České národní listy

Ve versailleské mírové smlouvě byl stanoven rozsah německého odzbrojení. Byl omezen početní stav německé armády, její výzbroj i počet branců. Německo však od počátku tyto podmínky porušovalo. Na ženevské konferenci v roce 1932 vystoupilo pak s požadavkem tzv. Gleichberechtigung - rovnosti ve zbrojení. Požadovalo zrušení vojenských klauzulí versailleského systému a jejich nahrazení novou, všeobecnou konvencí. Podle ní by bylo sníženo vyzbrojení vítězných států na úroveň Německa a poté měla být všeobecně zajištěna rovná práva na zbrojení. Takový návrh výrazně uvolňoval cestu k urychlenému německému zbrojení.

Ministr Beneš se snažil působit na uklidnění vyhrocené situace. Usiloval o udržení vztahů se slábnoucí německou výmarskou republikou, ale především se snažil přispět k užší spolupráci Francie a Anglie, vůdčích představitelů versailleských mírových smluv. Domníval se, že bez této spolupráce "nelze rozvrat Evropy zadržet". Proto také uvítal francouzsko-anglickou "smlouvu o přátelství" podepsanou v létě 1932.

V téže době zpracoval ministr Beneš svůj návrh na odzbrojení. V něm navrhoval řešil problém novým způsobem. Předpokládal všeobecné omezení leteckých i pozemních vojsk, zákaz těžkých útočných zbraní (těžkého dělostřelectva a tanků), zákaz chemických, bakteriologických a zápalných zbraní, zákaz útoku na civilní obyvatelstvo. Tento návrh se stal základem tzv. "konstruktivního plánu", který francouzský premiér Eduard Herriot představil na odzbrojovací konferenci v Ženevě. Podpořilo ho 41 evropských států. Proti se postavilo Německo a Rusko. Komise návrh nepřijala.

Současně však členové komise - především Anglie - začaly být stále ochotnější přijmout německý návrhu na Gleichberechtigung - rovnost ve zbrojení. V září 1932 však Německo oznámilo, že se dalšího jednání odzbrojovací komise již nezúčastnÍ. Definitivně pak odešlo z konference po nástupu Hitlera v říjnu 1933.

*

Neúspěch evropské oficiální politiky vedl ministra Beneše k urychlenému budování vlastního obranného systému. Třetí rovinu jeho mezinárodní politiky tvořila proto jeho snaha o organizaci střední Evropy, snaha vybudovat ve střední a jihovýchodní Evropě organizačně sjednocený politický celek. Měl na mysli jakousi "Společnost národů této oblasti". Základem měla být Malá dohoda. Ministr byl přesvědčen, že bez této nové spolupráce "sílícímu tlaku Německa neodoláme."

Počátkem 30. let měla Malá dohody za sebou deset let své existence. K dalšímu organizačnímu upevnění tří malodohodových států - Československa, Rumunska a Jugoslávie - došlo již na společné konferenci ve Štrbě v červnu roku 1930. Vedle toho docházelo k pravidelným jednáním ministrů zahraničí při zasedáních Společnosti národů, kde měli možnost bezprostředně reagovat na vyhrocující se mezinárodní situaci.

S cílem dále sjednotit malodohodové státy připravil ministr Beneš v roce 1932 nový status Malé dohody - tzv. Organizační pakt Malé dohody. byl podepsán v Ženevě 16. února 1933. V Ženevě působila i Stálá rada Malé dohody se svým sekretariátem. Rada koordinovala zahraniční politiku všech tří států a na mezinárodních jednáních ji prezentoval vždy zástupce jednoho z nich. Všechny dvoustranné mezinárodní smlouvy se změnily ve smlouvy třístranné. Postupně se pak vytvořila i Hospodářská rada Malé dohody.

V roce 1934 vznikla podle vzoru Malé dohody i tzv. Balkánská dohoda, ve které se spojily Rumunsko, Jugoslávie, Řecko a Turecko. Obě organizace usilovaly o zajištění samostatnosti států střední a východní Evropy a o jejich společnou obranu proti sílící expanzi Německa a Itálie. Na rozdíl od neúspěšné evropské politiky, mělo úsilí ministra Beneše o užší spojení států střední a východní Evropy v této době pozitivní výsledky.

*

Čtvrtou rovinou Benešovy politiky byla jeho snaha všestranně zajistit obranu republiky. Na základě svého přesvědčení o sílícím nebezpečí nové války se snažil zabezpečit republiku vojensky i politicky.

Když v červenci 1932 přijel ministr Beneš nakrátko z ženevské odzbrojovací konference do Prahy, dal ve spolupráci s ministrem národní obrany Bradáčem shromáždit členy československého generálního štábu a sdělil jim: "Jestliže se [odzbrojovací] konference nezdaří - a to je velmi pravděpodobné - přijde hrozná krize, nejdříve politická a pak hned nato i nebezpečí války. Dávám vám čtyři léta. Krize přijde asi v letech 1936 nebo 1937. Republika musí být do té doby plně připravena".

Na základě tohoto ministrova impulsu byla zahájena všestranná organizace armády i budování rozsáhlého obranného systému v pohraničí. Vrcholnou intenzitu získalo budování armády v prezidentském období Edvarda Beneše, v letech 1935-1938. Výsledkem tohoto jeho úsilí byla dobře připravená Československá armáda.

