České národní listy

 Edvard Beneš III

Demokratický státník československý a evropský 1918-1937

 Prof. PhDr. František Hejl, CSc.

2.

V sobotu 14. prosince 1935 přečetl Tomáš G. Masaryk v přítomnosti Milana Hodži, předsedy poslanecké sněmovny Jana Malypetra a předsedy senátu Františka Soukupa svůj abdikační list. Uvedl v něm kromě jiného: „...Prezidentský úřad je těžký a odpovědný a vyžaduje proto plné síly. Vidím, že již nestačím a proto se ho vzdávám ... Potřebujeme dobrou zahraniční politiku a doma spravedlnost ke všem občanům, ať jsou kterékoliv národnosti.

Rád bych vám ještě řekl, že za svého nástupce doporučuji dr. Beneše. Pracoval jsem s ním za hranicemi i doma a znám ho. Mám plnou důvěru, že vše půjde dobře...!” ⁶⁾

Tomáš G. Masaryk se vzdal své hodnosti v době, kdy se začala výrazně hlásit evropská krize a nebezpečí nového evropského kataklyzmatu. Již dne 16. března 1935 vyhlásil vůdce nacistického Německa zavedení všeobecné branné povinnosti. Ještě před tím se vyjádřil, že Československo je vředem střední Evropy, hnízdem židobolševizmu, nebezpečím nového Německa. V květnu téhož roku přikázal generálu Blombergovi, aby připravil vojenský plán na přepadení Československa. Dne 7. března 1936 obsadil s 35000 muži demilitarizované pásmo Porýní a „odhodil” jak ustanovení versailleské mírové smlouvy, tak dohodu z Locarna. V červenci 1936 začala španělská válka a pučista generál Franco mohl zvítězit jen za pomoci evropských fašistických diktatur. Neintervenční politika Francie a Velké Británie a prohlášení Západu o nezájmu o dění ve střední Evropě ohlašovaly politiku smiřování s agresorem. V listopadu 1937 zaslal Konrad Henlein dopis Hitlerovi, v němž mu tlumočil „touhu sudetských Němců” sjednotit oblasti osídlené Němci s Říší, ba i celé oblasti Čech, Moravy a Slezska. Ve dnech 17. a 18. října dospěl po rozhovoru s Vansittartem k poznání, že Velká Británie a Francie v případě konfliktu pravděpodobně nezasáhnou. Dne 5. listopadu 1937 si Hitler sezval generály Blomberga, Fritsche, Raedera, Göringa a ministra zahraničí Neuratha a seznámil je s plánem „Za nový životní prostor” s možností útoku na Rakousko a Československo a na jejich likvidaci. Útok by musel být proveden „blitzartig schnell”. Dne 26. listopadu 1937 Chamberlain vyslovil přání, aby se cílů, jež Hitler plánuje, dosáhlo mírovými prostředky. Dne 29. listopadu se odvolával na odpor britské veřejnosti proti účasti Velké Británie na válce kvůli Československu, kvůli „vzdálené zemi, s níž máme jen málo společného”. Ještě dříve - 24. července 1937 - schválil Hitler plán Grün, plán útoku na Československo a na jeho likvidaci.

Přehlédněme nejvážnější data z vývoje československo-německých vztahů od roku 1935, kdy došlo k jejich kvalitativní změně.

9. prosinec 1935: Henlein přicestoval do Londýna a proslovil tu přednášku o „Postavení německé menšiny v Československu”, v protičeskoslovenském duchu ovšem. To byl počátek navazování a dalšího rozvíjení henleinovsko-britských vztahů, Henleinova úsilí o internacionalizaci německé otázky v Československu. Henleinovo vystoupení se v konzervativních britských kruzích setkalo s kladnou odezvou.

6. ledna 1936: Henlein se ve své relaci pozastavoval nad tím, že vztahy Velké Británie s Německem jsou bližší než se spojeneckou Francií. - Berlín soustavně napadal československou vládu. Na sjezdu SdP v červnu 1936 Henlein požadoval, aby si Praha zjednala přátelský vztah s Berlínem a z hlediska německého s mateřským německým národem. Zároveň zaznívaly na československou adresu první výhrůžky z Berlína. Goebbels vyhrožoval, že bude-li Československo pokračovat v útlaku Němců a ve své bolševické politice, pak Německo dokáže najít prostředky, aby ho donutilo k poslušnosti...⁷⁾

V roce 1936 se setkáváme s povážlivými hlasy v britských kruzích, když se nám doporučovalo dát Hitlerovi volnou ruku na Východě, proti SSSR.⁸⁾

Červen 1936: Henlein v Londýně tvrdil, že československá vláda zodpovídá za zbídačování mas německého obyvatelstva a ponechává ho propadat „bolševizaci”.

