Edvard Beneš a Mnichov 2
Edvard Beneš a Mnichov 2
Prof. PhDr. Koloman Gajan, DrSc.
Z uvedených příkladů je zřejmé, že se v této věci v podstatě shodovali i autoři náležející jinak k různým názorovým skupinám. Toto pojetí se do té míry vžilo, že se pokládalo skoro za běžnou pravdu, takže se nepovažovalo za nutné věc znovu přezkoumávat.
Hlavním terčem kritiky Benešova postupu byla otázka kapitulace. Kritikové uváděli na obhajobu svého postoje zejména tyto argumenty:
Národ doma byl jednotný a disciplinovaný, pevně odhodlaný bránit republiku před nacistickými agresory. Pro svou obranu měl skvěle vyzbrojenou armádu s moderně vybavenými pevnostmi.
Hitlerovo Německo nebylo prý ještě na válku ani vojensky, ani hospodářsky připraveno; v zemi rostla nespokojenost a nazrávala politická krize. V samotném generálním štábu chystali proti Hitlerovi puč.
V západních zemích rostl odpor proti appeaserům. Útok Německa na Československo by tento odpor nesporně posílil, což by mohlo vést k vnitropolitickým změnám. Nově vytvořené vlády by jistě pak byly nenechaly Československo dlouho v boji osamocené.
Někteří kritikové Benešovi vytýkali, že se neopřel o Sovětský svaz, který byl odhodlán Československu pomoci.
Uvedené argumenty pomohly působit na každého, kdo nebyl s látkou zevrubněji seznámen, celkem přesvědčivě. Vyjadřovaly však spíše citový přístup k věci všech těch, kteří prožili mnichovskou tragédii anebo se do ní dovedli vžít. Prožije-li národ takový otřesný zážitek, že se musí vzdát agresivnímu útočníkovi bez boje, zanechá to v něm nutně hlubokou ránu, která se při každém dalším rozkolísání životních jistot znovu otevírá; je přirozenou tendencí jednotlivců i národů bránit se proti útočníkovi, byť by se jednalo i o ztracený boj. Je to tendence spontánní, přirozená, a tak to tehdy také cítila většina lidí. Mohu tak soudit, protože jsem se sám ztotožňoval a tehdejším požadavkem lidových mas bránit se.
Úkolem historikovým není dávat průchod svým citům, nýbrž události analyzovat a vysvětlovat.
Věci nebyly zdaleka tak jednoznačné. Český národ byl ve své většině skutečně odhodlaný bránit republiku před Hitlerem. Nebyl však tak naprosto jednotný, jak se často paušálně tvrdilo a někdy i dnes tvrdí. Hospodářsky a politicky silné kruhy, zejména ve straně agrární, ale i v jiných pravicových seskupeních, usilovaly už dříve o změnu zahraničněpolitického kurzu Československa směrem na nacistické Německo. Vzhledem k celkovým náladám v obyvatelstvu neodvažovaly se tyto kruhy vystupovat otevřeně. Nicméně proti Benešovi intrikovaly, neboť ve své politické krátkozrakosti viděly v jeho počínání hlavní překážku dorozumění s hitlerovským Německem.
Československá armáda byla beze sporu jednou z nejlépe vyzbrojených evropských armád s vysokou bojovou morálkou a s důmyslnou soustavou pevností. Ani zde však nesmíme přehlédnout skutečnost, že také v armádě se odrážela hitlerovská rozkladná činnost mezi německou menšinou; velká část henleinovských funkcionářů už stála delší dobu přímo ve službách Hitlera. Podobně tomu bylo s iredentou maďarskou. Z přibližně jeden a půl milionu mobilizovaných vojáků bylo asi 300 000 Němců a asi 100 000 Maďarů. Je pravda, že většina mobilizovaných Němců, a to nikoliv pouze demokraticky a antifašisticky smýšlejících, ale také příslušníků SdP vcelku ignorovala Henleinovu výzvu z 23. září mobilizaci sabotovat a dostavila se řádně ke svým útvarům, ale jak by se byli tito vojáci a důstojníci zachovali později v boji, těžko říci. Mobilizaci se vyhnula jen část poslanců, členů SdP, uprchnuvších do říše.
Pokud se týče opevnění, i ta měla mezery; jižní, rakouská část československých hranic zůstala do podzimu roku 1938 nechráněna.
Názory na vojenskou schopnost Německa a jeho připravenost k válce již na podzim 1938 se stále poněkud různí. Většina historiků a vojenských expertů soudí, že Německo bylo již tehdy nejsilnější vojenskou a leteckou mocností v Evropě. Na přímý Hitlerův příkaz byly na základě přepracované verze Fall Grün z 30. května 1938 (Hitlerovy směrnice pro bleskové přepadení Československa: „Je mým nezměnitelným rozhodnutím v dohledné době rozdrtit Československo vojenskou akcí!) zahájeny s okamžitou platností akce na mimořádné posílení armády a letectva. Byly vytvořeny integrované, samostatně operující pancéřové divize a pancéřové armády, svého druhu nové vojenské formace, jaké v r. 1938 vlastnilo jen Německo a které sehrály také v prvních dvou letech války – v tažení proti Polsku a zejména proti Francii – rozhodující roli. 3.
