České národní listy

PhDr. Jiří Jaroš Nickelli, ČSOL Brno – ČSBS Boskovice

Třetí moment – Benešova zásluha o reparační vyrovnání v Haagu

O Benešových aktivitách na reparačních konferencích I. světové války se dnes vůbec nehovoří a je jisté, že to souvisí s celkovým postojem Benešových zahraničních i domácích nepřátel k jeho odkazu.

Československá republika (zvaná tak až ve 30tých letech, předtím Republika Československá, zkratkou RČS) se ocitla po založení v nelehké hospodářské i politické situaci. Jako jediný stát středovýchodní Evropy měla jak právní tak faktický status  republikánsko demokratického zřízení. Byla obklopena státy, jejichž faktický status byl demokratické formě washingtonského typu vzdálenější než nejbližší galaxie.

Polsko bylo stát šlechticko plukovnické  stavovské vlády s formálním presidentem. S ČSR bylo krátce ve válečném stavu o Těšínsko a zásluhou Beneše bylo vše urovnáno.

Německo zůstávalo poraženou říší, o jejíž státní formě se jednalo i ve Versailles, a následná výmarská republika byla karikaturou washingtonského typu demokracie (také tak skončila).

Uhry na to byly ještě hůře –  po karlistických avantýrách a porážce Kuhnovy vlády bylo nastoleno tzv. klerofašistické  regentství Horthyho a Bethlena. Poražené Rakousko transformované ve formální republiku skončilo po porážce sociální demokracie Dolfussovou klerofašistickou diktaturou drženou fašistickým Heimwehrem pod velením knížete Starhemberga, který například  svými kanóny rozstřílel Marxovy domy ve Vídni (pro naše reálie zajímavost – byl to adoptivní otec starohraběnky Marilis Salmové, dnešní restituentky!). Dolfuss – mouřenín Mussoliniho, nakonec došel krvavé odměny, když jej zavraždil sudetský moravský Němec Planetta při nacistickém puči.

Polsko, Maďarsko i Rakousko se shlížely v instalovaném fašistickém režimu Benita Mussoliniho v Itálii, a na ČSR shlížely značně nevraživě.

Dr. Beneš vynaložil obrovské úsilí na stabilizaci právního a hospodářského postavení ČSR v tomto obklíčení. Nejdříve stabilizoval poměry s Rakouskem, kde dosáhl na základě konference v Haagu vyrovnání vzájemných dluhů  do téměř  nulitní podoby.

Podobně se zdařilo vyrovnání sporů s Polskem.

Otevřeným problémem zůstavalo poražené a věčně nepřátelské Maďarsko. Uhry chápaly Versailles, Saint-Germain a Trianon jako nespravedlivé pokořující  diktáty Dohody. Maďarsko nikdy neuznalo odebraná území Podkarpatské Rusi, Sedmihradska a neustále nárokovalo i srbskou Vojvodinu. Nechtělo platit žádné reparace, i přes varování dohodového generála d‘Espereye, jenž pravil: „Šli jste s Německem, a s Německem budete potrestáni!“ Beneš při reparační konferenci v Haagu nejenže dosáhl uznání maďarského dluhu,ale též nároků ČSR na platby vyrovnávacích poplatků. Přitom stál proti obrovské frontě bankéřů, právníku a politiků jak poražených mocností, tak i proti některým zájmům západních kapitalistů, kterým šlo o zahlazování následků I. války a obnovení přelivu kapitálu do poražených států.

Když Beneš po úspěšných jednáních v Haagu informoval sněmovnu o provedených státních aktech, setkal se – jak je u nás permanentně zvykem – nejen s oceněním, ale též s účelovou kritikou některých stran sympatizujících s velkostatkářskými kruhy zahraničí. Reparační řízení se totiž dotýkala i poválečných reforem pozemkových majetků. A postižení se ozývali. A reagovali i nepřátelsky vůči státu – neplacením daní. Tak například Řád Německých rytířů ČSR nezaplatil na 20 milionů korun zlaté měny na daních, několik milionů na daních nezaplatil kníže Salm v Rájci, atd. A to jak u nás, tak ponejvíce v Polsku a Maďarsku. U nás byly pozemkové reformy provedeny nejúspěšněji – a to i na Podkarpatské Rusi -  a moc habsburské šlechty byla značně okleštěna, stejně jako majetková moc římské církve. Tak tomu nebylo ani v Polsku ani v Uhrách.

Tyto pozemkové reformy I. ČSR u nás byly narušeny teprve až stávajícím restitučním zákonem o tzv. církevních restitucích, jež restitucemi de facto nebyly. Lze je nazvat hyperbolicky „II. pobělohorskými restauracemi“. Budoucí historikové, ekonomové a právníci by teprve měli řádně analyzovat celý dosah tohoto negativního dějinného procesu v republice, který vedl od správně nastavené linie Washingtonské deklarace až k současným církevním restauracím, jež zpochybnily celý základ pozemkových a majetkových reforem I. ČSR. Zde je destruktivní role polistopadového režimu prvořadým fenoménem bádání – a pro oponenty zdůrazňuji, nejde o žádný „ideologický bolševismus“, pouze o objektivní positivistické pekařovské zpracování  restituční a reformační tematiky. Ostatně celou problematiku již dávno shrnul velmi výstižně sám president Beneš v publikaci „Pravda o Haagu. Reparační otázky likvidace světové války“, Orbis Praha 1930, 56 str.  Stojí za to ocitovat některé pasáže této publikace, na kterou tendenční medialisté a političtí prinitivové dnešních časů dávno zapomněli. Citujme dr. Beneše z jeho práce z roku 1930:

„Likvidace minulosti. Pozemková reforma.

Po této stránce byli jsme uspokojeni úplně. Do jisté míry byla však pro nás ještě důležitější otázka likvidace minulosti. Rozdělením bývalého maďarského území ve prospěch státu Malé Dohody vznikly mezi Maďarskem a těmito státy nespočetné otázky rázu finančního a hospodářského. Byly rozděleny obce, okresy, župy, rozmanité hospodářské společnosti, družstva, kolektivity a právnické osoby a všecko jejich jmění, byly rozděleny diecése a jejich církevní statky a byla provedena pozemková reforma.