Koncem 1936: Nacisté učinili pokus izolovat ČSR od jejích spojenců tím, že by dali přednost smlouvě s nacistickým Německem. Jsem přesvědčen - na rozdíl od některých i současných historiků a publicistů - že bychom tak jako sousední Poláci zplakali nad výdělkem. Polský ministr zahraničí Józef Beck podepsal počátkem roku 1934 smlouvu o přátelství s Hitlerem. Prospělo to nacistickému Německu z mezinárodní izolace, do níž upadlo po nacistickém uchvácení moci a požáru říšského sněmu. Polsko se ještě v listopadu 1938 a pak 15. března 1939 dělilo o československou kořist. V září 1939 oplakávali Poláci tisíce svých padlých hrdinů, jimiž platili za nesmyslnou zahraniční politiku. Na adresu dnešních zatracovatelů Edvarda Beneše ocitujme si stanovisko nacistických diplomatů Neuratha (tehdy ještě ministra zahraničí) a Dieckhoffa, které sdělili designovanému anglickému vyslanci pro Československo Newtonovi ještě před jeho nástupem a předáním pověřovacích listin: „Zatím o nějaké dohodě Němců s Prahou nemůže být ani řeči”.⁹⁾ Dále pak zdůraznili, že ústupky Prahy Henleinovi jsou neuspokojivé. Jan Masaryk informoval o čilé aktivitě protičeskoslovenské a nacistickofilské skupiny konzervativců v čele s Lady Astorovou, k níž náleželi ministr zahraničí Halifax, otec appeasementu ministr John Simon, Sir Samuel Hoare, Sir Thomas Inskip, Sir Kingsley Wood, Londoderry a jiní. Doporučovali Halifaxovi, aby za svého pobytu v Německu dal nacistům najevo, že Velká Británie přenechá bilaterální vztahy československo-německé režii Berlína.

Nový československý ministr zahraničních věcí historik prof. dr.Kamil Krofta zprávy a relace Jana Masaryka podceňoval a přehlížel.

Jan Masaryk bedlivě sledoval jednání v rozhodujících měsících podzimu 1937, v čase, kdy došlo k zásadní shodě o britské politice ve střední Evropě. Bojoval na obranu díla svého otce, na obranu Československa, jako vlastenec, pacifista, demokrat a humanista. Postupoval zcela v intencích prezidenta Edvarda Beneše. A jednání to byla velmi vážná, s dalekosáhlými důsledky. Bylo již stále zřejmější, že Velká Británie na střední Evropu rezignuje. Tento vážný krok, který již ohrožoval nejenom střední Evropu a mír v Evropě, ale i bezpečnost celého světa, byl učiněn, když Halifax v druhé polovině listopadu 1937 navštívil nacistické Německo. Göring ho pozval k účasti na mezinárodní výstavě loveckých trofejí. Halifax při této návštěvě nejprve se svým hostitelem probíral otázky britskoněmeckých vztahů. Porady pokračovaly 19. listopadu u Hitlera na jeho sídle v Berchtesgadenu. Jan Masaryk upozorňoval v důvěrné zprávě z 30. listopadu, že Göringovo pozvání zprostředkovala germanofilská skupina konzervativců. Informace získal od svých důvěrných přátel diplomatů Corbina a Vansittarta. Halifaxovy návštěvy vyzněly pro Československo velmi chmurně. Jan Masaryk uváděl ve své zprávě, že Göring za těchto rozhovorů kategoricky požadoval pro Německo Somálsko, Togo a mandát nad částí Konga a Angoly. Dále vyslovil, a to kategoricky, naději, že bilaterální vztahy mezi Československem a Německem budou přenechány Německu. Anglie se do jednání nebude vměšovat. Jan Masaryk si energicky vyžádal slyšení u Anthony Edena. Požadoval informaci o tom, které problémy Chamberlain ve věci Halifaxovy cesty do Německa obešel, a které otázky se za Halifaxova jednání v Německu dotýkaly Československa a jeho bezpečnosti a svrchovanosti. Eden skutečně ukázal Masarykovi tu část protokolu, která se vztahovala k Československu. Podle protokolu führer vysoce oceňoval Halifaxovy a britské „zásluhy v boji proti komunizmu”. Hitler podle textu protokolu kolem Československa „mlžil”, když prohlásil: „Čtu-li zahraniční tisk, vypadá to tak, jakoby měla německá vojska už zítra nebo pozítří vpochodovat do Vídně nebo do Prahy. Doufám ovšem, že česká vláda s Němci bude slušněji zacházet, ale nemám v úmyslu vměšovat se do vnitřních věcí pražských” (podtrhl F.H.). ¹⁰⁾