Hitler byl rozhodnut, když nabyl přesvědčení, že Francie a Velká Británie do války kvůli Československu nepůjdou, jít do války už na podzim 1938. Sám později litoval, že tak neučinil – překazili mu to prý Chamberlein a Daladier mnichovskou dohodou.4.
Ludwig Beck, šéf generálního štábu pozemního vojska, předal v roce 1938 vrchnímu veliteli armády von Brauchitschovi řadu pamětních spisů, ve kterých varoval před válkou. Byl přesvědčen, že Německo bude muset čelit obrovské nepřátelské koalici, že bude muset bojovat nejen proti Československu, ale také proti Francii, Velké Británii a Sovětskému svazu a že by v takové válce bylo určitě poraženo. Gen. pluk. L. Beck netušil ovšem to, co už tenkrát předpokládal téměř s jistotou Hitler a sice, že západní mocnosti jsou rozhodnuty do války s Hitlerem pro Československo nejít. 5. Pevný postoj Západu proti Hitlerovi by byl německou vojenskou a civilní opozici v jejím protinacistickém a protiválečném odhodlání posílil. O tom nemůže být sporu. Chování appeaserů Francie a Anglie vyznívalo naopak ve prospěch Hitlera. I když ne všichni Němci s výbojnou politikou Hitlera souhlasili, bylo jeho celkové politické postavení již i před Mnichovem do té míry pevné, že byl zřejmě s to vypořádat se tvrdě s každou vnitřní opozicí.
A jak reagovalo na tehdejší události veřejné mínění ve Francii, Velké Británii i ve Spojených státech? Do jaké míry byly či nebyly oprávněné naděje opozičních sil na brzkou změnu vládních garnitur?
Britská vláda Neville Chamberleina a francouzská vláda Edouarda Daladiera pokračovaly důsledně v politice ústupků Hitlerovi; od dubna 1938 vyvíjely na československou vládu ve zvýšené míře nejrůznější formy nátlaku (ultimativní požadavek v noci z 20 na 21. září) ve smyslu splnění stále se stupňujících německých nároků.
Ve veřejném mínění západních zemí převládaly pacifistické nálady. Průměrný Angličan, Francouz, ale též Američan byl sice proti Hitlerovi a nacismu, ale zpracován obratnou demagogií appeaserů uvěřil falešné goebbelsovské propagandě (ovlivněn mimo jiné i Henleinovým působením za jeho pobytů v Anglii), že se jedná pouze o interní německo – československý spor, týkající se sebeurčovacího práva tzv. sudetských Němců, který je možno a nutno vyřešit dohodou.
Britský a také francouzský konzervativní tisk československou politiku vůči Němcům záměrně zkresloval. V mnoha článcích a statích útočil na prezidenta Beneše, že chce zločinně zavést svět do války a líčil ho jako neústupného protiněmeckého šovinistu.
*
Tlak mas zdola nebyl zdaleka tak silný, jak někdy někteří autoři uvádějí; možnosti výměny vládních garnitur působením veřejného mínění a opozičních protiappaserovských byly omezené.
Lidé se tehdy jako dnes báli války, nechtěli ji; přáli si, aby mír byl za každou cenu zachován. Neuvědomovali si ovšem, o jaký pochybný mír se tu na úkor Československa jedná, netušili, že Hitlerovi o žádný mír nejde a že se s ním dohodnout nelze; že jemu se jedná o likvidaci Československa, kterou by se mu tak uvolnila cesta k ovládnutí Evropy i světa.
Došlo tehdy k poněkud zvláštní paradoxní situaci: zatímco se v ČSR stavěla v kritických zářijových dnech zdrcující většina obyvatelstva za rozhodnou obranu své ohrožené vlasti a dávala tuto svou vůli najevo v nesčetných manifestacích, dopisech, výzvách a provoláních, adresovaných odpovědným československým činitelům a prezidentu republiky, přicházelo na Hrad a československé vládě z celého světa velké množství telegramů a výzev s opačným obsahem, jenž by se dal stručně shrnout slovy: jsme s vámi, ale nechceme válku, a proto zachovejte mír!6.
Na československou vládu a Beneše se obracely vlády, různé korporace a instituce i jednotlivci, vyzývající k dohodě s Německem. Telegramy v tomto smyslu dostal prezident Beneš i od prezidenta USA F.D. Roosevelta a od všech 21 latinsko-amerických států. Nejvlivnější američtí diplomaté, velvyslanci USA ve Velké Británii, Francii a Německu, J. Kennedy, W. Bullit a Hugh Wilson byli nakloněni appeaserům.
Koncem září 1938 byl svět svědkem absurdních scén. Ve chvílích, kdy český národ procházel nejhlubším ponížením a prožíval jednu nejtragičtějších kapitol svých dějin, vítaly rozjásaná davy Londýna a Paříže Chamberleina, Daladiera a Bonneta po jejich návratu z Mnichova květinami, jako zachránce míru. Na čas umlkly dokonce i slabé hlasy odpůrců a všude zněl jen souhlasný potlesk nad „skvěle vykonaným dílem mírotvorců“.