Další části ministrovy domácí politiky byla jeho snaha o politické upevnění vnitřní československé demokracie. Podporoval vládu tzv. široké koalice, na které se od roku 1929 podílely všechny české i německé demokratické strany. Výrazně posílil tuto demokratickou frontu i užším stmelením své národně socialistické strany. Jako autor jejího nového programu ji dal v tomto dramatickém období pevný ideový základ a směr.

Hlavní úsilí ministra Beneše bylo pak zaměřeno na německou nacionálně socialistickou dělnickou stranu v republice. Tato strana - Deutsche nationalsozialistische Arbeiterpartei (DNSAP) - nebyla samostatnou stranou, ale byla součástí společné nacistické strany budované z Německa v německých menšinách střední a východní Evropy. V prosinci 1931 uspořádal Hitler v Mnichově důvěrnou poradu nacistických stran z Německa, Rakouska, Polska, Litvy, Lotyšska, Estonska, Švýcarska i Československa. Na ní byly projednány přípravy na společnou podporu nacistického převratu v Německu. V březnu 1932 pak zadržely československé úřady německé kurýry s letáky ve kterých se pravilo: "Již není daleký den zúčtování s našimi nepřáteli. Čiňte všechny přípravy, abyste byli ozbrojeni, až náš nejvyšší vůdce vydá příkaz sáhnout po zbrani za sjednocení. Den není již daleko."

V Československu byla nacistická strana již ve 20. letech značně aktivní a systematicky si budovala rozsáhlé zázemí. Zakládala různé zájmové organizace - dělnické, mládežnické, vysokoškolského studentstva či sportovní. Nejdůležitějším z nich se stal Německý národní sportovní svaz -Der deutsche Volkssportverband. Byla to polovojenská organizace budovaná, cvičená a vyzbrojená německými nacistickými oddíly SA. V tomto Svazu působil mj. i Konrad Henlein.

Československé úřady, především ministerstvo zahraničí, vnitra a národní obrany, měly velmi podrobné informace o činnosti a plánech všech nacistických organizací a systematicky je sledovaly. Již od března 1931 platil zákaz nošení nacistických hnědých košil a odznaků s hákovým křížem. Úřady zakazovaly shromáždění strany, na kterých byla provolávaná nacistická protičeskoslovenská hesla a znemožňovaly projevy nacistických politiků přijíždějících z Německa.

Vyvrcholením tohoto postupu byl soudní proces s organizací Volkssport. V srpnu 1932 byl v Brně zahájen proces se sedmi hlavními představiteli této organizace. Byli obžalováni z toho, že v letech 1930 - 1932 připravovali ve spolupráci a Adolfem Hitlerem útok proti Československu. Vojenskými úřady byl předložen materiál o výcviku a vyzbrojování organizace Volkssport a všichni obžalovaní byli odsouzeni podle zákona na ochranu republiky.

Nedlouho poté - na podzim 1932 - byli před soud postaveni i čtyři němečtí poslanci československého parlamentu, kteří patřily k hlavním vůdcům nacistické strany v ČSR, poslanci Jung, Krebs, Knirsch a Schubert. Řadu usvědčujících materiálů dodalo ministerstvo zahraničí s vědomím a s podporou ministra Beneše. Ministr je také využil jako důkazní materiál při jednání ve Společnosti národů, především při jednání odzbrojovací komise. Usvědčující materiály o činnosti německé. nacistické strany zveřejněné v Československu byly také jednou z příčin přerušení účasti Německa na jednání odzbrojovací komise Společnosti Národů v září 1932.

Československé zásahy proti nacismu a především pak brněnský proces sám, vyvolaly ostře nepřátelskou reakci Německa a výrazně zhoršily vzájemné vztahy obou států. Po nástupu Hitlera k moci se německé útoky na Československo dále prudce stupňovaly.

*

Iniciativní postup Československa - a ministra Beneše především - proti německému nacismu, byl v soudobé Evropě ojedinělý. Byl varovným mementem. Přesto však, že politika Německa a Itálie směřovala stále důrazněji k prosazení svých hegemoniálních plánů, německý nacismus a italský fašismus nebyl v evropských demokratických státech vnímány jako akutní nebezpečí. Stanoviska západních velmocí především Anglie, ale i Ameriky a nakonec i Francie - byla váhavá, nerozhodná a ustupující. Jednání o jednotlivých politických plánech na reorganizaci Evropy i jednání v komisích Společnosti národů byla podle dobových zpráv - nedostatečně organizovaná, někdy až chaotická a postrádala jasnou politickou linii.

I z tohoto stručného přehledu je zřejmé, že v kritické situaci, která bezprostředně předcházela nástupu Hitlera k moci, vystupoval československý ministr Beneš výrazně do popředí evropské politiky jako znalý, cílevědomý a poučený politik. Již tehdy hledal intenzivně cesty a možnosti k obraně Československa, k obraně evropské demokracie a k udržení světového míru. Jasnou, konkrétní a jednoznačnou podporu evropských demokratických států však nezískal. A nejtěžší léta měl ještě před sebou.

Autorka je předsedkyní Společnosti Edvarda Beneše

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz