České národní listy

PhDr. Jiří Jaroš Nickelli, ČSOL Brno – ČSBS Boskovice

Je třeba zdůraznit, že jak západní, tak východní exilová skupina čs. zahraničního odboje od počátku uznávala autoritu dr. Edvarda Beneše jakožto legitimního vrcholného představitele Státní rady a pozdější čs. exilové vlády.  Nedošlo k žádnému rozkolu, naopak celou dobu trvání exilové a potom zahraniční vlády ČSR trvala tato nerozborná jednota.

Oficiálně se konstatovalo v obou hlavních odbojových skupinách, že dr. Beneš  je nepopíratelným vedoucím osvobozovacího hnutí, a je uznáván všemi demokratickými a vojenskými organisacemi ČSR ve všech exilových zemích. Bylo prohlášeno, že politika zřízeného Národního výboru se opírá o jednotu demokratické fronty a o široké vrstvy lidu.

Zahraniční politika Národního výboru a exilové vlády spočívá na spolupráci s vládami  U.S.A, Velké Británie, Francie a SSSR. Protože protektorát exilová čs. vláda neuznává, má za to, že trvá spojenecká smlouva s Francii a SSSR a SSSR je tudíž legitimním spojencem okupované ČSR. Toto prohlášení bylo velmi důležité – podmiňovalo právní legitimutu otváření zahraničních vojenských sborů v Británii, Francii i v SSSR.

Tento postulát vůči Mnichovu a vůči okupaci ČSR položil základ i pozdější právní normotvorbě a uznání právní kontinuity I. i III. republiky, s vyloučením právní legitimity tzv. „II. republiky“ a tzv. „Protektorátu Čechy a Morava“ a legitimity tzv. „Slovenského štátu“. Toto vše má zásadní státoprávní důležitost i pro dnes existující Českou republiku i pro Slovenskou republiku, jakožto nástupnické státy ČSR a později ČSFR. V opačném případě bychom patřili k poraženým státům a federátům tzv. Osy.

Nově utvořený Národní výbor rovněž zabezpečil zajištění zástupu ČSR ve Společnosti národů placením stálého příspěvku. V té věci Národní výbor požádal SSSR o podporu československého delegáta, aby mohlo být prosazeno uznání agrese III. říše proti ČSR dalším členy Společnosti národů.

To vše bylo  roku 1939 a 1940 teprve v počátcích, a vyvstávaly pochyby, - které již tehdy vyjádřil dr. H. Ripka v Londýně, - o loajalitě Francie, jež zradila čs. spojenectví .Vyrůstalo tam protisovětské a protidemokratické hnutí, jež nakonec způsobilo pád Francie a vichistický protektorát.

Velký problém ve Francii představovaly určité slovenské skupiny, zmatené vyhlášením tzv. Slovenského štátu. K tomu přispívala spousta agentů gestapa ve Francii, kteří sledovali české a slovenské emigranty a připravovali se na jejich likvidaci za pomocí kolaborantů z protektorátu. Francie rovněž kladla překážky utváření čs. jednotek, a vojenským emigrantům ČSR nabízela jen Cizineckou legii, kde by museli sloužit často pod německými poddůstojníky (!).

Tyto problémy, díky dr. Benešovi a jeho spolupracovníkům,  neměli emigranti v Británii ani v SSSR, ani na středním Východě, pokud nebyli ve francouzské sféře. Na tomto místě není možno vyčerpat veškeré problémy čs. druhoválečné emigrace. Poukázali jsme pouze na zásadní shody v činnosti jak londýnské, tak moskevské exilové skupiny, a to od samého počátku jejich existence. Přičemž málo známy jsou cesty koordinace jejich činnosti a příklad cest dr. Fierlingera je jednou ze zapomínaných skutečností. Byl to dobrý základ pro pozdější koordinaci vojenské složky odboje a pro spojení londýnského velení s  pozdějším zformovaným armádním sborem plk. Ludvíka Svobody.

