České národní listy

Edvard Beneš I

Demokratický státník československý a evropský 1918-1937

 Prof. PhDr. František Hejl, CSc.

1.

             Naše současná historiografie dluží spravedlivé zhodnocení Benešovy státnické činnosti, a to jak politiky domácí, tak zahraniční, jejíž byl rozhodujícím spolutvůrcem. Její základy vytvářel spolu s Tomášem G. Masarykem a Milanem Rastislavem Štefánikem za první světové války. Stalo se tak dočasně na domácí půdě ve druhé polovině roku 1914 do podzimu 1915, do odchodu do zahraničí: v dohodě s Masarykem připravil a položil základy Maffie a formuloval její program. Druhé období Benešova revolučního konání v Paříži je vyplněno budováním politické a diplomatické základny naší zahraniční akce na hlavním vedoucím místě válečných operací a diplomatických jednání - v Paříži. Zajištění formování našich legií, zmezinárodnění našeho osvobozeneckého zápasu a prosazení jeho cílů do programu Dohody vyžadovalo krajní vypětí sil s rozvinutím diplomatického umu. Přitom svou činnost též sám zčásti zajišťoval z vlastních prostředků. Jedinečné vojenské vystoupení našich legií, na jejichž formování má rozhodující podíl, na francouzské a ruské frontě vzbudilo značný respekt nejen u vojenských vedoucích, ale i politiků v Paříži, v Londýně, ve Washingtonu i v Římě. „Bez legií bychom samostatnost těžko vydobyli” (T.G.M.). Zatímco Beneš tvrdě pracoval v Paříži, Masaryk zajišťoval naši věc v Londýně a ve Washingtonu a Štefánik v Itálii. Významná bylo též Masarykova akce v Petrohradě, tedy v Rusku. Benešův um též vytvářel podmínky pro bezkonfliktní a efektivní spolupráci všech třech velikánů našeho osvobozeneckého boje. Zásluhy Edvarda Beneše o vznik československé republiky zdůraznil nejlepší znalec jeho činnosti a podmínek Tomáš G. Masaryk, když zdůraznil: "Bez Beneše bychom republiku neměli." Vždyť to bylo završení úsilí, obětí a uskutečnění přání několika generací buditelských, obrozeneckých zápasů s diktaturou a absolutizmem habsburské monarchie. Nemá smyslu dále zde uvádět všeobecně známá fakta v prvé řadě z Masarykova spisu Světová válka a naše revoluce, ze spisů Benešových, z memoárové literatury legionářské, z Pamětí Přemysla Šámala, z Dějin Maffie Milady Paulové, z Peroutkova Budování státu atd. Rozsáhlá je literatura „legionářská”, s kterou je však nutno pracovat cum grano salis. Podstatná je literatura vědecká o této problematice. Nutno přihlédnout i k literatuře českých fašistů a zvláště k hanebné spisové tvorbě kolaborantů v čele s Emanuelem Moravcem, kdysi také legionářem, v letech 1939 až 1945 nejodpornějším typem protektorátních hanobitelů zvláště Edvarda Beneše, zrádců národa. ¹⁾

Druhé období Benešovy státnické aktivity tvoří léta mírových jednání v letech 1918 až 1920/21. Rovněž v této době si Benešovo působení plně zaslouží kladné hodnocení. Vždyť to byl právě Beneš, kdo se zasloužil o stanovení hranic Slovenska zvláště vůči Maďarsku. V této době se upevnila zahraničně politická orientace Československé republiky, jež pak v polovině dvacátých let byla smluvně kodifikována. V této době se kladly základy našich mezinárodních vztahů a zahraniční politiky vůbec. Kramář, který se do Paříže dostavil jménem československé vlády, nebyl na takové mezinárodní na vysoké úrovni připraven ani co do taktiky a ani odborně, a zvlášť nedostatečná byla jeho jazyková připravenost. Těžko se vyrovnával s tím, že osvobozenecká akce i pařížské fórum by nepřijalo, aby se československý stát realizoval jako stát dynastie Romanovců. Kramář dříve prosazoval, aby se naše zahraniční politika orientovala na carské Rusko a toto stanovisko zastával i po listopadové revoluci. Vůbec těžko nesl skutečnost, že Beneš ho při mírových jednáních ač mladší zastínil a že od počátku budoval koncepci zahraniční politiky v opoře o vítězné mocnosti. Zcela podceňoval i vnitřní faktor odporu, který představovala německá menšina. Usilovala o odtržení pohraničních území a ještě navíc se nemohla smířit se ztrátou privilegovaného postavení. A nezapomeňme, že Benešovi vyvstával další nepřítel v osobě Andreje Hlinky, který za pomoci Poláků přijel do Paříže, avšak do jednání již zasáhnout nemohl.

