České národní listy

Esesáci za hřbitovní zdí zastřelili pět vězňů, sedmnáct zemřelo vyčerpáním. Všechny je hodili do jámy

Pochod smrti – Schwarzheide, Terezin VIII

Situace v neděli 22. dubna

Zpráva německé branné moci z následujícího dne: "Mohutné nepřátelské síly byly směle vedenými protiútoky severozápadně od Zhořelce (Görlitz) odříznuty od svých zadních vojů a tím omezen jejich další postup".

Polští vojáci, bojující v řadách sovětské armády, se ukryli v lužických lesích. Byly to zbytky rozdrobených odříznutých jednotek. Teprve 10. května se odvážili přiblížit k silnici na Budyšín, kde objevili sovětské vojáky.

Pro vězně pochodující na jih to znamenalo další oddálení naděje na brzké osvobození. Od 22. do 23. dubna tábořila kolona na saupdorfských statcích.

.

Situace v pondělí 23. dubna

Hlášení německé branné moci ze 24. dubna: „Nepřítel byl donucen stáhnout své předsunuté útočné voje směřující k Drážďanům. Pulsnitz a Kamenz jsou opět v našich rukách."

Esesáci hnali vězně přes Hinterhermsdorf do Neudorfu, kde bylo v ranních hodinách zastřeleno a pohřbeno osm vězňů a později v Khaatalu dalších osm. Kolona v tomto místě překročila českou hranici, probíhající tehdy sudetským územím, a postupovala do Krásné Lípy, kde se vězňové utábořili ve stodolách. Ten den ušli 16 km.

Situace v úterý 24. dubna

Sovětským vojákům se po dvacetikilometrovém ústupu na sever podařilo udržet dobytou linii až do 6. května. Jejich postup ve směru pochodujících vězňů, byl na 12 dnů přerušen. Po zprávách o bojích v obklíčeném Berlíně pozorovali vězňové vzrůstající nervozitu esesáků. Ten den pochodovala kolona přes Rybniště do Chřibské, kde esesáci za hřbitovní zdí zastřelili pět vězňů, sedmnáct zemřelo vyčerpáním. Všechny je hodili do jámy u vnější strany hřbitovní zdi. Čtyři vězně „pohřebního komanda“ čekal stejný osud. Aby se zbavili případných svědků, esesáci je rovněž zastřelili a hodili do stejné jámy.  Němečtí velitelé již očividně nevěděli, kam s vězni a vyřešili to tak, že je vedli zpátky přes Rybniště, Horní Podluží a Jiřetín do Varnsdorfu. Jeden vězeň byl za pokus o útěk oběšen, ostatní se museli dívat.

Od 24. dubna do 4. května

25. dubna se Američané a Rusové setkali nedaleko Torgau. Fronta v Lužici se ustálila. Cestou potkávali vězňové proudy uprchlíků, viděli odhozené uniformy a mapy prchající německé armády a našli i frontové noviny se zprávou německé branné moci z 28. dubna: "Hrdinský boj města Berlín znovu před celým světem manifestuje osudový boj německého národa proti bolševismu. Zatímco v Berlíně se odehrává velkolepý a historicky jedinečný zápas o záchranu hlavního města, naše jednotky na Labi se obrátily k Američanům zády, aby útokem zvnějšku ulehčili obráncům Berlína...“.  Zpráva dále popisuje boj na Alexandrově náměstí, o němž němečtí vězni věděli, že je v centru Berlína. Při čtení těchto řádků bylo zřejmé, že Američanům už není kladen žádný odpor, že válka se chýlí ke konci a osvobození se blíží. Vše nasvědčovalo rychlému konci. Prchající Němci tábořili na přeplněných nádražích a po silnicích se nepřetržitě valily proudy  uprchlíků. Tisíce raněných odjížděly po železnici i nákladními auty do Čech, jedné z posledních oblastí, která ještě zůstávala v německých rukách.

V následujících deseti dnech byli vězňové, téměř bez jídla, zavřeni v prázdné přádelně bavlny ve Varnsdorfu. Esesáci se denně snažili vybrat vězně, kteří už nemohli pokračovat v pochodu. Aby své nemocné kamarády uchránili před jistou smrtí, spoluvězňové  je skrývali nebo je prostě položili mezi ostatní. I přesto zemřelo čtrnáct mužů hladem, nemocemi a vyčerpáním.