu“. který je jiný podle místa a času. Svět člověka nikdy nebyl, není a nemůže být světem bezrozporné jednoty. K povaze kultury

patří jak rysy stability, tak rysy dynamických změn. Právě tvořivý vývoj odlišuje lidskou kulturu nejvýrazněji od kvazikultur včel, mravenců nebo bobrů.

Ale ani člověk kultury nepřestal být součástí přírody a jako biologický organismus může existovat jen v přírodním prostředí. Jen v něm  se může udržovat při životě výměnou látek a energií. Jen za přítomnosti vzduchu, vody, slunce, rostlinstva a živočišstva může člověk existovat a může se reprodukovat jako jedinec i jako druh. Přírodní determinovanost je neúprosná a neproměnná. Závislost na poměrně úzce vymezených podmínkách životního  prostředí planety Země (teplota, tlak, tíže...) lze sotva vyjádřit lépe než existencialistickým „být vržen“, „být v tom“, bez volby, bez odvolání. Lidé jsou trvale podrobeni vládě nutnosti, jako by jim trvale vládlo neúprosné fátum starých bájí.

Trvale jsou podrobeni dějům, které nepřipravují a neřídí a které přicházejí jako osudové rány s nenapravitelnými následky. Člověka nelze vyprostit z přírodní vázanosti. Ale je možno vyprostit jej z vázanosti kulturní?