Třetí období Benešovy státnické působnosti je doba od přijetí Ústavy Československé republiky do září roku 1938. Ústava uzákonila výsledky národní a demokratické revoluce roku 1918. Masaryk pečlivě sledoval vnitřní vývoj, ba maximálně aktivně do vnitřní politiky zasahoval. Bylo štěstím pro rozvíjející se Československou republiku, že měla takové státníky jako byli spolu s Masarykem Antonín Švehla a Edvard Beneš. Masaryk s nimi a s dalšími uvažoval o našem vnitřním vývoji, o krocích a postupech naší rozvíjející se zahraniční politiky. Nanejvýš nutno bylo rozvinout politický demokratický systém a tady zvláště citlivou byla otázka německé menšiny. Jí věnovali českoslovenští politikové zvláštní pozornost. Po zrušení všech výsad a monarchistických titulů jako jednoho z předpokladů demokratické společnosti a s důsledným vyrovnáním se s občanským principem politické rovnosti bylo základním principem výstavby československé demokracie. Úsilí o získání v prvé řadě německé menšiny pro účast na parlamentním životě státu bylo naléhavým úkolem, na jehož vyřešení spočívala vnitřní stabilita státu. To v nemenší míře platilo též o řešení slovenské otázky. Za významný úspěch Masarykovy a Benešovy státnické rozvahy považuji získání tří německých stran k účasti na práci vlády v letech 1925 a 1926. Šlo o representanta německých křesťanských sociálů profesora Mayr-Hartiga, dále o Seligera a dr. Czecha za německou sociálně demokratickou stranu a o profesora Spinu za německý svaz zemědělců.

Kapitálové pozice v průmyslu a zemědělství zůstaly zachovány. Pouze pozemková reforma se rovným dílem dotýkala jak českých, tak německých majitelů velkostatků. V neztenčeném rozsahu byla zachována vydavatelství a denní tisk, stejně jako celý školský systém.

Profesor statistiky Dobroslav Krejčí uveřejnil v Lidových novinách dne 1. května 1934, v době zápasů za zachování celistvosti Masarykovy univerzity v Brně, článek, ve kterém srovnával náklady na vysoké školy univerzitního směru - včetně pražské německé univerzity - od roku 1920 do roku 1934. Uvedl v něm, že na řádných výdajích osobních i věcných bylo za léta 1920 až 1934 rozpočtem určeno: pro Masarykovu univerzitu (včetně výstavby budovy právnické fakulty) 167 983 042 Kč, pro Univerzitu Karlovu 309 440 151 Kč, pro Univerzitu Komenského, která se začala budovat v roce 1918, o třech fakultách (přírodovědecká byla zbudována až za Slovenského štátu) a ve výstavbě 111 106 105 Kč a pro německou univerzitu v Praze 209 720 299 Kč.²⁾ Z toho je patrno, že 1) úroveň dotací byla zachována a 2) německá univerzita byla určena pro tři a půl milionů Němců, zatímco dvě úplné univerzity a jedna o třech fakultách - Masarykova a Komenského ve výstavbě - byly určeny pro téměř 12 milionů českých, slovenských a podkarpatskoruských obyvatel. V oblasti univerzitního školství byla německá menšina zřetelně zvýhodněna.