Všechny tyto zahraniční akce nejen vytvářely podmínky pro boj zahraničních jednotek v rámci spojeneckých armád, ale zabývaly se též otázkami budoucnosti osvobozeného státu a otázkami domácího odboje. Pro  pozice okupované ČSR  nejen doma,ale i v zahraničí Spojenců to byly otázky kardinální důležitosti.

Jak londýnský, tak moskevský exil se těmto otázkám po celou dobu okupace republiky věnovaly soustavně a metodicky. Proto také vysílání Londýna a Moskvy bylo v protektorátu trestáno smrtí, byly vymontovány krátkovlnné cívky z radiopřijímačů a na každém rozhlasovém přístroji visela varovná cedule „Pamatuj, že poslouchání zahraničního rozhlasu se trestá káznicí, ano i smrti!“ Protektorátní udavači sice měli žně, avšak tím se zájem porobeného obyvatelstva nezmenšoval, i přes hrůzné represe naopak narůstal.

Okruhy otázek našeho odboj, které sledovalo jak moskevské, tak londýnské  vysílání pro protektorát se v podstatě kryly. Vedle zásadních přehledů vývoje válečných operací Spojenců na východní, africké i západní frontě se vysílání obou exilů věnovalo též zásadním otázkám organizace a jednoty domácího odboje. Neméně důležité byly i otázky týkající se vypořádání s domácími zrádci a kolaboranty včetně tzv. Sudetoněmců. Dále to v roce 1944 byly otázky vývoje a pokračování Slovenského národního povstání a otázky organizace osvobozeného státu a národních výborů. O tom v moskevském vysílání svědčily relace „Už Slovensko vstáva, púta si strháva“, „Hlavní úkoly národního odboje“, „O některých opatřeních na osvobozeném území republiky“nebo „Národní výbory“. V londýnském vysílání to opět byly relace „V jednotě je síla“, „Odpovědost německého národa za Reinharda Heydricha“, „Lidice opět budou žít“, „Obhajoba doktora Josefa Tiso“, „Varování quislingů“, „Výstraha zrádcům“, „Vlastenci i národovci“, „Banská Bystrica“, „Liga proti bolševismu“ nebo „Jak jsem viděl Sověty“.

Pokud se týče dnešní výkladů o odsunu a o tzv. Sudetoněmcích, relace obou exilů poskytují velmi mnoho dokladů o výstrahách kolaborantům a zrádcům všech kategorií  - počínaje státním presidentem a konče posledním protektorátním četníkem, samozřejmě včetně čs. Němců i říšských Němců na čs.území za okupace -, že po vítězné válce budou postaveni před řádné soudy a komise, a budou vyšetřováni pro válečné zločiny, pro zradu ČSR a pro  všestrannou kolaboraci s nepřítelem, agresorem III.říší. A byl to požadavek nikoli dr. Beneše ani samotné exilové čs. vlády, ale především nekomunistického domácího odboje! Nemůže být tudíž přijat výklad, že poválečná opatření proti Němcům, Maďarům, zrádcům, kolaborantům, gardistům, fašistům a osobám se Svatováclavskou orlicí byla jakousi „etnickou mstou, čistkou“ vyvolanou „pomstychtivým Benešem“! Tyto výmysly je nutno kategoricky vyloučit z výkladů seriózních historiků, přestože se od roku 1989 neustále vyskytují v domácí i zahraniční literatuře.

Typické příklady těchto lží o odsunu, dekretech, úloze čs.vlády při utváření propozic odsunu atd. lze najít např. v knize A. Bell-Fialkoffa, „Etnické čistky“ Praha 2003. Zvláště str. 9, 21, 49-51 aj. Autor zamlčuje úlohu britských kruhů včetně Chamberlaina při utváření tezí odsunu Němců a  nepravdivě svaluje vinu za tyto akty výhradně na čs. vládu a to až k roku 1944(!), přičemž veškeré primární kroky Britů, A. Edena, W. Churchilla, a v U.S.A . F. D. Roosevelta, k odsunům Němců z ČSR, Polska, Maďarska a Rumunska, nevědecky a protihistoricky zamlčuje. Takto účelově zamlčená fakta pak nemohou sloužit jako protiargument k teoriím o „etnických čistkách“.